Harry Potter a princ dvojí krve (druhé čtení)

Kruť se a syč, můj malý hádku,
na zemi svíjej se, ty zmije.
Morfinovi buď věrným strážcem,
nebo tě ke dveřím přibije.

ODDÍL PRVNÍ - KDO JE PRINC DVOJÍ KRVE?

Šestým dílem heptalogie britské spisovatelky Joanny Rowling s názvem "Harry Potter a princ dvojí krve" se čtenářové, jistě fanoušci mladého čarodějnické učně, pomalu ale jistě loučí se starým kouzelnickým světem. Příběh totiž v tomto dílu poskočí velmi rychle dopředu, aby se před duševním zrakem čtenářstva zjevilo závěrečné finále. Nijak mě nepřekvapuje, že jsem poprvé i podruhé přečetl šestý díl tak rychle, přestože patří k těm tlustějším.

""Měla bys být pyšná!" osopila se na ni nemilosrdně Belatrix. "Kdybych já měla syny, ráda a bez váhání bych je obětovala službě Pánovi zla!""

Voldemort - obnovený v novém těle - se připravuje na závěrečnou bitvu stejně urputně jako jeho největší protivník Brumbál. Mobilizuje síly své i svých oddaných smrtijedů. Vedle těch, kteří mu slouží fanaticky a s touhou, jež není daleko od šílenosti, stojí však i tací, kterým pomalu dochází dech. Sloužit Zlu není samo sebou. A jak víme z historie, i bestie je jenom člověk - ne vždy jistý a odhodlaný. I záporáci britské spisovatelky občas jednají všelijak a projevuje se na to jejich hodnocení Pánem zla.

"Ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu."

Ach, ty věštby. Harryho věk odpovídá věku prvních lásek, přesto díky Brumbálovi pochopí, že jestliže něco musí udělat, tak ne proto, že to jedna bláznivá čarodějka s dechem plným laciného sherry vyřkla ve stavu mystického vytržení. Ano, zatížení mladého čarodějnického studenta s každým dílem vzroste. S věkem se zvyšují obtíže. A Harry - bohužel, anebo bohudík, to opravdu těžko říci - musí řešit věci, se kterými by měli problém i zkušení čarodějové.

""Čeká se od tebe, že budeš mít úžasnější kamarády, než jsme my," ozvala se Lenka a znovu dokázala, jak umí být trapně upřímná."

Znovu to zdůrazním: Harry Potter vypráví primárně o důležitosti přátelství. Skutečného přátelství, takového, které hledá v lidech to skutečné, opravdové, dobré a které se neohlíží na takové podřadnosti, jako jsou neslušivé brýle, či klobouky ve tvaru zvířat. Co budu živ, budu opakovat: miluji Lenku Láskorádovou. V téhle postavě jsem se našel. Harry Potter, těch sedm knih, to je zkrátka a dobře srdcovka.

""Formy černé magie," pokračoval Snape, "jsou četné, rozmanité, proměnlivé a věčné. Boj proti nim se podobá boji s mnohohlavou nestvůrou - kdykoli přeseknete některý z jejích krků, naroste jí hlava ještě zuřivější a vychytralejší, než byla ta stará. Bojujete proti silám, které nemají pevnou podobu, jsou přizpůsobivé a nezničitelné.""

Jistě by stálo za to, kdyby někdo detailně znalý rozebral postavu profesora Snapea. Věrný čtenář a zkušený psycholog v jedné postavě. Včera jsem o ní diskutoval s jedním přítelem, římsko-katolickým knězem, a uvědomil si, jak různě se dá tato vpravdě kontroverzní postava vnímat. Kritiku Joanny Rowlingové, že není vhodné v knihách primárně určených dětem relativizovat špatné a dobré postavy, do určité míry chápu. Že by prý měly zůstávat takovými, nebo onakými. Tento argument respektuji, ale nemohu s ním souhlasit. Postava profesora Snapea je přesně taková, jakými jsou mnozí skuteční lidé: komplikovaná, někdy lépe a někdy hůře čitelná, s mnoha aspekty, díky nimž těžko zařadit na stupnici mezi Dobrem a Zlem. Já jsem za to ale britské spisovatelce vděčný. Harry Potter přece není černobílou pohádkou, v níž by princ na bílém koni jel zlému drakovi useknout hlavu. A věřím, že to je tak dobře. Moderní děti se mohou naučit víc než jen čekat, až je někdo zachrání.

"Buď máme Popletala, který dělá, jako by všechno bylo v nejlepším pořádku, i když mu někdo přímo před nosem vraždí, nebo teď zase vás: vy zavíráte do vězení nesprávné lidi a snažíte se předstírat, že pro vás pracuje vyvolený!"

Kritika Ministerstva kouzel, ve které jako kdyby se zrcadlila kritika současných poměrů, pokračuje. Neschopného ministerského idiota nahrazuje naopak velmi schopný ministr, kterému ovšem chybí maskot. Reakce Harryho na Rufuse Brouska považuji za nesmírně vtipnou součást příběhu. Harry Potter a otázka občanské neposlušnosti - právě jsem dostal nápad na nový článek.

"Jenže nic z toho, co jsem ve světě viděl, nepotvrzuje vaši slavnou teorii, že láska je mocnější než magie, kterou vyznávám já, Brumbále."

Samozřejmě, že láska je mocnější než Voldemortova magie. Láska je mocnější než hrubá síla. Láska je mocnější než nenávist. Jestli šestý díl něčím vyniká (a může tím pádem své dětské čtenáře ovlivnit), tak tím, jak protlačuje tuto myšlenku. O lásku jde především a je nutné za ní jít, i kdyby se na člověka hnala parta smrtijedů, mozkomorů, či jiných zrůd, kterými se to v potterovské heptalogii jen hemží.

"Je to Ronova sestra. Pustila ale Deana k vodě! Stejně je to Ronova sestra. Jsem jeho nejlepší kamarád. Tím to bude jenom horší. Kdybych si s ním napřed promluvil..."

V šestém dílu si konečně Harry naplno uvědomí, že Weasleyovic nejmladší potomek (a jediná dcera) Ginny není jenom dobrou hráčkou famfrpálu, ale i dívkou s city. Zase - ne poprvé a ne naposledy - se ukáže, že Hermiona na svůj věk chápe víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Harryho pocit, že dívkám naprosto nerozumí, sdílím - také jim nerozumím. A s úsměvem dodávám, že si nedovedu představit, že by Harryho Pottera napsal chlap.

Sice mě trochu mrzí, že čím více se dostává ke slovu Ginny Weasleyová, tím méně je prostoru pro jejich starší bratry-dvojčata Freda a George, ale zasvěcení vědí, že sedmý díl na dvojčata, která jsem si oblíbil již na začátku příběhu - a která si v šestém dílu konečně splní svůj sen v podobě prosperujícího obchodu s kouzelnickými pomůckami - nezapomene. Těším se na vás, hoši!

Důležitou postavou předposledního dílu je tzv. princ dvojí krve. Jedna stará učebnice a zajímavé postupy, rady a kletby. Jen čas prvočtenářovi ukáže, měla-li Hermiona pravdu s tím, že by se Harry od jeho rad měl držet dál.

ODDÍL DRUHÝ - BEZNADĚJNÝ NÁŘEK DĚSUPLNÉ KRÁSY

"... že důležité je bojovat a znovu bojovat, nikdy v boji neustávat, protože jen tak je možné zlo alespoň omezit, třebaže je nikdy nevymýtíme úplně..."

Brumbál během dosavadních šesti let naučil Harryho mnohému. Nejvíc mu však dal na konci tohoto dílu, přestože si to Harry hned neuvědomí. A když učí svého nejdůležitějšího studenta, tak zejména umění postavit se vlastnímu strachu. Čtenář Harryho příběhu jistě ví své, řada pasáží je skutečně strašidelná, ale přestat nejde, strachu je třeba se postavit. Přesně tak, jak to Brumbál učí Harryho. Aby ten "beznadějný nářek děsuplné krásy", o kterém je na konci knihy zmínka, nebyl tak zcela beznadějný.

"... a pak tě budeme provázet, ať půjdeš kamkoli."

A zase ti přátelé. Je povznášející a velmi fajn, že naše trio Harry, Ron a Hermiona se nerozpadá ani na konci šestého dílu, který - hodnocen sám o sobě - je opravdovým thrillerem. Skutečné přátelství nerozbije ani nejhorší černokněžník všech dob. Přátelství jde dál, aby se vrhlo do závěrečné bitvy. Ale o tom, ctěný čtenáři, až příště. A neboj, nebude to dlouho trvat. Pro příběh Harryho Pottera, mladého chlapce s brýlemi, si najdu čas vždycky. A všude. Ve vlaku, na záchodě, při svačině, k ránu, v noci, na koupališti, v zimě, na návštěvě, při procházce... opravdu kdekoliv a kdykoliv.

A tak mi, na závěr mé recenze, nezbývá než zvolat: kyselé bonbony! Zasvěcení vědí, co toto heslo znamená a komu je určeno. A kam se člověk díky němu dostane.

PS: "Když se díváme na smrt a na temnotu, bojíme se jen toho, co neznáme, ničeho jiného." Albus Brumbál