Kmotr - kniha, nebo film? (Mario Puzo - 1969; F. F. Coppola - 1972, 1974 a 1990)

Když v roce 1969 vyšel román amerického spisovatele (a diplomata) Maria Puzona "Kmotr", mnoho lidí se pro něj nadchlo. Nadchl se i režisér Francis Ford Coppola a (s přispěním dalších Puzonových knih) celou slavnou mafiánskou ságu zfilmoval. V roce 1972 první, v roce 1974 druhý a v roce 1990 třetí díl. Vzniklo něco, o čem se někdy mluví jako o nejlepším filmu všech dob (třetí díl bývá hodnocen jako nejslabší část trilogie). K tomu mám několik poznámek.

Poznámka první - rozdíl mezi knihou a filmy.

Puzonova kniha velice otevřeně popisuje život mafiánské rodiny, v jejímž čele stojí málomluvný a tichý don Vito Corleone, sicilský rodák, který v prvním desetiletí 20. století jako malý chlapec utekl do Ameriky. Z mladého prodavače, který neprávem přišel o práci (prsty gangsterů bývají dlouhé), se stal vrah a z vraha šéf obludně mocné organizace. Puzo s obrovským citem pro popis myšlenkových pochodů svých (anti)hrdinů věnuje nemálo místa zhoubnosti takového života. Předkládá čtenáři postavy plné bezcitnosti (donův nejvěrnější střelec Luca Brasi), brutální neschopnosti se ovládnout (donův nejstarší syn Santino), či matematické přesnosti při rozhodování o tom, kdo bude žít a kdo nikoliv, kterou by mu záviděli římští císaři v cirku (donův nejmladší syn Michael). Postavy absolutně falešné a prázdné (donův kmotřenec Johnny Fontane) jen podtrhávají absolutní patologičnost takové rodiny.

K nejvýraznějším kladům knihy patří střídání časových rovin. Tu poválečný New York, tu doba donova dětství, tu Hollywood plný chlastu, kurvících se hereček a koní s uřezanými hlavami. Tohle je klasa.

Naproti tomu film, a teď myslím zejména druhý díl, který se hodně vrací k donovu dětství a mladé dospělosti, vykresluje vše jako mafiánskou selanku. Vždyť je to jednoduché, stačí dodržovat omertu - zákon mlčení. První obrovské mínus filmu. Prázdnota je zobrazena. Ale mnohem méně. Scény z donova dřívějších let ve druhém díle působí jako dokonalá reklama na gangsterský život. Absolutní kretenismus režiséra, jinak to asi napsat nedokážu.

Poznámka druhá - rozdíl mezi jednotlivými filmovými díly.

V prvním díle vidíme scénu, v níž Santino Corleone přijde o život. Ale jo, patří mu to, jednal zbrkle. Vidíme docela sympatického mafiánka, trochu vzteklého, který dojel na svou horlivou povahu. Proč byl ale takovým (a jakou roli v tom sehrál jeho otec!), to už nám film neprozradí. Časově by tato informace patřila do druhého dílu, ale režisér ji přešel. Druhé obrovské mínus filmu. Neprozradí totiž, proč se Santino už jako chlapec vydal na cestu zločinu. Urážka logického uvažování. Možná nejhorší Coppolova chyba vůbec. Tohle mu nikdy neodpustím.

A třetí díl? Bývá hodnocen jako nejslabší, ale z hlediska vyznění mi připadá nejlepší. Michael Corleone už není jen schopným dědicem hodným jména svého otce, je už mafiánem s velkým M, šíleným megalomanem, kterého ale (sice krutým, ale v určitém smyslu pochopitelným způsobem) dožene patologičnost celého jeho života. Aspoň něco - trilogie vypadá jako celodenní pojídání ovoce zakončené nepříjemným polknutím pelyňku černobýlu. Konec je hodně hořký. Naštěstí.

Poznámka třetí - význam filmů.

Právě pro závěrečnou část třetího dílu odpouštím Coppolovi, že z dokonalé (zdůrazňuji: DOKONALÉ) knihy, která vykresluje všechno svinstvo rádobyurozené mafie (jsou to vlastně jen umaštění siciliáni v luxusních oblecích), udělal extrémně populární záležitost. Představoval bych si něco lepšího - thriller o zrůdnosti - než kovbojku. Ale jak říkám, když divák zhlédne všechny tři díly (ideálně v jednom víkendu), má velkou šanci pochopit, o čem kniha více méně je. Ale určitě udělá líp, když zajde do knihkupectví, antikvariátu, nebo knihovny. I když tady bych si dovolil doporučit knihkupectví. Já knihu četl asi čtyřikrát a vím, že tato číslovka rozhodně není konečná.