Letopisy Narnie - Lev, čarodějnice a skříň (Clive Staples Lewis)

SNAD KAŽDÝ Z NÁS MÁ NĚJAKOU SVOJI ZEMI, KTERÁ JE JENOM JEHO A KDE PROŽÍVÁ VŠELIJAKÁ DOBRODRUŽSTVÍ. ALE VĚTŠINA MÁ TU ZEMI POUZE VYMYŠLENOU. KLUCI A HOLKY, O KTERÝCH SE DOČTETE V TĚCHTO KNÍŽKÁCH, MĚLI TO ŠTĚSTÍ, ŽE TA JEJICH ZEMĚ BYLA SKUTEČNÁ.

„Byly jednou čtyři děti a ty se jmenovaly Petr, Zuzana, Edmund a Lucie. Budu vám vyprávět o tom, co se jim přihodilo, když je za války rodiče poslali z Londýna pryč kvůli náletům.“

Dvěma zdánlivě obyčejnými větami začíná kniha irského spisovatele Clivea Staplese Lewise (1898-1963), rodáka z Belfastu, „Lev, čarodějnice a skříň“ z roku 1950, která je nejstarším ze sedmi dílů cyklu „Letopisy Narnie“. Dvěma - zdánlivě obyčejnými - větami začíná příběh, který mě chytl a už nepustil.

Petr je nejstarší, Lucinka nejmladší. Edmund egoistický, Zuzana naproti němu laskavá. Když se Lucince (ach, dojalo mě, že si k takovému úkolu Lewis vybral nejmladšího sourozence a navíc ještě dívku) podařilo omylem dostat do fantastického světa Narnie (skrze šatní skříň v jednom velkém domě), začal příběh plný napětí, odvahy, čestnosti, ale i zrady.

Lucinka se setkala s faunem Tumnusem, od kterého se dozvěděla o kruté nadvládě Bílé čarodějnice nad krásnou Narnií. O tom, že v tomto světě mluvících zvířat a dalších fantastických bytostí stále trvá zima bez Vánoc a že jediná možná záchrana spočívá v dávném lvím králi Aslanovi.

Jako druhý se do Narnie dostal Edmund. Setkal se s Bílou čarodějnicí, která ho omámila kouzelným tureckým medem, čímž se jí podařilo přetáhnout ho na svoji stranu. Doslova, neboť k ní utekl.

Když Petr a Zuzana pochopí, že Narnie skutečně existuje, vypraví se do ní s Lucinkou, aby pomohli faunovi Tumnovi, kterého mezitím Bílá čarodějnice (která nápadně připomíná Ledovou královnu z pohádky dánského pohádkáře Hanse Christiana Andersena) zajala. Zároveň by i chtěli osvobodit svého nevděčného bratříčka.

Lewis patří mezi výrazné křesťanské spisovatele a je to poznat. Technicky byl anglikánem, jeho dílo je však populární i v katolickém prostředí. Mně ostatně „Letopisy Narnie“ doporučil římsko-katolický kněz, člen dominikánského řádu. Knihou se jako červená niť vine myšlenka osobní zodpovědnosti a uměřenosti. Žádné šílenosti. Žádné psycho. A hlavně jednoduchá logika: zlá čarodějnice, dobrý lev, hledající děti. Takže napravení Edmunda a dobrý konec nemohou překvapit. Velmi - skutečně velmi - výchovná pohádka.

Když jsem začínal se svým milovaným Harrym Potterem, myslel jsem si, že jde o ryze dětskou literaturu. Ó, jak jsem se mýlil. U „Letopisů Narnie“ svůj povzdech pronést nemohu. Skutečně je vnímám jako dětskou literaturu. Příběh - aspoň v tomto díle - je jednoduchý, bez výrazných odboček, s jasnou cestou ke konečnému cíli. A plný krásných fantastických detailů. Mám radost, že se mi kniha dostala do ruky až v dospělosti, v dětství bych ji sice možná bral vážně (a stal se tak jejím skalním fanouškem), ale určitě bych neocenil Narnii - svět plný fantasie, ve kterém Dobro je dobrem a Zlo zlem.

Jsem upřímně zvědavý, co mi přinese další díl s názvem „Princ Kaspian“.