Harry Potter (Joanne Rowling) - úvodní recenze

Harry Potter a tajemství krupicové kaše

"Z mrtvého těla není třeba mít strach, Harry, právě tak jako není třeba mít strach ze tmy. Lord Voldemort, který se samozřejmě v skrytu duše bojí obojího, by s tím nesouhlasil. V tom se ale jen opět projevuje jeho nedostatečná moudrost. Když se díváme na smrt a na temnotu, bojíme se jen toho, co neznáme, ničeho jiného." (Harry Potter VI, 26)

Existují místa a věci, které mohou přemístit (někdy rychlostí blesku) svého konzumenta do alternativního světa. Říkejme takovým místům a věcem "spouštěče". Čím je takový spouštěč více závislý na hmotě, tím jeho skutečná hodnota klesá. Nejhodnotnější pak jsou spouštěče, které nejdou osahat ani změřit, protože odkazují na prostředí, které je taky takové - neosahatelné a nezměřitelné - tedy ne zcela prozkoumatelné a tím pádem tajemné a zajímavé.

Alternativní světy, do nichž spouštěče přemisťují své konzumenty, také mají vlastní kvalitu. I u nich platí pravidlo klesající hodnoty s růstem závislosti na hmotě. Uvedu několik příkladů ve vzestupném pořadí podle míry kvality tak, jak je vnímám já:

Primitivní případ. Spouštěčem jsou peníze a konzumentem člověk lačnící po nich. Takový člověk se shání po penězích, aby si vybudoval vlastní svět - alternativu k reálnému světu, ve které mu ale něco chybí. To "něco" pravděpodobně neumí pojmenovat a většinou si ani neuvědomí, že mu to chybí. Takový konzument touží v podstatě po jedné jediné věci: po přepychu. Díky penězům si vytváří alternativní a velice laciný svět plný drahých hraček a pozlacených zbytečností. Konzument není schopen překročit stín sběratele a navzdory nahromaděným věcem mu ještě mnoho chybí. Pokud toto jeho konání má sexuální povahu (a co si budeme povídat, prakticky vše má sexuální povahu), už se nejedná o nákladný přepych ale ubohý přepich.

Před devíti lety jsem učil dvanáctiletého chlapce, kterého fascinoval Vesmír. Nevím, kam se za ty roky posunul, ale nedivil bych se, kdyby studoval přírodní vědy. Nedivil bych se, kdyby si budoval kariéru a stal se uznávaným astronomem nebo astrofyzikem. On se nechtěl učit, on lačnil po vědění. Víc a víc a víc. Stále a znovu nové a nové věci. Nezajímali ho kamarádi, nestaral se o věci kolem. Chtěl znát. To je svým způsobem obdivuhodné. Jeden by si myslel, že ideální. Ale zdaleka ne. Jeho lačnost byla dána touhou být nejchytřejší, nejlepší, nejúspěšnější, ostatní lidi vůbec nevnímal. Láska mu zcela chyběla a nedivil bych se, kdyby mu chyběla dodnes. Touha být největší je (jako spouštěč) velice nebezpečná. V tomto ohledu mi nápadně připomíná Lorda Voldemorta, hlavního záporáka v heptalogii britské spisovatelky Joanne Rowlingové o čarodějnickém učni Harry Potterovi. Ten chtěl být také nejlepší a na prostředky naprosto nedbal.

Svatý František z Assisi se modlil za to, aby uměl milovat, ne aby se radoval z pocitu, že je milován. Podle mě je tohle pravé pochopení lásky. Co je spouštěčem takové modlitby, to stojí za úvahu. Poznání Boha? Či snad poznání vlastního nitra a následné nalezení Boha v něm? Nedokážu odpovědět, ale dovolím si tvrdit, že právě takové spouštěče jsou nejhodnotnější.

Už několikrát v životě se mi stalo, že jsem důležité součásti svého žití objevil jen jakoby mimochodem. Ale protože nevěřím na náhody, očekávám další podobné objevy s pevnou vírou, že pokud mají přijít, tak přijdou. A protože odmalička miluji knihy, nemá celá řada mých objevů pevný tvar, protože přes všechnu fyzickou podobu knih (stěhovat knihovnu je hrozná práce) si je dovoluji považovat za spouštěče patřící do třetí kategorie. Nejde u nich totiž o jednotlivé listy, ani o pevnou nebo brožovanou vazbu, ale o obsah v nich. Kniha je pro mě záležitostí duchovní, neboť nikdy (ať jsem spravedlivý: téměř nikdy) nehodnotím vzhled knihy. Např. jeden z nejdokonalejších psychologických románů, které jsem kdy četl, totiž "Mlčení jehňátek" Thomase Harrise, mám z levné edice populárního nakladatelství Levné knihy za necelých sto korun, a přesto bych tuto (rozuměj, ctěný čtenáři, tuto konkrétní) knihu nikdy nedal pryč. Zaprvé to byl dárek od matky k maturitě (to samo o sobě se cení) a zadruhé je kniha natolik ohmataná (a místy pobryndaná), že otisky prstů a fleky od jídla v mé čtenářské mysli natolik splynuly s konkrétními pasážemi knihy, že si její čtení bez nich nedovedu představit. Tuto knihu bych dokonce ani nepůjčil (a to ani nejlepšímu příteli, smůla). Ale abych se vrátil k meritu věci: Jen jakoby mimochodem jsem objevil i již zmíněného Harryho Pottera. Matka mě sice vzala se svou třídou na první díl (tuším, že to bylo v roce 2002), ale já tehdy žil ve světě "Pána prstenů" a Harrymu se vysmíval. Musel jsem urazit celých osmnáct let, abych pochopil, jak jsem se tehdy mýlil.

Mám kamarádku. Kamarádku? Přítelkyni. Prošli jsme spolu vysokou školou, překonali jednu krizi svého přátelství (způsobenou mou blbostí), navštívili jsme spolu i Vídeň, což dodnes patří k mým nejkrásnějším vzpomínkám, a dnes, navzdory vzdálenosti více jak jednoho sta kilometrů, se navštěvujeme, píšeme si, voláme. Já jí posílám fotografie své kočky, ona zase svého syna. Nikdy bych ji za nic nevyměnil. A právě ona mi v prosinci 2020 dala dobrou radu.

Harryho příběh jsem začal číst 24. prosince loňského roku. Štědrý večer jsem strávil u své mámy, která mi s pro mě nepochopitelným údivem připravila na mé výslovné přání krupicovou kaši, kterou miluji nade všecky pochoutky světa. Nabízela mi norského lososa, ale neuspěla. Nabízela mi řízky, ale neuspěla. Kdyby mi nabídla cokoliv, také by neuspěla. A já seděl za stolem, jedl tu úžasnou a skořicí posypanou lahůdku polévkovou lžící jako lopatou a četl si o mladém chlapci, kterého jsem si okamžitě zamiloval. Sice jsem se samým údivem zakuckal, až mi čtečka spadla do kaše, ale to nevadí.

O Joanne Rowlingové jsem se dočetl, že původně byla na úřadu práce. Je obdivuhodné, že taková žena dokázala v sobě najít chuť a sílu napsat sedmidílnou ságu o chlapci-sirotkovi, který to má v životě těžké (a to nejen proto, že je sirotek). Ne žádná laciná fantasy odehrávající se v prostředí, které nápadně připomíná středověk, ale alternativní svět existující vedle toho našeho současného, a čarodějky a čarodějové jako mámy a tátové od rodin. Už jen tímhle si mě získala na prvních stránkách. Harry Potter je v reálném světě.

Na konci loňského roku jsem byl na své obvyklé návštěvě u přátel v severních Čechách. A protože pán (nemohu napsat domu) bytu je na mě občas jak na cizího, dostal jsem vynadáno, když jsem protestoval proti společnému dívání se na televizi, ve které právě běžel čtvrtý díl Harryho Pottera. Nakonec mi bylo vysvětleno, abych držel hubu a krok a díval se s nimi.

Něco se ve mně pohnulo při pohled na zápas tří mladých chlapců o Ohnivý pohár. Něco tam bylo, snad scéna se znovuzrozeným Voldemortem, co mě donutilo začít o filmu přemýšlet dospěláckýma očima. Nepřišlo mi, že se dívám na film pro děti. Když jsem druhý den volal své již zmíněné přítelkyni Báře (tak trochu náhoda, ale já na náhody nevěřím), zmínil jsem se jí o tom. A pak to šlo ráz na ráz. Ještě před návratem do svého krásného rodného města jsem zavolal své osobní paní knihkupcové a objednal si celou heptalogii za 1799 korun. Sedm knih v kazetě. Začínal jsem tušit, že se schyluje k něčemu velkému.

Byla by asi chyba chtít Harryho Pottera s něčím srovnávat. Myslím, že je ojedinělý. Způsob jeho napsání z počátku vypadá jako mravoučná pohádka, ale celkem rychle přechází do politicko-společenského thrilleru. Témata, která autorka vytahuje na světlo, jsou ovšem nejen náročná, ale i dost, jak to správně napsat, bolestná. Někteří hrdinové a hrdinky platí daň největší, některé postavy pak ztrácejí i těch několik zbytků lidskosti, které kdysi měly. Dobří nejsou vždycky jenom dobří, ale mají i své chyby (pro znalé: Sirius Black), zlí mají také své limity, za které nejsou ochotni zajít (Narcissa Malfoyová). Přesto však hlavní antihrdina je záporák nade všechny a až do poloviny sedmého dílu se čtenářům prezentuje jako ztělesněný Ďábel. Až v polovině závěrečného dílu začne být zřejmé, že žádný člověk zrozený z ženy se nemůže Ďáblovi vyrovnat, neboť je na to příliš hloupý. Lord Voldemort také.

Vyvrcholení příběhu patří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy četl. Je v něm skryta jednoduchá ale velice pravdivá myšlenka, kterou si dovoluji uvést ve tvaru, ve kterém ji ve svém "Slovníku česko-německém" uvádí náš největší slovníkotvůrce Josef Jungmann: "s čím kdo zachází, rádo se ho to přidrží". Dovolím si dodat, že s přidržením přichází i rozložení. Na Voldemorta to platí dokonale. Zlo by nebylo zlem, kdyby nebylo aspoň trochu hloupé. A hlavně by nebylo zlem, kdyby ve výsledku nerozložilo své spolupachatele. To je vlastně velice uklidňující myšlenka, ze které vyplývá, že láska, byť naivní a bezmocná, je vždycky víc než nenávist, třebas pragmatická a silná. Historie, a teď myslím skutečnou historii, nikoliv historii alternativní, takových případů zná více.

Cítím zklamání, když si představím, že obsah té poměrně dlouhé heptalogie už znám. Cítím ale i radost, když si uvědomuji, že po knihách mohu kdykoliv znovu sáhnout. Již asi rok pracuji na projektu, kdy čtu a následně recenzuji knihy Julesa Vernea z cyklu "Podivuhodné cesty". Harry Pottere, výrazně jsi mi narušil mé plány do budoucna. Tímhle tempem toho Julesa Vernea zpracuji až v důchodu. Ale odpouštím ti to, protože jsem si tě, osudem stíhaného chlapce s kulatými brýlemi, upřímně zamiloval. A to ne proto, že sám kulaté brýle nosím.

Tuto recenzi věnuji své kamarádce Báře. Její odpověď na mou otázku "a mám si toho Harryho Pottera teda přečíst, nebo je to zase nějaká blbost?" mi otevřela nový svět. A že to prý četla asi pětkrát a kdesi cosi. Já jsem Báře vždycky důvěřoval (od toho přátelství nakonec je) a šel tedy do knihkupectví utratit bez koruny osmnáct stováků. První díl "Harry Potter a kámen mudrců" rozjel novou etapu mé čtenářské gramotnosti. A moje přátelství s Bárou se tak stalo jedním z nejintenzivnějších spouštěčů mého dosavadního života. Já, který si k ránu vždy rád přispal, jsem vstal klidně ve tři, jen abych stihl o nějakou tu kapitolu víc. Koupil jsem si i čtečku knih (PocketBook), abych si mohl číst i za chůze při pravidelných procházkách, díky čemuž jsem dvakrát skončil v příkopě. Několikrát jsem se přistihl, že jsem při setkání s určitými lidmi litoval, že nemám kouzelnou hůlku a nemohu je tedy očarovat nějakou pořádně nepříjemnou kletbou (líbilo by se mi zejména zavěšení za kotníky ve vzduchu). Zkrátka a dobře jsem se přemístil do alternativního světa, v němž se vypráví příběh plný strachu a naděje, zrady a věrnosti, nenávisti a lásky. Příběhu, který říká, že proti Zlu musí vystoupit Dobro. A to za každou cenu. Žádná oběť vynaložená ve jménu tohoto principu není předražená.

Za naprosto famózní považuji i satirickou linku. Bestiálně komisní úřednice Ministerstva kouzel Dolores Umbridgeová mi natolik připomínala jednu nejmenovanou ministryni financí, až mi z toho bylo těžko u srdce. Ten její sladký úsměv vídávám pravidelně na internetu a je mi z něj ošklivě v duši. Ministr Kornelius Popletal (ha, jak krásně se překladatelé bratři Pavel a Vladimír Medkovi museli vyřádit) mi zase připomínal jistého premiéra tak moc, že jsem čtení určitých pasáží musel pravidelně přerušovat. Postava Popletala mi vadila asi ze všech nejvíc. Svým způsobem horší jedinec než Pán zla Lord Voldemort. Nic nezná, ničemu nerozumí, o všem ale rozhoduje. Celkově mi přišlo, že Ministerstvo kouzel působí jako dokonalá (a smutná) parodie na jednu vládu jisté středoevropské země. Protivládní živlové, k nimž se hrdě hlásím, mi jistě odpustí, když explicitně nenapíšu, kterou vládu že to mám na mysli. Každopádně se mi nechce věřit, že Joanne Rowlingová pochází z Británie a není blíže obeznámena se středoevropskými poměry.

Na námitky nejrůznějších křesťanských církví a náboženských společností proti Harrymu Potterovi mohu konstatovat jediné: Vaše chápání křesťanství je asi takové, jako chápání rozdílu mezi Dobrem a Zlem některých úředníků z Ministerstva kouzel. Klidně byste sloužili Zlu, jen když to bude podle pravidel, která vám někdo nastavil. Ten "někdo" je vám dražší než princip, v jehož jménu byste byli schopni udělat cokoliv. Harry Potter má to nejjasnější a nejkrásnější poselství, jaké lze v knihách najít. Kouzlení, čarodějné hůlky a rozlišování černé a bílé magie možná nezapadá do Vašeho černobílého vidění světa, ale ve skutečnosti je to jenom způsob, pomůcka, jak si vypomoci při zobrazování dobré a zlé cesty. Jestli to nechápete, nezasírejte, laskavě, internet a hlavy rodičům, kteří než by si Harryho Pottera přečetli, aby zjistili, že je to velice vhodná četba pro jejich děti, radši píší dotazy do hloupých internetových diskusních společenství. "A můžu to dát malýmu ke čtení?" Takových diskusí jsem pročetl několik a nakonec si zakázal další hledání. Ne, ne a ještě jednou ne. Je třeba opustit předsudky a začít číst Harryho příběh nezaujatě! Harry Potter je právě tak křesťanský spis jako paměti svatého Augustina. Je to upřímné, je to lidské, je to hluboké. A ví, kam směřuje.

Ne těch sedm knih, ale má důvěra v naše přátelství s Bárou mě do tohoto světa přenesla, v němž je vedle Bolesti i Naděje. Vedle Nenávisti i Láska. Vedle zlých mozkomorů, jejichž polibky vysávají z těl štěstí, i poctiví lidé. A za to bych Báře nejradši dal pusu. Pořádnou, dlouhou a vpravdě upřímnou. Anebo jí jednu vrazil, to je totiž něco, co jsem si ještě neujasnil. Protože přes všechnu hloubku se jedná o příběh krutý a dost těžký. Některé scény mě doháněly k pláči, jiné k vzteku.

Drahý Harry, čekej mě brzy. Je načase znovu tvůj svět navštívit. Je načase objednat si další porci teplé krupicové kaše polité máslem a zasypané skořicí. Je načase se znovu zakuckat.