Kmotr (Francis Ford Coppola, I. díl: 1972, II. díl: 1974, III. díl: 1990)

"Ženské a děti můžou být lehkomyslné, muži ne."

Mezi několik uměleckých děl, která konzumuji s železnou pravidelností zhruba každé dva roky, přestože je znám nazpaměť, patří i filmová trilogie amerického dnes více jak osmdesátiletého režiséra Francise Forda Coppoly "Kmotr". Sága o vzestupu dona Michaela Corleona by mě zřejmě tak nebrala, kdybych neznal předlohu - stejnojmennou knihu syna italských přistěhovalců a rodáka z New Yorku Maria Puzona. Ale bere mě. Bere mě hodně, protože se tohoto příběhu o prázdnotě umaštěných Taliánů, členů rádobyurozené mafie, nemohu nabažit.

Už jsem kdysi při psaní uvolnil páru a obvinil - teď si dovoluji ocitovat sám sebe - Coppolu z, tak jsem to tehdy napsal, "absolutního kretenismu". Za tímhle názorem si stále stojím. Vynikající Puzonova kniha, z níž již zmíněná prázdnota a duchovní vyprázdněnost postav čiší na každé stránce, byla sice Coppolou převedena do formátu pohyblivých obrázků strojově přesně, ale problémem filmové verze je právě ta strojovost. Funguje jako internetový překladač. Při troše snahy se dá pochopit, co chce říci, ale krása synonym mizí. A to je obrovská Coppolova chyba. Učení recenzenti a odborníci na dějiny a estetiku filmu mohou sice o Kmotrovi mluvit jako o nejlepším filmu všech dob, mě však přesvědčit nedovedou.

Nyní se asi ptáš, ctěný čtenáři, proč se tedy na tyto tři - dohromady více jak 9 hodin trvající - filmy dívám. Je to pak lepší požitek z knihy. Nejdříve zhlédnu filmy, znovu se ujistím o tom, že starý Marlon Brando byl bourák a šestadvacetiletá Diane Keaton krásná ženská, a poté si přečtu knihu. Zanadávám si u momentů, které se do filmů nevešly a jdu spát s pocitem, že jsem navštívil svět, který mi má stále co říci.

Jeden můj dobrý kamarád mi vyčítá kritickou notu vůči filmům, zfilmovaným na základě knižní předlohy. Ale není tomu tak. Aspoň ne tak, jak to vidí on. Nekritizuji filmy kvůli tomu, že jsou to filmy natočené podle knih, kritizuji je pro častý nešvar jejich režisérů: neschopnost do nich dostat to nejpodstatnější. To, co si čtenář přečte mezi řádky. A přesně tohle se filmovému Kmotru stalo. Ale zároveň je pravda, že z řemeslného hlediska se jedná o vynikající počin. A na rozdíl od mnohých jiných recenzentů si myslím, že třetí díl není nejhorší z celé trilogie. Al Pacino již sice není takovým mladíkem a Diane Keaton takovou krasavicí, ale jsem za ten díl rád. Napravuje totiž nedostatky prvního a druhého dílu (1972 a 1974) a ukazuje, kam ona prázdnota vede. A tím u mě stoupá v ceně. Takže takhle si tři filmy, do kterých si vždy s gustem rýpnu, našly své stálé místo v mém srdci.

"Myslel jsem, že až přijde tvůj čas, že budeš ty tahat za drátky. Senátor Corleone, guvernér Corleone, tak něco." - "Další velkej pezzo da novanta."

Plán starého dona, jenž už vždycky bude mít tvář herce Marlona Brandona, se pomalu ale jistě naplňuje. Někdy se píše, že tato role byla vrcholem jeho herectví. Věřím Brandonovi jeho Corleona, ale nevěřím Coppolovi jeho Corleona. Vždy se na začátku prvního dílu rozčílím při scéně, v níž don chová kočku. Starý pán totiž zvířata nemá rád. Starý pán je tichý, málomluvný, svým způsobem nenápadný, ale má mozek jako diamant. Zářivý a tvrdý. A je jasné, proč nemá rád zvířata. A proč při nákupu nesahá na pomeranče, pouze prodavači ukazuje ty kousky, které chce zabalit. Což ve filmu ale ukázáno je (při téhle scéně se zase pro změnu uklidním). Ale je tam toho víc, co chybí, nebo přebývá. Spíše tedy chybí. Někdo by řekl, že jsem hnidopich. Ale co jiného mohu být, když je ta předloha tak moc dobrá?

Při myšlenkách na Coppolovu trilogii mě napadají Catullovy verše v překladu Josefa Stáhlíka:

Nenávidím a miluji. Proč? - tak možná se tážeš.
Nevím, leč, že je to tak, cítím a mučím se tím.

Kmotr je klasa. Nikdy ho nepřestanu číst. A nikdy ho ani nepřestanu sledovat. A už vůbec nikdy nepřestanu tyto dvě verze srovnávat. To už nebyl já.