Hodiny (Stephen Daldry, 2002)

Britský režisér Stephen Daldry natočil mezi léty 2000 - 2008 své tři nejznámější filmy: Billyho Elliota, příběh o chlapci z dělnického prostředí, který se touží věnovat baletu, Hodiny, drama o třech ženách ve třech různých dobách, jejichž osudy se v jednom dni podivuhodně propojí, a Předčítače, příběh o komplikované první lásce. Osobně z nich preferuji Hodiny, necelé 120 minut trvající drama plné úžasné hudby a tří skvělých hereček.

Spisovatelka Virginia Woolfová píše svůj slavný román "Paní Dallowayová" a snaží se překonat duševní strasti, které prožívá. Laura Brownová, těhotná manželka válečného veterána a matka jejich malého syna několik let po válce touto knihou rozhání každodenní pocit beznaděje ve svém životě - životě ve zlaté kleci. A Clarissa Vaughanová, která jako kdyby paní Dallowayové z oka vypadla, připravuje krátce po začátku nového milénia oslavu svému bývalému partnerovi a celoživotnímu příteli Richardovi, který umírá na AIDS. Nedivím se, že Nicole Kidman dostala za ztvárnění Virginie Woolfové Oscara, Zlatý glóbus i cenu BAFTA. Ale divím se, že ani jednu z těchto prestižních cen nezískala Meryl Streepová za roli Clarissy Vaughanové a ještě více se divím, že ji nedostala ani nepřekonatelně skvělá Julianne Mooreová. Svět je plný nespravedlnosti. Tím ale nechci Kidmanové odpírat chválu - byla úžasná. Ne poprvé, ne naposledy. Ovšem v tomto filmu nebyla jedinou zářící hvězdou.

Podivuhodným způsobem přechází režisér z jednoho časoprostoru do druhého. Přechody jsou rychlé a nečekané a při prvním zhlédnutí vyvolávají v divákovi úplné šoky. Vše umocňuje repetitivní hudba Philipa Glasse, která naplno vyniká a překvapuje hloubkou citu. A která je - brána sama o sobě - nadčasovým dílem.

Děj není komplikovaný, "Hodiny" odtikávají nezrychleně, nedíváme se přeci na akční trhák. Síla filmu promlouvá ze slov tří neobvyklých žen. Každá je jiná, každá má svůj úděl a každá se k němu stavísvým osobitým způsobem. Až by jeden začal litovat, že se nenarodil jako žena. A ne, nemyslím to ironicky. Naopak.

Meryl Streepová nepřekvapuje (alespoň mě) krásou. Překvapuje opravdovostí svého přátelství k trpícímu příteli. Nicole Kidman mě naopak odzbrojuje svým krásným vzhledem a způsobem, jakým se dívá na svého manžela - tiskaře Leonarda, který nikdy nelituje svého těžkého údělu a který nikdy ani na vteřinu nezalituje svých citových investicí do nemocné a dost komplikované ženy. A Julianne Mooreová spojuje oboje dohromady - krásu i citovost. Měl jsem v plánu nedělat mezi nimi rozdíly, ale nejde to. Mooreová je zkrátka hvězda nejvyšší svítivosti a já se na ni budu dívat klidně tak dlouho, než mi vytečou oči z důlků. Ve své roli je nepřekonatelná. Hraje očima a já si vždycky rozostřuji obraz ukapávaje slzy z očí. Chyběl mi kousek do dospělosti, když jsem Hodiny viděl poprvé. A pak po několika letech. A nedávno znovu. Pokaždé se stejným účinkem. To není náhoda. To je Julianne Mooreová.

Ale zpět k filmu: Málokdy sedne příběh režisérovi tak, jako Hodiny sedly Daldrymu. A ještě méněkrát zároveň i tvůrci filmové hudby. Philip Glass, alespoň ten, kdo zná jeho operu "Achnaton", to musí uznat, patří mezi největší hudební zjevy současnosti. Ten příběh jako kdyby byl opravdový a Glassova hudba hrála do taktu životů tří žen. Dokonalé splynutí. Je naprosto logické, že Glass obdržel za tento film cenu BAFTA.

Ano, hráli tam i herci mužského pohlaví. Ed Harris (známý z válečného filmu "Nepřítel před branami") v roli Richarda, či Stephen Dillane v roli Leonarda. Avšak, pánové odpustí, o nich ten film není. Smůla, chlapci.

Nevím, jestli ještě někdy uvidím tak kvalitní film o ženách. Zabrousím-li do dějin kinematografie, několik jich najdu celkem snadno, ale ze současnosti? Přemýšlím a žádný takový mě nenapadá. To nebude samo sebou, jestli on ten Daldry nebude sám tak trochu skrytá ženská. Když přihlédnu, že zrežíroval Billyho Eliotta i Předčítače, evidentně se na svět dívá vnímavějšíma očima. Žádný macho kretén.

Ten film by se měl povinně pouštět všem chlapcům starším desíti let. Možná by pak zcela zanikla ona dětská chlapecká hláška, totiž, že holky jsou fuj. Nejsou. Jsou možná komplikovanější, ale také vnímavější. A o tom ten film je. Nejpozději do dvou let ho chci vidět znovu. A pak znovu. A znovu. A znovu. Nikdy sice nepochytím vše, ale alespoň pokusit se o to mohu.