Idomeneo (Divadlo J. K. Tyla v Plzni, Arila Siegert, 9. 3. 2019)

Když mi můj kmenový profesor před několika dny napsal e-mail, zvědavě jsem ho rozklikl. Okamžitě mi padlo do oka slovo "divadlo". Pochopil jsem, že paní profesorová nemůže (nebo nechce) jít do divadla a já tudíž 9. března 2019 prožiji příjemný večer v Divadle J. K. Tyla v Plzni na premiéře. Další slovo v e-mailu bylo "Idomeneo". Takže Mozart.

S velkým Rakušanem to máte těžké. Obdivuhodný cit pro dramatickou hudbu na straně jedné, ukecanost na straně druhé. V chlapeckých letech mi padlo do oka CD s popiskem "Requiem - Wolfgang Amadeus Mozart". Nechápu, co mě donutilo na to CD za výlohou obchodu s hudbou zareagovat, ale ať to bylo cokoliv, zafungovalo to dokonale. Tak moc jsem si to CD přál, až mi ho přinesl Ježíšek. Dramatická hudba? Ne. Sama esence dramatičnosti. Bývaly doby, kdy jsem minimálně šest dní v týdnu poslouchal tento hudební opus před spaním. Requiem je díky tomu dnes součástí mé osobnosti asi tak, jako levá ruka (jsem přeučený levák). Pusťte mi Requiem na pohřbu, rozhodně budu potěšen. Zvědavě jsem si oblékl svou zbrusu novou košili a modrého motýlka a vyrazil vstříc novému zážitku.

Výprava mě nezaujala. Jako mramor vypadající kusy hmoty a nevkusné nedobové kostýmy. Takže běžná situace (nejen) v plzeňském divadle. Opera ztrácí na vizuální kráse. Nejen opera. Ale ne svou chybou, ale chybou lidí, kteří zkrátka rádi kazí to, co je jim tak vlastní a co je odděluje od zvířat: UMĚNÍ.

Na druhou stranu rád pochválím doprovodné efekty. V antickém příběhu o krétském králi hraje důležitou roli moře. A promítané vlny na plátno působily vskutku efektně. O něco horší to bylo s lodí. Raději bych koukal na dřevěný model, než na kus hmoty zavěšený ke stropu, ale budiž. To už bych chtěl moc, kdybych si přál, aby loď vypadala jako loď. To je jako chtít po Kalouskovi, aby se choval jako člověk. Brutální naivita.

A tak jsem seděl ve druhé řadě, z jedné strany oblíbeného profesora, z druhé pak krásnou dívku (určitě mladého data výroby) a proklínal autora milovaného Requiem. Ivo Šmoldas v pořadu Jana Krause kdysi prohlásil, že kvalita umění se pozná podle toho, za jak dlouho začne diváka bolet prdel. To se ukázalo velmi pravdivým. Mozart, to je svátost. Ale v tomto případě nudná a zdlouhavá. Ale zahalená v hudbu, nad níž by zaplesalo i samo Nebe. Ohnutý (neboť mě ke konci začaly bolet i záda) a s poškozenou sedínkou jsem tak ocenil konec opery. Byl vskutku dramatický a hudba přede mnou doslova odhalovala svou krásu. Jako Quasimodo jsem se odbelhal pro kabát a skuhraje jsem vyrazil domů.

Nyní sedím v jedné sprosté čtvrté cenové kategorii a píši tento text. Záda mě bolí sice míň, ale bolí pořád. Sedínka je na tom líp. Ale má mysl je plná tak krásné hudby, že bych tomu rakouskému chlapovi odpustil cokoliv. Teď nepřeháním, ani nechci být ironický. Jen zkrátka prožívám něco, co neprožívám běžně. Jako kovaný wagnerovec chci víc, ne jen hudbu. Chci prožitek, chci skutečný cit, chci pocit, že Umění je tu pro mě a že já se pro Umění narodil. A to mi dnes ten rakouský chlap dal. Ano, Mozart pochopil, co a k čemu je dramatická hudba. Byl opravdovým umělcem, neboť opravdový umělec nezkazí své dílo, i kdyby byl sebeukecanější.