JSOU DNY, KDY MÁM VÁŽNĚ CHUŤ SKOČIT NA KOŠTĚ A PROSTĚ ULETĚT

Ano, i takové dny jsou. Z plných plic zařvat: „Accio, Zameták!“ a uletět, ideálně po sobě zanechat bažinu, či nějaké podobné neřádstvo. Ale abych začal od začátku...

Dnes jsem se probudil nedlouho před zvoněním svého budíku, to znamená někdy kolem tři čtvrtě na tři. Mé tělo si na ten rytmus docela rychle zvyklo. Ranní aktivita je na úrovni ranní lásky - jeden se na ni naučí těšit. Vyskočit z pelechu, natáhnout na sebe tílko a teplé triko s dlouhým rukávem (dnes ráno teploměr ukazoval rovnou nulu), dlouhé bavlněné spodky a šortky přes ně. Do uší sluchátka (dnes Čajkovskij - Klavírní koncert č. 1) a jít se proběhnout. V jedné ruce klíče, v druhé telefon se zapnutou aplikací YouTube. Minimální délka: 3 500 kroků. Dnes lehce přes 5 000.

Protože nejím po 17. hodině, vždy se těším na snídani. Šest kousků zefirů (sladká nadýchaná pusinka původem z východu, kupuji v ukrajinském obchodě), třetina sklenice brusinkové marmelády a Vincentka. Jak já si pochutnal. Dnes totiž nebyl čas na přípravu ničeho složitějšího. Pokládám snídani na noční stolek, lehám si na levý bok na postel a do pravé ruky beru svou čtečku PocketBook 626. V ústech sladko, ve čtečce nejoblíbenější díl z populární heptalogie britské spisovatelky Joanne Rowling „Harry Potter a Fénixův řád“. Právě se nacházím v okamžiku, kdy bratři George a Fred Weasleyovi dojdou k rozhodnutí opustit školu, protože už nemíní snášet výstřelky své naprosto šílené (a zrůdné) ředitelky Dolores Umbridgové. Tuto pasáž miluji ze všech nejvíc.

Odchod do práce stíhám, ale mračím se. S milovanými knihami je těžké se loučit.

Po práci rychlým krokem kráčím na domluvenou schůzku, jejíž podstatou je procvičit s devítiletou dívkou dělení šesticiferných čísel jednociferným dělitelem. V levé ruce svírám notebook (kabel se nachází v přecpané kapse riflí) a v pravé čtečku. Čtu a občas se i rozhlédnu (ne, vážně: dávám si pozor).

Devítiletá dívka je snaživá a hodná. Mezi řečí se mi zmiňuje, že jsou okamžiky, kdy jí to ve škole vůbec (ale vůbec!) nebaví. „Jó, děvenko, naprosto tě chápu. Uletět na Zametáku.“ Mou poznámku nechápe.

Abys pochopil ty, ctěný čtenáři, Zameták je druh létajících košťat. Harry Potter má lepší, ale některé kouzelnické rodiny nemají tolik peněž, a proto dětem kupují levnější košťata. Zameták nestojí tolik jako např. Nimbus 2000 či Kulový blesk.

Ne, nevysvětlil jsem jí to jako tobě. Až čtení pořádně procvičíme (a zvýšíme jeho rychlost), potom jistě dívce nabídnu něco pořádného ke čtení. Heptalogie o mladém čarodějnickém učni se jeví jako dobrý nápad. Třeba z ní vyroste nadšený fanoušek. A třeba jednou jako já bude používat hlášky z knih k vystižení své momentální nálady.

Ach, Georgi a Frede: Taky bych se dneska nejradši někam zdejchnul a jen si četl o tom, jak jste té babě Umbridgové zatopili. Možná bych si našel i trochu času na zbylé zefiry.

Rád se k Harryho příběhu vracím, ať už ho právě čtu, nebo ne. A ještě radši o něm píši, či vyprávím druhým. Jednou přijde doba, kdy ho budu s dětmi i číst. A to mě na práci s nimi vlastně nejvíc baví, ta vidina JEJICH budoucích literárních úspěchů. Nejsladší v životě nejsou nadýchané sladké pusinky či jiné pochoutky vonící medem, nejsladší je naše představivost probuzená knihami.

Joanne Rowling: Díky.