JAK JSEM LÉTAL S TESTRÁLY

JAK JSEM LÉTAL S TESTRÁLY

ODDÍL PRVNÍ - DO LIBERCE

Během letošního srpna jsem si v práci vybral první část své dovolené. Vše začalo cestou do Kralovic (necelých 30 kilometrů jihozápadně od Rakovníka) ke své babičce. Po několika dnech u ní jsem s krosnou rudou jak sovětská vlajka vyrazil po vedlejší silnici směrem na sever přes vesnici Hrádecko. Odtud vede nepříliš kvalitní cesta do kopce (stále severním směrem) ke zvoničce. Severní směr se mi dařilo udržovat až k obci Velká Chmelištná (přes obce Kůzová /19:35/, Nová Ves a Smrk, odkud se dá jít po cyklostezce). Z Velké Chmelištné se dá jít silnicí na západ ke Svatému Hubertovi, nebo na severovýchod k Hůrkám. Já tudy šel po silnici, ale v otočce, v níž se silnice stáčí na západ, jsem odbočil na lesní cestu směrem k severu, přišel k blízkému křížku a dal se lesní cestou vpravo. Cesta mě vedla po žluté turistické trase. V jednu chvíli mě plný močový měchýř donutil odbočit doleva. Ani nevím, proč jsem si jen tak nestoupl k okraji stezky a nevymočil se. Něco mě táhlo doleva. A díky tomu "něčemu" se mi naskytl nádherný pohled. Poblíž stál velký krmelec se stříškou. A tak se stalo, že mě déšť následujícího rána nezastihl nezakrytého.

Spaní v krmelci, jehož korýtko bylo zcela prázdné, patřilo k nejkrásnějším zážitkům mé letošní dovolené. Občas se dojímám a poblíž Velké Chmelištné se mi to stalo. Jen se mi poněkud zpotil spacák. Už vím, že zabalit se do igelitu může mít i své nevýhody.

Z nočního lesa vychází mnoho zvuků. Já vytáhl svou čtečku knih PocketBook 626 a pustil se do čtení. Dočítal jsem knihu "Harry Potter a fénixův řád" a k večeři si dal jogurtový chlebíček a jablko.

Druhý den ráno pršelo a já se probudil hodně brzy. Krátce po probuzení vedle mě - až příliš blízko! - proskočilo nějaké zvíře, myslím, že jelen, přišlo mi totiž obrovské. Opět mě zlákalo čtení, co jiného také dělat v lese při dešti.

Když přestalo pršet, zvolil jsem pokračování po cestě doleva, nechtělo se mi vracet na žlutou stezku. Následovala vesnice Václavy, v níž už můj telefon měl signál a já si tudíž vypomohl mapou. Další obcí, která se jmenuje Zavidov, měl brzy projíždět autobus do Rakovníka (jak se dá zjistit, má-li cestovatel aplikaci IDOS) a já ho využil. 22 Kč za jízdenku + 20 Kč za krosnu, na kterou se řidič moc netvářil. Kyselá prdel od pohledu.

Hned po příjezdu do Rakovníka odjížděl jiný autobus do Nového Strašecí. Já na něj naskočil a odjel. Řidič působil mladě, usmíval se a celou cestu si povídal s jednou paní, která cestovala do Prahy k lékaři. Já seděl vepředu a chvílemi si s nimi také povídal. Z řečí té paní - nepříliš hezké a docela tlusté, avšak velmi sympatické - vyplývalo, že brzy oslaví padesátku. Dělala skvělé fórky a já se smál do svého puntíkovaného šátku. Čtečku se mi nepodařilo ani jednou vytáhnout. 22 Kč za lístek a krosnu mi odpustil. Společně jsme zanadávali na předchozího řidiče.

V Novém Strašecí zastavil autobus na zastávce Karlovarská, která se nachází vedle kruhového objezdu vedle benzínové pumpy. Já vyrazil podél frekventované silnice směrem na Mšecké Žehrovice. Díky dvěma blízkým nájezdům na dálnici D6 zde jezdí opravdu mnoho aut, ale dá se pohodlně jít dobrý metr od krajnice.

Místo, kde byla za války nalezena opuková hlava Kelta, se nachází na okraji nepřístupné obory. Stojí tam dvě cedule. Určité zklamání mi nahradila okolní nádherná příroda a pohled na koně na blízké farmě. Není nutné chodit z Nového Strašecí až do Mšeckých Žehrovic, existuje zkratka podél plotu obory, ale to mi došlo až později. Přitom stačilo pořádně se podívat do navigace...

Poté jsem se vrátil kousek zpět k Malému dvorskému rybníku (zákaz koupání) a šel po šíleně zabahněné cyklostezce (č. 8248) do Čelechovic, části města Stochov, ve kterých podle Wikipedie žije zřejmě něco kolem tří stovek obyvatel. To už se mi hlavou honily myšlenky na ubytování v nějakém levném pensionu. Jedna mnou oslovená důchodkyně mi ale řekla, že u nich nic takového neseženu. Nasedl jsem tedy na autobus a koupil si lístek do Slaného. Bylo právě těsně po poledni.

Lístek stál 22 Kč a za krosnu opět nic. Řidič si se mnou začal povídat a jedna velmi malá stařenka s cizím přízvukem mi doporučila vystoupit až později, že mi ukáže cestu na vlak. Několik zastávek navíc řidič zaplatit nechtěl, ale měl jsem snahu. Já stařenku poslechl a vystoupil s ní v obci Tmáň, která je částí městyse Zlonice (okres Kladno). Stařenka mě odvedla ke dráze a hodně mi vyprávěla. Že pochází ze Slovenska a už jí táhne na 88. rok. Byla tak malinká, že nemít krosnu, mohl bych si ji posadit za krk jako Ivan-medvěd slepou stařenku v Mrazíkovi. Takhle sympatickou (a ukecanou) starou dámu normálně nepotkáš...

Bylo jasné, že po dráze jezdí vlak jen výjimečně, pokud vůbec. Babka už zřejmě dlouho nejela. Já šel tedy pěšky - přes obce Poštovice, před kterými jsem nepříjemně zmokl, do Kmetiněvsi. Tam se přede mnou vyloupla zastávka autobusu a já začal hledat na internetu ubytování v okolí. Měl jsem štěstí - v blízkém Chržíně se nachází pension Stará Fara. Zanedlouho odjížděl autobus do Velvar. V tu chvíli se mi na výletě opravdu začalo líbit. Byl jsem mokrý, bolely mě záda (a to hodně), ale já cítil čerstvý vzduch. Hodně čerstvého vzduchu a docela slušný počet nachozených kroků.

Zavolal jsem do pensionu. "Ano, ubytování pro jednoho máme. Pokoj za 400 Kč na noc. A přijedete do čtyř? Budu totiž odjíždět." Ano, já to - ke své radosti - stihl. A dokonce jsem si ještě stihl prohlédnout Velvary. Lístek do Velvar stál 14 Kč a já do nich přijel před 15. hodinou. Musel jsem ale zaplatit dvacetikorunu za krosnu. Řidič vyprávěl sám od sebe (v autobuse byl jediný další člověk) a já ho pozorně poslouchal. Mluvil o vzestupu českého pivovarnictví, což mě - jako abstinenta - moc nebere.

Ve Velvarech mají na náměstí nádherný mariánský sloup. Miluji historické památky, které vyjadřují mariánskou úctu. Tuhle mám opravdu rád, někdy se do Velvar určitě vrátím.

Jeden (asi dvanáctiletý) hoch mi poradil, že do Chržína za chvíli pojede autobus číslo 617. Já do něj nalezl, ale hned zase vylezl, popletl jsem si totiž směr. Ve 14:50 mi jel správný autobus a za 14 Kč mi odvezl do cíle. Krosna tentokrát jela zdarma. Pan řidič hezky povídal a já mu říkal, že tento kraj neznám. Říkal mi také, že v tomto kraji se pije pivo Svijany a ptal se mě, co piji já. Vyprávěl jsem mu, že jsem dříve hodně pil, ale nyní že vůbec nepiji alkohol a vyhýbám se pochutinám typu brambůrků a podobných smažených šíleností. Zaujala mě zcela evidentní vysoká osobní úroveň pana řidiče i to, jakým způsobem mluvil. Některé lidi potkáme jen na kratičkou chvíli, jako když plivne, ale dokáží v našich vzpomínkách zůstat. Nevím, proč to tak je, ale určitě je to dobře. Tenhle pán v mých vzpomínkách určitě zůstane.

Chržín se mi zalíbil v první minutě po vystoupení z autobusu. Pension Stará Fara se nachází v kopci pod římsko-katolickým kostelem svatého Klementa, kolem něhož se rozkládá hřbitov s chráněnou obrovskou lípou.

Paní vedoucí pensionu působila sympaticky. Dala mi klíč od pokoje číslo 3. Tři postele a tři stolečky. Záchody a sprchy v samostatné budově s vchodem zvenku - jako v kempu.

Mají tam tři psy. 2 saluki (bílou a černobílou) a jednoho, kterého se mi nepodařilo identifikovat (malý a chce stále házet míček). Když neběhají po dvoře, obývají velkou společnou klec, ve které mají vlastní kanape a na které se nachází nápis "AZKABAN". Na můj dotaz, proč tam tu ceduli mají, mi kolegyně paní vedoucí vysvětlila, že u nich přednedávnem byl dětský tábor. Aha, chápu. (Kdo by nevěděl, Azkaban je kouzelnické vězení z heptalogie britské spisovatelky Joanny Rowling o Harrym Potterovi.)

Večer se slezlo několik místních a já s nimi strávil celkem ucházející večer. Jeden z nich působil značně inteligentně, ale ožral se. Druhý téměř pořád telefonoval (naštěstí v dostatečné vzdálenosti). Většina z nich kouřila, ale protože jsem nic necítil, zůstal jsem u stolu. Nemohu si stěžovat na diskusi, ta byla zajímavá a pro mě poučná, ale podruhé už bych se k nim nepřidal. Těch společných témat zase tolik nebylo. A číst si Harryho Pottera... nad to není.

Třetí den mě vyhnalo světlo z postele po šesté. Vzal jsem si s sebou kus chleba, červené fazole v plechovce, vodu a čtečku a vyrazil k Řípu. Cesta přes obec Sazená se mi natolik líbila, že se o ní musím zmínit. Z Chržína se dá jít buď lesem po zelené turistické trase, nebo po silnici. Já několikrát vyzkoušet v následujících třech dnech obě trasy.

V Sazené si může návštěvník prohlédnout další mariánský sloup. Menší a moc hezký. Dále je k vidění kamenný most, několik soch a krásné okolí.

Cestou po silnici směrem k Ledčicím se nachází malé letiště (po levé straně silnice). Vedle Ledčic vede dálnice D8 a já ji podešel po silnici. V obci mi poradil kudy jít jeden starý pán, který vypadal hodně žensky a měl podivuhodně vysoký hlas. U místního asijského obchodníka jsem si koupil jahodového Mrože s tvarohem a malý pytlíček Haribo.

Několikrát se mi podařilo jít kolem slunečnic. Většina z nich byla ale už nehezká a mě napadlo, že právě takové měl Vincent malovat. Taková je totiž skutečnost. Vše odchází a umírá - díky tomu se nové rodí. Malíři by neměli malovat líbivé, ale pravdivé.

Naučnou stezku Praotce Čecha si v budoucnu rád zopakuji. Do obce Mnetěš vede hezká stromová alej. V této obci také stojí obchod a já si z něj odnesl tresčí játra, která mi skončila v žaludku o něco později (přímo pod horou Říp). V jednu chvíli kolem mě procházela dvě mladá děvčata, jedno malé a tlusté, druhé vysoké a zcela bez prsou. Příroda nebývá vždy spravedlivá.

Z obce Mnetěš mě cesta vedla stále rovně. Na další křižovatce doprava po červené a pak cestou vzhůru. Teprve až pod horou začaly být vidět první sluneční paprsky během tohoto výletu. Já v tu chvíli dosáhl 20 000 kroků.

Na kopci se nachází chata a rotunda. Mě zajímal hlavně výhled. 59 Kč za zmrzlinu se mi nechtělo dát.

Dolů jsem šel jinudy - úzkou a velmi náročnou stezkou s mnoha kameny, která je označena červenou, modrou a žlutou turistickou barvou. Dole pokračuje žlutá do obce Vražkov, anebo červená a modrá doleva - já zvolil cestu do Vražkova. Tady už nebylo na co koukat a já si tedy četl Harryho Pottera ze čtečky. Provoz na silnici skoro žádný a já se těšil na konec svého nejoblíbenějšího dílu. Nákup ve Vražkově se skládal ze tří rohlíků a kusu sýra.

Přes Mnetěš do Ledčic, znovu podejít dálnici a zpět do Sazené. Do pensionu horem, to znamená kolem kostela sv. Klementa. Blízko se nachází ještě druhý hřbitov - evangelický.

Večeři mi přivezli z Velvar - vegetariánský kebab. Řekl jsem si, že 36 kilometrů za den je dobrý výkon a objednal si výjimečně i hranolky. Dodržel jsem zásadu a po jídle se šel ještě projít.

Po dočtení "Harryho Pottera a fénixova řádu" se mi zachtělo okamžitě pokračovat dalším dílem. Mraky se honily na modrém nebi a já kráčel znovu k Sazené. Tohle místo působí kouzelně, určitě se někdy vrátím.

Druhý den se mi nechtělo vstávat, povedlo se mi to až před půl osmou. Ke snídani opět kus chleba, červené fazole z plechovky a voda.

Mechanismus, díky němuž zapomínáme sny, je velice důležitý. Něco se mi ten den zdálo - něco opravdu hrozného - ale nevím, co. Jen vím, že v tom hrálo důležitou roli značné násilí. Zřejmě bych nedokázal krásnou přírodu, hezké počasí, příjemné lidi etc. etc. etc.... ocenit dostatečně, kdybych je "neplatil" ošklivými věcmi v hlavě. Nevím, je-li správné o tom takhle uvažovat, ale při pohledu na krásu (např. lesa) si vždy říkám, že život má i druhou stranu. Ošklivou, strachuplnou, brutální. Chržín mi ukázal obojí.

Další den. Sluneční paprsky. A hodně nachozených kroků v okolí. Návštěva Nelahozevsi bezvadná. Zkrátil jsem si cestu vlakem z Nelahozevsi do Kralup nad Vltavou. Na nástupišti mi o místním kraji vyprávěla jedna dáma kolem pětapadesáti let. Usmívala se a její zuby mi přišly jako králičí.

Koupání v řece, jejíž voda nestudila ale přímo řezala, a cesta kolem dráhy zpět do Nelahozevsi. Kolem procházel mladý chlap s asi dvouletým chlapečkem. Z toho, co říkal, mi utkvěla v paměti jediná věta: "Zůstaňte svobodný." Když mluvil, pořád se smál. A nadával na Kralupy, že nevypadají hezky. V tom měl velkou pravdu. Prdel světa. A hnusná.

Po příchodu k zastávce Nelahozeves-zámek jsem zakotvil v místním infocentru, kde mě obsluhovala ta paní, která mi prve vyprávěla na nástupišti o místním kraji. Prodala mi špenátový koláč, 2 pohledy se známkami, Míšu řez a škvarkové (šíleně přesolené) tyčinky. Poštovní schránka se nachází poblíž infocentra a já své pohledy poslal přítelkyni Barboře a její babičce.

Rodný dům Antonína Dvořáka stojí hned vedle - na dohled zámku. Vedle stojí velká Dvořákova socha a kousek nad ním - už v lesíku - stojí sloup, který připomíná zasnoubení Františka Josefa I. s Alžbětou. Přiznám se, že takové císařské monumenty se mi vůbec nelíbí, dokonce se mi hnusí. Na druhou stranu ale přiznávám, že socha Josefa II., kterého Karel Rafael Ungar nazval "Vater des Vaterlands" (Otec Vlasti), by mě rozhodně neurazila. Každopádně ale musím dodat, že mě sloup překvapil. Šel jsem se totiž ke stromu vyčůrat a ejhle - byla to náhoda. Po červené turistické zpět a poté po silnici domů.

Večer ke mně přiběhlo několik evidentně mladých kočiček, které se dobrých dvacet minut nechaly hladit. Zrzavá vrněla, jako kdyby ji nikdo nikdy nehladil.

Další den opět procházka do Sazené, při které jsem si všiml, že je zde otevřený obchod. Při pohledu na meloun bylo jasné, co si hned dám. K němu malinový nanuk Mrož a banán. (Chvíli mě bolelo břicho, ale zalehnutí na dvacet minut do trávy to vyřešilo.)

Sbalit se a vyrazit mi netrvalo dlouho, vše se odehrálo po 14. hodině. Krosna už tolik netlačila (ubyla většina jídla) a mně se šlo líp. Přes Sazenou - v obchodě jsem si na cestu koupil pivní tyčinky, Snickersku, meruňkového Míšu a Margotku - na Novou Ves, v níž jsem narazil na hospodu s názvem "U Pindase". Pan hospodský má přibližně 55 let a působí jako tichý a na první promluvení značně inteligentní člověk. Nabídl mi bramboračku. Musím přiznat, že se jeho kuchařce povedla. Půjčil mi knihu "Zmizelá tvář Kralup" od Josefa Stupky a já si prohlédl zajímavé fotografie. Později jsem si četl Harryho Pottera.

Minulý den jsem telefonoval s kamarádem Michalem, který mi nabídl, že mě cestou nabere. Celý výlet jsem měl naplánovaný tak, že dorazím k němu do Liberce a on tudy právě s přítelkyní projížděl. Vyzvedl mě před hospodou. A takhle jsem dorazil do Liberce, kde na mě čekalo místní vyhlášené knihkupectví a antikvariát Fryč, které navštěvuji při každé své návštěvě pátého největšího města České republiky. Koupil jsem si všechny díly Oprásků z české historje, které mi chyběly.

ODDÍL DRUHÝ - BRDY

S Michalem a ještě jedním kamarádem Honzou jsme se chystali prožít víkend v Brdech. V Liberci jsem nabral nové síly a odjel s Michalem do Plzně. V pátek ráno - před začátkem mého posledního víkendu v rámci tohoto volna - jsme se všichni tři sešli v autobusu do Rožmitálu pod Třemšínem.

Z osobních důvodů, které mi vstoupily do dovolené, jsem se potřeboval vrátit o něco dřív. S kluky jsem se rozloučil před setměním a vrátil se značný kus cesty k Míšovu, v němž jsme předtím odpočívali po trochu náročnější cestě přes kopec Třemšín, v jehož okolí - jak je poznat z cedulí - má majetky Pražské arcibiskupství. Místo ke spaní jsem našel až v deset hodin večer a nebylo příliš vzdáleno od Horního Padrťského rybníka. Spalo se mi dobře.

ODDÍL TŘETÍ - PLESKÁNÍ VELKÝCH ČERNÝCH KŘÍDEL

Druhý den jsem došel do Míšova a sedl na autobus do Plzně. Pomalu ale jistě končila první část mé letošní dovolené. Stála za to. A proč to všechno píši? Možná by stálo za to napsat, který zážitek byl nejlepší. Ano, vím to. Věděl jsem to už v sobotu ráno - ještě za tmy. Celou cestu mě provázela má čtečka PocketBook 626, která se mi ale v Liberci rozbila. Nebyla to nehoda, ani moje blbost, zkrátka odešel software. Okamžitě po návratu do Plzně jsme s Michalem jeli do obchodu a já si koupil novou. Nedá se nic dělat. Sice se mi chtělo brečet, ale je pravda, že už měla hodně naběháno, mně značně posloužila, a občas i zlobila. V ní (a kousek v nové) jsem podruhé přečetl celého Harryho Pottera. A když jsem v noci z pátku na sobotu spal v Brdech, občas jsem se probouzel a díval se na hvězdy. Z lesa se ozývaly nejrůznější zvuky. A já je v jednu chvíli uviděl: bylo jich celé stádo. Trochu jako koně, černí, s dlouhými kožnatými křídly. Koukali na mě svýma mléčně bílýma očima. Jako omámený jsem vstal a z uctivé vzdálenosti je chvíli pozoroval. Vybral jsem si jednoho se zvlášť mohutnými kožnatými křídly a pomalu k němu došel. Pohladil jsem ho a potichu na něj promluvil. Pak jsem se na něj vyhoupl.

Když testrálovi řeknete, kam chcete dopravit, dopraví vás tam velice rychle. Já řekl, že chci uvidět něco, co jsem ještě neviděl. A ucítil jsem něco, co ještě nikdy v životě ne. Ucítil jsem pleskání velkých černých křídel.

Kdo četl Harryho Pottera, který mě celou mou dovolenou provázel, jistě chápe závažnost mého zážitku. Cynik by možná odvětil, že se mi to vše jen zdálo - v noci, kdesi v Brdech. To ale nebyl sen. Já uviděl Zapovězený les. Na závěr svého velkého výletu jsem uviděl něco, v co jsem do té chvíle nevěřil. Na závěr svého velkého výletu jsem letěl s velkým stádem nádherných testrálů, které podle potterovské mytologie uvidí jen ti, kteří již viděli Smrt. A já si uvědomil, že to není prokletí. Proč považovat za prokleté takové úžasné tvory? Bojíme se jen toho, co neznáme. A onoho sobotního rána jsem v tom opuštěném brdském lese strach vůbec necítil. Našel jsem kousek svého srdce.

[Tento článek bych rád věnoval své přítelkyni BS a bývalé studentce JH.]