Kmotr II (Francis Ford Coppola, 1974)

"Vždycky jsem se o tebe postaral." - "Ty ses o mě postaral?! Jsi můj mladší bratr a staráš se o mě? Napadlo tě to někdy? Napadlo tě to někdy aspoň na chvilku? Pošlete Freda udělat tohle, pošlete Freda udělat tamto. Ať se Fredo postará o nějakej pitomej noční klub támhle. Pošlete Freda, ať někoho vyzvedne na letišti. Jsem tvůj starší bratr, Micku, a vy jste mě jen přehlíželi." - "Takhle to chtěl táta." "Jenomže já to takhle nechtěl!"

Když jsem se po delší době opět vrhl na třídílného filmového "Kmotra", těšil jsem se nejvíc na dvojku. O prvním dílu se někdy mluví (a píše) jako o nejlepším filmu všech dob, ale osobně si myslím, že dvojka je řemeslně o poznání lepší. Přesto se však ve filmu skrývá něco, co mi neskutečně leze na nervy, a o čem přemýšlím (a píši) pokaždé, když se na tento film amerického režiséra Francise Forda Coppoly dívám.

Prolínání dvou časových rovin působí geniálně. V "současné" rovině (druhá polovina 50. let) upevňuje Michael Corleone svou pozici v (nejen) herním průmyslu, čímž nevědomky prohlubuje propast mezi sebou a svou ženou Kay. Michael (s tváří démonického Al Pacina) se oddaluje krásné Kay (s tváří opravdu krásné ani ne třicetileté Diane Keaton) a vůbec nechápe, že někdo může mít srdce z jiného materiálu nežli z ledu. Jako kdyby se don, pán nad životy svých přátel i nepřátel, v jehož vnitřku doutná náruživé sicilské srdce, vracel v myšlenkách ke svému otci. Jako kdyby chtěl pochopit, kým je. A zde přichází na řadu druhá - starší - rovina. Ta se povětšinou odehrává v roce 1917. A přestože je řemeslně dokonalá (příběh o chudém prodavači, který skrze jakýsi falešný pocit úcty vybuduje mafiánské impérium), obsahuje stejné zlo a pokrytectví, jako příběh o 40 let mladší. Jen se to jaksi do filmu nevešlo, přestože pozorný divák znalý Puzonovy knižní předlohy několik chytrých detailů (jako např. jizvu dona Fanucciho) zaregistruje. Pohříchu je to ale málo. Mafiánská selanka - mnohým se to líbí, mně nakonec taky, ale zároveň mě to uráží. Ovšem výběr herce pro roli mladého Vita Corleoneho se povedl na výbornou. Kdokoliv jiný než Robert De Niro by to takhle nezahrál.

A tak se pomalu blížím ke konci filmového Kmotra. A pak mě čeká třešnička na dortu: Puzonova kniha. Vím, co bude následovat. Půjdu spát s pocitem, že jsem se tam opět ocitl. Ale jen jako milovník příběhů. Bůh nás chraň takové reality. Kmotr je klasa, ale svým vyzněním mi hodně připomíná povídky mého milovaného Guy de Maupassanta. Ty jsou také návykově lákavé, ale zažít je ve skutečnosti? To radši viset na nejbližší jedli. Bůh nás chraň některých prostředí, zážitků a lidí.