Hastrman (Ondřej Havelka, 2018)
"... jenom z člověka člověk se narodí..." (Jarek Nohavica, Kometa)
Příležitostný režisér Ondřej Havelka, kterého většina lidí zná ve spojitosti se skupinou Melody Makers, se rozhodl natočit film, který Česko-Slovenská filmová databáze prezentuje jako romantický thriller. Název Hastrman už zdálky budí dojem, že se divák má připravit na poněkud fantaskní námět. Literární předlohu Miloše Urbana jsem nečetl, takže jsem během nedávného večera na návštěvě u přátel zasedl k obrazovce zcela nepřipraven. A to bylo asi dobře.
Karel Dobrý, kterého si někdo může pamatovat z role krále ve Zlatém Kolovratu ve filmu F. A. Brabce Kytice (z roku 2000), je zkrátka dobrý herec. "Dobrý" - doslova. Role vodníka, který je trochu zvíře a trochu člověk, mu sedla. Jenže fakt, že se povedl výběr hlavního herce, ještě neznamená, že se povedl celý film. Některé pasáže působily přímo trapně. Kdyby byl film uveden jako pohádka, vnímal bych to zřejmě jinak, ale takhle? Upřímně řečeno - nevím.
Když odhlédnu od určité pohádkové trapnosti a šablonovitosti postav, možná způsobené nezkušeností režiséra, který má za sebou jen několik režijních pokusů, vychází mi film se zajímavou ústřední dvojicí: vodník a mladá dívka. Lze na něj nahlížet jako na variaci Krásky a zvířete. Hastrman je takové "vodní hovado" v obleku barona. Má sklony k poťouchlosti, ale umí se i zadívat do vesnické dívky, nad jejímž vzhledem se jednomu zrychlí dech. A umí být krutý.
Nemám rád filmy velebící šlechtu a její údajný státotvorný význam v české národní historii. Nemám rád ani opačný extrém. Film o velmi problematické bytosti v aristokratickém rouchu jsem proto přivítal. Hastrmana jsem si oblíbil pro jeho kontroverznost, vznešený původ jsem mu odpustil už na začátku filmu. Trápí mě však, že autoři nedokázali téma uchopit lépe a do kin se tak dostala další celkem laciná podívaná o divném pánovi.
Když opomenu sympatie k hlavnímu "hrdinovi", zaujalo mě zobrazení lidových zvyků. Příběh se zřejmě měl odehrávat někdy kolem přelomu 18. a 19. století. Ukazoval české lidi a chvílemi působil jako oslava české vesnice za starých dob. A to je asi tak všechno, další pozitivum nevidím. Příběh neměl politický podtext, ani viditelnou uměleckou hodnotu. Tak o čem byl? Možná o tom, že mezera mezi vodníky a lidmi je nepřekročitelná. Ale to jsem věděl už jako dítě.
Nemůžu psát o zklamání, to by nebylo fér. Hastrman pro mne nebyl ztrátou času. Spíš u mne nastala deziluze ze skutečnosti, že u nás v současnosti vznikají filmy sice ne špatné, ale docela nevýrazné. Hodně podobný pocit jsem měl před několika dny i z Nabarveného ptáčete Václava Marhoula, ale o tom zase jindy. Snad mi ctěný čtenář odpustí drobnou reklamu na příští recenzi. Budu se snažit, aby byla brzy. Teď už je ovšem moc pozdě a já přemýšleje o údělu vodníků klesám na postel. Snad si pro mne během dnešní noci nepřijde žádná z těch fantastických bytostí, v něž jsme ještě před několika lety věřili. A v něž bychom možná začali věřit znovu. Chce to, aby se jich ujal opravdu dobrý filmař. Sám dobrý herec je evidentně málo.