Já, Claudius (Herbert Wise, 1976)

"Claudie, hraj dál blázna."

Některé historické postavy promlouvají k žijícím generacím již dlouhá staletí a jestli budou lidé existovat za sto, tisíc či deset tisíc let, budou k nim promlouvat stále. Takovou postavou, byť poněkud obalenou nánosem legend a mýtů, je i římský císař Claudius vládnoucí v létech 41 - 54.

Já zpravidla netleskám historickým fikcím, neboť míním, že historie sama je nejlepší vypravěčka. Ale stejně jako dílo "Ab Urbeconditalibri" (Od založení Města) římského historika Tita Livia musí čtenář primárně brát jako ideologicky podmíněnou oslavu dávno zašlých časů (byť značně přitaženou za vlasy), i kvalitní historické romány je možné vnímat jako dobrý start v zájmu o určitou epochu. Rozeznat hranici mezi kvalitním a špatným historickým románem však není vůbec snadné.

Dovolím si tvrdit, že britský spisovatel Robert Graves dokázal ve svém nejznámějším románu "Já, Claudius" tuto hranici rozeznat. A nejen to - dokázal i napsat román, díky němuž bude jeho hlavní hrdina, (celým jménem) Tiberius Claudius Drusus Nero Germanicus, promlouvat ke všem následujícím generacím. I kdyby to mělo trvat ještě dlouhá staletí. Své postavě doslova vdechl druhý život, přestože Claudiův životní příběh je populární již od doby, kdy zemřel. Claudius byl totiž jiný, to věděli již jeho současníci, přestože ho považovali za vadného kreténa.

Ten okamžik si pamatuji přesně. Šel jsem s dvěma kamarády do Tesca a uviděl tam dvě malé brožované knihy. Jednu modrou, druhou fialovou. Zlevněná cena a popisek začínající slovy "Mistrovský román..." mi ulehčily rozhodování o tom, mám-li je koupit. Dodnes mi tyto dvě (časem dost opotřebené) knihy zdobí knihovnu. Nikdy ji neopustí, max. se přesunou do knihovny mých dětí. Patří totiž k těm, které musíte číst, abyste si mohli říkat zkušený čtenář.

Claudiova fiktivní autobiografie (psaná v ich-formě) není rozdělena do dvou dílů náhodně. V prvním dílu z postiženého kulhajícího koktavce, který měl to (ne)štěstí narodit se do rodiny vznešeného Augusta, vyroste vzdělaný muž, historik, znalec starých rychle mizejících Etrusků, který se nakonec, v podstatě proti své vůli, stane římským císařem, tj. vládcem světa. V druhém dílu díky své milované manželce Messalině, jejíž jméno se stalo synonymem ženské zkaženosti a zvrácenosti, přijde o iluze a vzpomene si na slova svého dávného přítele Heroda Agrippy: "Nikomu nevěř". To by se vlastně dalo použít jako motto celého příběhu. Nikomu nevěř.

Čtenář se setkává s mnoha skutečnými historickými postavami. To přidává příběhu šťávu a je i snadné ověřovat si, jak dané události probíhaly v reálu.

V roce 1976 přišla britská BBC s geniálním nápadem a obě knihy zfilmovala do podoby třináctidílného seriálu. Britský herec Derek Jacobi, dnes téměř dvaaosmdesátiletý, naplnil pravdivost tvrzení, že někdy, v případě absolutního herectví, se rozdíl mezi hercem a postavou ztratí. Jako kdyby se jí stal. A Jacobi se Claudiem stal. My Češi máme obrovskou výhodu, že k Jacobiho excelentnímu výkonu přibyl ještě další excelentní výkon, totiž výkon dabéra. Petr Haničinec a jeho "Clau-Clau-Clau-... DIUS!" nemá chybu. Obdivuje snad ctěný čtenář Františka Filipovského za způsob, jakým daboval Louise de Funèse? Toto je tentýž případ. Říkejme tomu absolutní dabování.

BBC sice nevytvořila výpravný seriál, nepoužila digitální triky, nic takového, ale vytvořila pomocí jednoduchých kulis komorní prostředí, v němž se ve vládnoucí julsko-klaudijské dynastii odehrávají příběhy plné vášně, násilí, vražd a spikleneckých dohod. Snaha démonizovat "babičku Livii", Augustovu manželku, působí sice poněkud přehnaně, stejně jako popisování císaře Tiberia coby totálně zvrhlého dobytka, ale vše do sebe zapadá, vše má logiku. Gravesův Řím diváka uchvacuje mnohem víc než dnešní neosobními digitálními triky vylepšené filmy. Kostýmy působí přesvědčivě a fanfára hraná při příchodu císaře se řadí k nezapomenutelným melodiím.

Seriálu se nevyhýbá ani příležitostný humor. Historický Claudius napsal (mimo jiné) i dějiny Kartága. Když Claudiova matka Antonia mladší, dcera slovutného Marca Antonia, přikazuje svým osobitým rozkazovačným způsobem, aby císaři Tiberiovi v této své knize propašoval dopis usvědčující jeho sestru z vraždy, nechce. Ne kvůli sestře, kterou ve skutečnosti nemá rád, ale protože vydavatel jeho knihy do ní nechal proti jeho vůli přidělat obrázky slonů. Přece nebude římskému císaři dávat nepovedený exemplář své nejnovější knihy. Antonia se nepříčetně rozčílí a seřve svého syna, že Tiberius, zajímající se maximálně tak o pornografii, opravdu jeho nudné dějiny číst nebude. Divák se tomu musí smát, když si představí, že Claudius ani jinak jednat nemohl. Seriál ještě více než kniha přispívá k přiblížení Claudia dnešnímu člověku. Ukazuje ho velmi lidsky a v normálním světle. A když se mu ostatní posmívají, že je hlupák, již zmíněný Herodes Agrippa to vidí jinak: Claudius se umí otáčet tak, jak vane vítr. A díky tomu všechny přežívá.

Jestliže dobří herci mezi těmi špatnými vynikají o to více, nutno podotknout, že u seriálu "Já, Claudius" to neplatí. Derek Jacobi totiž vyniká, přestože mezi jeho kolegy a kolegyněmi v seriálu divák nenajde nevhodně obsazenou roli. Je to zvláštní, ale je to tak. Babička Livie v podání Siân Phillips, James Faulkner jako Herodes Agrippa, či Caligula Johna Hurta. Nejen oni nemají chybu.

Nemyslím to jako výtku, jen jediná věc mi připadá poněkud zvláštní. Gravesův Claudius je republikán. Podle všeho i ten skutečný Claudius měl značně republikánské smýšlení. V jednom momentu však se svým literárně-filmovým hrdinou nemohu souhlasit. Když odsuzuje k smrti Cassia Chaereu, organizátora vraždy jeho synovce Caliguly, nevyčítá mu vraždu šíleného psychopata, vyčítá mu vraždu jeho manželky a dítěte. Scéna je napsána tak, aby divák pochopil, že se Claudius nechce mstít za něco, co bylo vlastně správné, ale že pouze z pozice soudce trestá vraždu ženy a dítěte. Je velkou nepřesností si pod pojmem "starověký Řím" představovat jen chamtivost a neurvalost císařské doby. Řím vyrostl na jiných hodnotách a řadu desetiletí na nich fungoval. Cassia Chaereu, pokud tedy skutečně chtěl obnovit republiku, bychom měli vnímat jako pozitivní historickou postavu. Nemyslím, že je správné ukazovat ho zrovna takhle. Herec Sam Dastor se v okamžiku odsouzení jeho postavy k smrti zatvářil vážně, jako pravý Říman starého střihu, a svůj úděl hrdě přijal. A mě si tím získal. Někdy mě napadá (poněkud rouhačská) myšlenka, že se Cassiovi tehdy ten převrat měl povést. Claudius by nepřežil, to je jasné. Nikdo z té rodiny by nepřežil. Kvůli republice, neboť monarchie je z principu svinstvo. A my bychom dnes měli seriál o obnoviteli Římské republiky. Ale na stranu druhou - republika se evidentně obnovit nedala a vše dopadlo tak, jak dopadlo. Kdyby v historii neplatí.

A tak si říkám, že kniha ani seriál nestárnou. Předloha Roberta Gravese, režie Herberta Wiseho, scénář Jacka Pulmana, výkony jednotlivých herců. To vše tvoří samostatný vesmír - z těch seriálových jeden z mých nejoblíbenějších. A věřím, že objektivně vzato z nejlepších.