Kterak zhasla Soběslavova hvězda / SOBĚSLAV II.

18. ledna 1174 zemřel druhý český král Vladislav II. Zhodnotit jeho vládu nelze zcela jednoznačně, vedle určitých pro se nachází i proti. Každopádně šlo o krále, který vládl velmi dlouhou dobu (budeme-li počítat i knížata, je mezi Přemyslovci vítězem Boleslav I., u kterého si ale nejsme zcela jistí daty). Za Vladislavovy doby k nám přišel rytířský řád johanitů (první takový u nás) a to již 15 let po svém založení. Sám Vladislav se (ještě jako kníže) zúčastnil křížové výpravy, i když neslavné (takzvaná „Druhá křížová výprava“). Panovníkovy nepřítomnosti se pokusil využít jeho bratranec Soběslav II. (jejich stejnojmenní otcové byli bratři), který se vrátil do Čech a pokusil se získat trůn, za což si vysloužil uvěznění na Přimdě. Vladislav II. se před svou smrtí rozhodl zajistit knížecí stolec pro svého syna Bedřicha (též zvaného Friedrich), čímž ale výrazně přispěl k budoucím problémům. Jeho syna čekala ve výsledku svízelná kariéra. Po smrti římského krále Konráda III., prvního krále ze Štaufů, se novým králem a následně i císařem stal Friedrich Barbarossa, který se navíc Přemyslovcům pletl do otázky nástupnictví. Po smrti druhého českého krále nastala krize.

Problém způsobil Vladislav II. tím, že se trůnu vzdal ve prospěch svého syna (v roce 1172), což se ale nesetkalo s pochopením. Barbarossa se na bývalého krále Vladislava (který královský titul neměl dědičně) rozhněval a Bedřichovi vládu odňal. Následně ji předal bratranci bývalého krále Oldřichovi, který se jí (zřejmě dobrovolně) vzdal ve prospěch svého staršího bratra Soběslava - toho již výše zmíněného, který řadu let prožil ve vězení. Zde je třeba poukázat na dva fauly: Vladislav neměl předávat vládu synovi, neboť tím porušil princip seniorátu (vládu dědí nejstarší člen rodu, nikoliv automaticky syn zemřelého panovníka) a rudovlasý Friedrich neměl udílet knížectví bez volby domácích. Soběslav se ale dočkal.

Ještě, než definitivně opustím Vladislava II., zmíním, že i on sám kdysi nastoupil na knížecí stolec, přestože to neodpovídalo principu seniorátu. Ze hry jaksi vypadl Konrád Znojemský, kterého si opozice zvolila za svého předáka a který napadl Prahu (během tohoto známého útoku shořel svatojiřský klášter). Vladislav si zařídil pomoc od římského krále Konráda III. a odbojné Moravany pokořil. Čím více Přemyslovců, tím více problémů. Pravidlo českých dějin.

Nyní ale zpět k našemu dnešnímu hrdinovi: Jaké místo v přemyslovském rodokmenu zaujímají Soběslav II. a Bedřich? Velké rozmnožení u Přemyslovců nastalo v potomcích prvního českého krále Vratislava II. Všichni další čeští králové z Přemyslovců byli potomci Vratislavova syna Vladislava I. (s Vratislavem II. jich bylo celkem sedm). Ovšem řada panovníků po Vratislavovi II. neměla královský titul - byli knížata, neboť teprve až Přemysl Otakar I. získal královský titul dědičně. Nejmladší Vratislavův syn se jmenoval Soběslav a v létech 1125-1140 byl knížetem (proslul vítězstvím v bitvě u Chlumce). Ze čtyř jeho synů se dvěma - Soběslavovi (II.) a Václavovi - podařilo usednout na knížecí stolec. A této větvi se někdy říká „Soběslavovci“. Náš dnešní hrdina Soběslav II. byl prostředním z nich.

Soběslav II., který si vysloužil přezdívku „kníže sedláků“, nepatřil mezi důvěřivé lidi. Měl své zkušenosti. Exkrál Vladislav si svou pozici natolik pokazil, že raději odjel umřít na statek své manželky do Durynska (domů se už nevrátil), jeho syn Bedřich odešel do ciziny. Pozice Soběslava II. nebyla upevněna nastálo a syn jeho bratrance v budoucnu ovlivnil jeho život víc než nepříjemně.

Soběslavova vláda začala pomstou - Konráda Šturma, správce hradu Přimda, na kterém byl nový kníže předtím vězněn, popravili.

Nemám nyní v plánu rozepisovat se detailněji o tomto zajímavém Přemyslovci (ostatně, který z nich zajímavý není, že), chci pouze zmínit okolnosti, za kterých o vládu nad přemyslovským státem přišel.

Spor o Vitorazsko, jehož krvavým vrcholem bylo poplenění části Rakous, při kterém se vyřádili nejen Češi a Moravané, výrazně zhoršil vztah knížete s císařem, u kterého v té době prodléval Bedřich. Tomu císař udělil české země v léno. Samozřejmě za peníze. Teď šlo o to Čechy získat vojensky.

Očekávaný vpád nedopadl pro vládnoucího knížete dobře. Bedřich vstoupil do Prahy a kněžna Eliška (původem polská Piastovna) upadla do zajetí. Část šlechty od Soběslava zběhla a on se stáhl zřejmě do jižních Čech (jakýsi hrad Skála). Udatný Přemyslovec se ale nevzdal.

Leden 1179 se nesl ve znamení bojů. Bedřich na začátku roku odjel na říšský sněm a Soběslav vytáhl na Prahu, kterou se mu získat nepodařilo. Pokus o přepadení Bedřicha se také nevyvedl (Bedřichova choť Alžběta svému manželu aktivně pomáhala a varovala ho). 23. ledna, bylo to úterý, se ale karta konečně obrátila směrem k Soběslavovi. U Loděnic u Berouna slavně Soběslav syna svého bratrance porazil. Ten se musel spasit útěkem. Použít v tomto případě lidové úsloví „jdi do prčic“ není od věci. Bedřich totiž utekl do Prčice, kde se setkal s příbuzným Konrádem Otou, který se později také stal knížetem a proslul jedním důležitým dokumentem. Na Přemyslovcích fascinuje, jak se dokázali hádat i spojovat. Nenávidět i milovat.

Řada německých vojáků z poražené armády přišla o nos, který jim byl na znamení potupy uříznut.

Ale zpět k tématu: Již o čtyři dny později se oba protivníci znovu setkali. Alžběta předtím svého muže opět varovala a ten s vojskem a Konrádem Otou narychlo odtáhl do Prahy. Soběslav zaútočil a... prohrál. Na svém útěku jistě snil o odplatě, ta se ale již nekonala.

Život si zachránil útěkem na Skálu, kterou Bedřich následně oblehl a po delší době i dobyl. Bedřich svého soka ale definitivně nezlomil, neboť ten utekl do ciziny, kde ale již v lednu 1180 zemřel. Po smrti se jeho tělo smělo vrátit a spočinulo na Vyšehradě.

Místu druhé bitvy se říkalo „Bojiště“ a dnes ho upomíná ulice „Na bojišti“ (mezi náměstím I. P. Pavlova a Sexuologickým ústavem). V prostoru mezi ulicemi Kateřinská, Ječná a Sokolská byly odkryty pozůstatky kostela svatého Jana Evangelisty, který kněžna Alžběta nechala vystavět na památku.

Názor významného českého historika Václava Novotného, že se kníže sedláků mohl „státi jedním z nejznamenitějších panovníků českých“, nevyznívá ve světle historických údajů nezajímavě. V dějepisu není nic horšího nad tvrzení, že doby krizí a vnitřních svárů jsou dány samými slabými osobnostmi, které nedohlédnou dále než na špičky svých nosů. Doby krizí a vnitřních svarů jsou samozřejmě takových malých a krátkozrakých mocichtivců plné, ale nacházíme v nich i až obdivuhodně odolné odvážlivce. Soběslav II., odvážím se tvrdit, patří k té druhé skupině a vedle svých předků Soběslava I. (otec), Vratislava II. (děd), Břetislava I. (praděd) a Oldřicha (prapraděd) jeho jméno nezaniká. Jen je důležité - toť úkolem dějepisářů - o něm svým žákům vyprávět. Národní historie se má pěstovat, ne zanedbávat. Což se s tak nízkou hodinou dotací dějepisu dá dělat jen stěží. Ano, teď ze mě mluví hořkost osobní zkušenosti.

Některým je času dáno více, některým méně. Někteří vyhrávají, jiní prohrávají. Soběslav II. vládl jen několik let, ale má tu přednost, že se nikdy nevzdal.

A proč o tom píši právě nyní? Dnes je to 843 let od druhé bitvy („na Bojišti“), bitvy, která zmařila zajímavě rozjetou vládu českého knížete Soběslava II. a která potvrdila pozici netradičně (a proti všem zvykům) nastoleného knížete Bedřicha. V tomto dni se štěstěna od Soběslava, knížete, který byl kdysi „s welikau sláwau od duchowních i swětských přijat v Praze“, jak píše v prvním dílu své krásné knihy „Dějepis města Prahy“ jeden z největších českých historiků Wácslav Wladiwoj Tomek, odvrátila. V tomto dni bylo o osudu prostředního ze Soběslavovců, též nazývaného selským knížetem, rozhodnuto.

ZDROJE:

• BLÁHOVÁ, Marie - FROLÍK, Jan - PROFANTOVÁ, Naďa. Velké dějiny zemí Koruny české : Svazek I. Do roku 1197. Vyd. 1. Praha : Paseka, 1999. 798 s. ISBN 80-7185-264-3 (soubor). ISBN 80-7185-265-1.
• ŽEMLIČKA, Josef. Čechy v době knížecí : (1034-1198). b. v. Praha : NLN, s. r. o. Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 660 s. ISBN 80-7106-196-4.
• NOVOTNÝ, Václav. České dějiny : Dílu I. část II. : Od Břetislava I. do Přemysla I. b. v. V Praze : nákladem Jana Laichtera, 1913. 1214 s.
• TOMEK, Wácslaw Wladiwoj. Dějepis města Prahy. b. v. W Praze : W kommissí u Františka Řiwnáče, 1855. 630 s.