Iris (Divadlo Josefa Kajetána Tyla v Plzni, Tomáš Ondřej Pilař, 2019)

"Jsem milosrdenství. Jsem věčná krása."

Patřím k těm plus minus čtyřem stům divákům, kteří 13. dubna 2019 viděli v Divadle Josefa Kajetána Tyla českou premiéru Mascagniho opery Iris. Tehdy jsem o vytržení nemluvil, ale dnes (deset dnů poté, co jsem představení znovu navštívil) již o něm mluvím. Je to vytržení z lyričnosti, zážitek vpravdě extatický.

Jako mladší jsem viděl film se Stevenem Seagalem, v němž pomocí břitvy přilepené ke kreditní kartě zabil několik ruských mafiánů najednou. Ta scéna mi uvízla v paměti a stala se prototypem akčního příběhu. K tomu, že je nesmyslná a nicneříkající, jsem dospěl až později.

Některé příběhy staví na epice. Mám takové rád. Jiné naopak na lyrice. Pokud se nepovedou, otravují diváka a stávají se zabíječem času. Pokud se ale povedou, dokáží povznést jako máloco. Takové mám nejraději.

Už nevím, která opera byla mou první operou v životě. Jednou z nejstarších určitě Šárka Zdeňka Fibicha. Ale když jsem si poprvé poslechl kompletní tetralogii Richarda Wagnera Prsten Nibelungův, objevil jsem nový svět. Svět kouzel, hrdinů, zrůd a dýk vražených do zad. Svět, který mi učaroval (a který mě očaroval) a já věděl, že jsem našel, co jsem vždy hledal. Svou hudbu. Svého skladatele. Svůj příběh. V takových okamžicích život získá smysl. Bylo to na dovolené na Krétě a CD přehrávač, který se mi na konci pobytu rozbil, mi splnil nejkrásnější umělecký zážitek vůbec. Nepřekonaný a nepřekonatelný. To opojení bylo mnohem silnější než opojení z místního vína (toho bylo také dost). Má nedůvěra mi našeptávala, že se plzeňská inscenace Iris stane jen dalším operním zářezem v řadě. Ó, jak krutě jsem se mýlil...

Ten citát uvedený na začátku se mi vryl v paměť. Pochází z první části opery a dá se použít pro její celkový popis. Prostinký děj, založený na dvou mužích, kteří unesou krásnou a velmi naivní dívku Iris, by se dal shrnout do jednoho odstavce. Pietro Mascagni (1863 - 1945) však děj rozprostřel do prostoru přibližně dvou hodin a obalil ho hudbou natolik nádhernou, až z toho divákům musely uši bolet. Ale abych to nepřeháněl - je pravda, že wagnerovské šíře tato taliánská opera nedosahuje. Dost se k ní ale blíží..

Japonské motivy byly v 19. století populární. Poučeného diváka nijak nepřekvapí, že hlavní dva antihrdinové, únosci, se jmenují Kyoto a Osaka. Osaku vede chtíč, Kyota touha po penězích. Slepému otci Iris, jenž dceru miluje nade všecko, je namluveno, že dcera odešla sama a ještě ke všemu do veřejného domu.

Asi to nebude náhoda, že čím je doba hloupější a konzumnější (a že ta naše je hloupá dost), tím více může osud jedné nešťastné naivky zapůsobit. Jako v reálném životě: setkání s naivním hodným člověkem, který jakoby Dostojevského Idiotovi ze zadku vypadl, musí člověku vykouzlit na rtech úsměv. Úsměv možná poněkud lítostný, ale o to upřímněji míněný.

Před deseti dny (stejně jako při premiéře) hlavní roli zpívala Ivana Veberová, o níž se rozhodně nedá prohlásit, že by byla štíhlá jako proutek, ovšem o jejím sopránu budiž řečeno, že je čistý jak pramen v Lurdech. Pětatřicetiletá českobudějovická rodačka svým hlasem zaplnila divadlo, škoda jen, že přes japonizující nalíčení nebyla příliš poznat.

O nevýrazných kulisách se mi psát nechce. Sice nepůsobily úchylně (jako kulisa lodi v plzeňské inscenaci Mozartova Idomenea), ale jejich autor zcela evidentně nechápe rozdíl mezi nekonvenčností a nudou. Kdyby ho totiž chápal, nedal by do opery, v níž je prostředí důležité, tak málo. Zimní zahrada sice celkem ucházející, ale to je tak všechno. Uvědomuji si samozřejmě, že verismus (Mascagni) není romantismus (Wagner), takže srovnávání těchto dvou uměleckých směrů může být zavádějící, ale význam kulis v romantismu (totiž, že to nejsou pouhé kulisy, nýbrž něco víc) se dá u Mascagniho Iris aplikovat také.

V duchu brutální a bezduché touhy po modernosti už mnoho divadel zkazilo mnoho oper (a nejen jich). Jsem upřímně rád, že u české premiéry Iris k tomu nedošlo. Přesto si nedovolím poznámku, že představení "něco" chybělo. Nevím přesně, co. Možná pořádné kulisy. Je zkrátka vidět, že stále platí ona anekdota o premiéře Wagnerova superopusu Tristan und Isolde. Mistr prý seděl vedle jakéhosi člověka, který ho nepoznal a který si mu postěžoval, že opera má krásnou hudbu ale nudnou výpravu. A Wagner, ten operní císař a citlivý a chápající Umělec, mu údajně odpověděl něco v tomto smyslu: "No tak zavřete oči a poslouchejte."