Lesní jahody (Ingmar Bergman, 1957) 2. část

V roce 1957 se odehrálo několik zaznamenáníhodných událostí. 8. ledna zemřel významný československý loutkoherec Josef Skupa, 25. března byly podepsány dvě tzv. "Římské smlouvy", z nichž jedna vedla ve svém důsledku ke vzniku Evropské unie, a švýcarsko-italský farmakolog Daniel Bovet, jehož jméno by si s láskou měli připomínat všichni alergici, obdržel Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu. A také švédský režisér Ingmar Bergman natočil film, díky němuž poprvé zažil ten pocit, že jeho film byl navržen na Oscara. Na slavnou sošku, kterou za svou kariéru získal celkem třikrát, si sice ještě několik let musel počkat, ale v padesátém sedmém to poprvé vypadalo vážně.

Lesní jahody natočil slavný autor existenciálně laděných filmů skoro současně se známějším filmem Sedmá pečeť. Prý inspirován vlastním snem se chopil práce a rychle napsal scénář. K filmování přizval skandinávskou filmovou legendu Victora Sjöströma, švédského režiséra, herce a scénáristu, autora veleslavného němého a dvojexpozici využívajícího filmu Vozka smrti, kterého obsadil do hlavní role starého mrzoutského profesora Isaka Borga. Těžko říct, kdo film pojal víc osobněji, zda Bergman svým citem pro režii nebo Sjöström svým věkem. Hlavnímu hrdinovi totiž také do osmdesátky moc nechybí, stejně jako tehdy Sjöströmovi.

Nenech se zmýlit, ctěný čtenáři, Lesní jahody nejsou filmem o stárnutí. Jsou o mládí víc, než by se na první pohled mohlo zdát, i když nejenom o něm.

Jeden můj slovenský kamarád, estetik, by se mnou nyní nesouhlasil, ale Ingmar Bergman byl podle mě jedním z největších filmových režisérů všech dob. Velikost vidím ve schopnosti pochopit a zobrazit. Bergman dokázal natočit pravdivý film o těhotenství (1958: Než se rozední), šílenství (1961: Jako v zrcadle), umírání (1972: Šepoty a výkřiky), dětech a jejich vnímání (1982: Fanny a Alexandr), i o komplikovaných vztazích mezi synem a otcem (2003: Saraband). Jestli tohle není tvůrčí genialita, tak končím s psaním recenzí.

Konzervatismus a odtažitost z postavy starého lékaře Borga přímo čiší. Má přebírat v lundské katedrále ocenění za celoživotní práci. Rozhodne se, k nelibosti své služebné, jet autem. Tím se začne vzpomínková road movie. K starému profesoru se přidává jeho snacha Marianne (v podání krásné a na padesátá léta moderně oblečené Ingrid Thulin), která se po názorové roztržce vrací k jeho synu Evaldovi, také lékaři, mladá dívka Sara (v podání ještě krásnější sedmadvacetileté a bezstarostné Bibi Andersson), a 2 chlapci soupeřící o Sářinu přízeň. Podivný kamaráčoft, ale profesor, jak ctěný divák záhy začne zjišťovat, není až takový mrzout. Mladost přítomného kolektivu je konfrontována s jeho vlastním mládím, které se mu vrací v představách a snech. Možná právě tato vnitřní konfrontace dá starci sílu dívat se na mladé o něco méně odtažitě.

Při zastávce u domu, ve kterém jako mladý muž bydlel, vzpomíná na svou sestřenici Sáru. A právě tam, kde kdysi jeho sestřenice a tajná snoubenka sbírala lesní jahody, se poprvé potká s dívkou Sárou, která ho požádá o svezení. Jejím cílem (spolu s oběma mladíky) je Itálie a dvě road movie se tak slijí do jedné. K výrazným úspěchům maskérů budiž připočten způsob, jakým se své dvojrole Bibi Andersson zhostila. Je Sárou-sestřenicí v Borgových vzpomínkách, krásnou nerozhodnutou mladou ženou v dlouhých (dobové módě podléhajících) šatech a najednou je Sárou-stopařkou, která v triku a volné rozhalené košili a kalhotách s černými brýlemi v kapse vyráží na cestu do Itálie. Borg patří minulosti, je evidentně příliš starým člověkem na to, aby vedle Sáry-stopařky nevypadal přinejmenším zvláštně, ale přesto si ti dva porozumí. Když se Sára ptá, je-li to auto u cesty jeho, odpoví ji, že ano a že to auto je veterán stejně jako jeho majitel. Dívka s úsměvem přes celý svůj roztomiloučký obličej upřímně ocení jeho sebeironii a prohlásí, že je to fantastické. Odtud se film jmenuje tak, jak se jmenuje.

Na Lesních jahodách oceňuji zejména dvě věci. Zaprvé způsob vyprávění. Přítomnost se prolíná s minulostí. Tu jsme v padesátých létech, tu na začátku století. V jedné chvíli odkrýváme ne zcela hezkou část jeho života, když nám dá režisér nahlédnout do minulosti a ukáže nám Borgovu dávno zemřelou manželku Karin (v podání krásné tmavovlasé Gertrudy Fridh). Pak vidíme sen, v němž není schopen složit zkoušku na univerzitě. Zadruhé se nemohu nabažit samotného Sjöströma, resp. způsobu, jakým hraje. Ať se mu zdá cokoliv, ať se ponoří do sebeskrytější vzpomínky, je to stále on - starý profesor Isak Borg. Ta propast mezi věky je nepřekročitelná a on nedovede vidět sám sebe zamlada. Lesní jahody nejsou filmem o stáří jako takovém, Lesní jahody jsou filmem o obrazech, které v sobě uchováváme a skrze něž je po tolika letech těžké podívat se nezamlženým pohledem. Lesní jahody jsou filmem o tom, že to ale navzdory všemu není nemožné.

Chvílemi závidím, a to je důvod, proč se na film mohu dívat znovu a znovu, kameramanu Gunnaru Fischerovi. Přibližně v polovině filmu vidíme scénu na jakési terase. Cestující si dopřávají občerstvení. V dálce voda, o něco blíž stromy, plné sklenky a květiny na stole. Dvě krásné ženy, dva černovlasí mládenci a starý pán. Během šesti sekund vidíme záběr, v němž se Ingrid Thulin (sedící naproti Bibi Andersson a mezi jedním chlapcem a Borgem, který je v čele) směje tím nejupřímnějším smíchem mladé ženy, která právě zapomněla na své trable a Borga, který zakloněn v židli a držící v pravačce sklenku s tmavou tekutinou, vdechuje tu tak opojnou přítomnost mládí, které už dávno ztratil. Pro tenhle záběr, v němž je všechno a zároveň nic, si dokážu vždy najít čas i chuť zavzpomínat na více jak šedesátiletý černobílý film. Při cestě autobusem, při mytí nádobí, při přemýšlení o podstatě Vesmíru... Když si vzpomenu na Lesní jahody, popadne mě chuť podívat se do dálky a uvidět to, co je prchavé a důležité zároveň. "Něco", co neumím pojmenovat, ale co mi tenhle film pokaždé dá. Díky, Ingmare. Díky, Victore.