Herci a jejich oči
Určitě stojí za úvahu, co dělá z obyčejného herce kvalitního herce. Navíc velmi záleží, z jakého úhlu pohledu chceme tohoto kterého jedince (resp. jeho případný um) posuzovat. Nepracuji jako režisér ani jako odborný poradce při výběru budoucích herců. Teoretické rady doporučované na divadelních školách neznám. Pokusím se tedy tuto otázku posoudit z hlediska nadšeného filmového a divadelního fanouška, přičemž se v tuto chvíli zaměřím jen na oblast kinematografie.
Při posuzování filmů používám pro kladné hodnocení hereckých výkonů dva výrazy: "Opravdové" a "absolutní" herectví. Opravdovým myslím takový projev, kdy herci věřím jeho roli. Kdy uznale kývám hlavou nad ním samotným i nad schopností kvalitního výběru režiséra. Absolutním pak projev o třídu vyšší, kdy se začíná stírat rozdíl mezi hercem a postavou. Pro mě je tohle odlišení velmi důležité, něco jako pro prvňáčka jednička a jednička s hvězdičkou.
S opravdovým herectvím se kupodivu setkávám poměrně často. Americký herec David Ogden Stiers v seriálu M*A*S*H v roli aristokratického majora Charlese Emmersona Winchestera III. je skvělým případem. Kdykoliv ho vidím v akci, nestačím se podivovat nad opravdovostí jeho výkonu. Hrdý muž z významné rodiny, pro mnohé arogantní, avšak s dobrým srdcem. Dobře skrývaným, pravda, ale přeci jenom dobrým. Stiers hraje namyšlenost, jako kdyby sám byl namyšlený. A skrývanou dobrotu, čas od času probleskující v některých epizodách, ještě líp. Nebo britský herec Jude Law v Sorrentinově seriálu Mladý papež v roli Pia XIII. Zbožný americký kardinál je zvolen za papeže a ve Vatikánu nastane převrat. Nový panovník je natolik suverénní a konzervativní, až se kardinálové nestačí divit, dokonce začnou pochybovat o své volbě. Pod tím vším se však skrývá světec s hlubokou láskou k těm, kteří ji potřebují. Světec, který nejede na všeobecné vlně politické korektnosti. Způsob Lawova hraní nedává divákovi prostor pochybovat o tom, že by to se svou konzervativností nemyslel vážně. A to je v desetidílném seriálu moc dobře. Law je ve svých zásadách uvěřitelný na začátku i konci. Anebo - příklad do třetice všeho dobrého - československý velikán Rudolf Hrušínský ve filmu Oldřicha Lipského Adéla ještě nevečeřela. Jeho policista vysvětlující Nicku Carterovi, že v Čechách chodí věci trochu jinak, je zkrátka opravdový. Jako jeho naštvanost ze sežraného taliána. Když ho vidím, věřím mu. Vím, že si svůj talián chtěl sníst sám.
Vedle výše zmíněného však vymezuji tzv. absolutní herectví. Hranici nemám jasně definovanou, rozlišuji ji jen svým citem. Za absolutní považuji takový způsob hraní, kdy nevnímám herce jako samostatnou bytost, člověka placeného za hraní, ale jako tu postavu. Tak třeba zmíněného Hrušínského určitě uznávám za roli v Adéle, stejně tak za ztvárnění hodného dědečka v Hollého filmu Tichá bolest. Kde se však Hrušínský doslova stává postavou, kde se rozlétává jeho génius? Tvrdím, že ve Vláčilově veledíle Dým bramborové natě. Příběh zamlklého (ale jak lidského!) lékaře Meluzina mě dojal poprvé i podruhé. Potřetí jsem zatím (duben 2018) neměl odvahu. A v čem je Meluzin v Dýmu lepší než policista v Adéle? Myslím, že v intenzitě. Nemluví víc (to spíš méně), nedělá žádné speciální kreace (Meluzin nedělá vůbec žádné kreace), ani se nijak nešklebí. Prostě jen Hrušínský pochopil roli, vžil se do ní a s maximální intenzitou zahrál lékaře upřednostňujícího obyčejné lidi před možnou emigrací a (jistě obrovskou) kariérou.
Ačkoliv se mi absolutního herectví nedostává tolik jako toho opravdového, přeci jenom mám ve své hlavě i jiné role, o kterých často a rád přemýšlím. Don S. Davis v seriálu Městečko Twin Peaks v roli majora Briggse předvádí divákovi úchvatnou podívanou na vždy věrného a čestného muže, který by radši zemřel, než by porušil ideál cti. Vysoký důstojník gestapa v podání Borise Rösnera v triptychu Dušana Kleina I ve smrti sami zase opilý přichází k zajatému (Alois Švehlík), rozbíjí mu skleničku s vínem o hlavu a svým ďábelským hlasem volá: "Prase, křtím tě na člověka!" Anebo, ať opustím euroamerický prostor, japonský herec Takaši Šimura v Kurosawově opusu Žít hraje na rakovinu umírajícího úředníka, který až moc pozdě pochopí, že život se má žít, ne přežít. A co má Meluzin, důstojník letectva, hnusný gestapák a úředník s rakovinou společného? Inu, přece onu zmíněnou intenzitu a navíc opravdovost vyzařující z očí.
A tím se dostávám k otázce, co z obyčejného herce dělá herce dobrého. Nevím, co všechno, ale vím, že já určitě potřebuji správné oči. Ta role z nich musí přímo sálat a svým plamenem spalovat jméno herce, aby přestalo být důležité. Takové oči když vidím, bývám nadmíru spokojen.