Koralína a svět za tajnými dveřmi (Henry Selick, 2009)

Animovaná tvorba mě vždycky oslovovala. "Mrtvá nevěsta" Tima Burtona, "Cesta do fantazie" Hajaa Mijazakiho, či "Paprika" Satošiho Kona. Všechny tyto filmy jsou klasa. Má láska k animaci mě postupně přiváděla k řadě dalších zajímavých filmů. Jednoho dne jsem pak narazil na jeden s názvem "Koralína a svět za tajnými dveřmi" amerického režiséra Henryho Selicka. Zaujal mě už ten název. A když jsem se ponořil do příběhu přibližně desítileté dívky Koralíny a otevřel s ní ony tajné dveře, uvědomil jsem si, že je budu otevírat znovu. A znovu. Zachtělo se mi totiž tajuplného světa za nimi už tehdy a nyní zas. A ejhle - říkám si, že o tomto filmu, sám se tomu divím, jsem ještě nepsal. Není můj nejoblíbenější, ale do pětadvacítky nejoblíbenějších by se vešel.

Kdo je Koralína?

Koralíně je přibližně deset let. Její mikádo, zřejmě v odstínu indigové, se perfektně doplňuje s kalhotami stejné barvy a žlutou pláštěnkou a gumovkami. Poněkud do šířky zploštělá hlava a velké hnědé oči signalizují, že se nejedná o naivní děvče, které se zajímá než o své nehty. Koralínina vyrážka na dlaních a schopnost umazat se během prvních tří minut venkovní vycházky inteligentní a zvídavé dívce nezabrání v objevování okolí starého (a dosti strašidelného) domu, který si její rodiče pronajali v jakémsi zapadákově, protože potřebují klid na psaní. Oba jsou totiž spisovatelé a korektoři a potřebují klid. Toho se jim však od dobrodružství milující dcery nedostává. Její odhánění má za následek občasné dceřino zmizení. Tato pohlcenost psaním sice přináší občasné omluvy rodičů dceři (a též výčitky svědomí), musí ale stihnout termín, tak jsou nakonec rádi, když se dívka zabaví sama. A Koralína už je přeci velká, musí chápat, co je to termín. A musí vědět, že to neznamená, že by ji neměli rádi. Koralína to samozřejmě zjistí. Ale, jak to tak bývá, až na konci příběhu.

V jakém domě se Koralínin příběh odehrává?

Více jak sto let stará vila se jmenuje Pink Palace ("Růžový palác") a patří staré dámě bydlící blízko, která se stará o vnuka, jehož nejvíce baví sbírat slimáky. Průvodce mu dělá černý kocour s natolik nádherně modrýma očima, že se mu do nich nedá delší dobu dívat. Navíc kocourův pohled je od začátku natolik oduševnělý, že i natvrdlému diváku je jasné, že to nebude jen tak obyčejný kocourek. Tenhle bude minimálně kouzelný. A teď nemyslím povahou, tu si statečně uchovává typickou kočičí.

Ano, máš pravdu, ctěný čtenáři. Tajné dveře. Kam vedou?

Do pekla. Do ráje. Do tajemné říše. Do místa, které by okouzlilo každého. A je to snad místo, kde se plní všechny dětské sny? A kolikrát se tam Koralína vypraví? Tyto otázky nechť zůstanou bez odpovědi. To bych rovnou mohl prozradit pointu a to nechci. Je totiž fantastická. A film k ní navíc doslova spěchá. Těch necelých sto minut uteče jako voda. A to je na filmu to možná nejkrásnější. Jak rychle doběhne k celkem jasnému vyvrcholení a přesto divák, aspoň já to tak mám, pokaždé drží pěstičky zaťaté. Je to jako sportovní utkání ze záznamu, při kterém diváci opakovaně fandí, přestože znají výsledek. A ano, "Koralína a svět za tajnými dveřmi" není lacinou pohádkou s přeslazeným koncem, přestože nabídne dojetí na závěr. Je strašidelnou pohádkou, v níž zlo zůstává zlem a dobro dobrem. A Koralína? Mou nejmilovanější animovanou holčičkou. Jestli budu mít dceru, určitě jí koupím žluté gumovky.