Letopisy Narnie - Plavba Jitřního poutníka (Clive Staples Lewis)

SNAD KAŽDÝ Z NÁS MÁ NĚJAKOU SVOJI ZEMI, KTERÁ JE JENOM JEHO A KDE PROŽÍVÁ VŠELIJAKÁ DOBRODRUŽSTVÍ. ALE VĚTŠINA MÁ TU ZEMI POUZE VYMYŠLENOU. KLUCI A HOLKY, O KTERÝCH SE DOČTETE V TĚCHTO KNÍŽKÁCH, MĚLI TO ŠTĚSTÍ, ŽE TA JEJICH ZEMĚ BYLA SKUTEČNÁ.

„Byl jednou jeden kluk, který se jmenoval Eustác Květoslav Pobuda a téměř si to zasloužil. Rodiče mu říkali Eustáci Květoslave a spolužáci mu říkali Pobudo. Jak mu říkali jeho přátelé, vám sdělit nemohu, neboť žádné neměl. Svému tatínkovi a mamince neříkal „tatínku“ a „maminko“, ale Harolde a Alberto. Byli to velice moderní a pokrokoví lidé. Byli vegetariáni, nekuřáci, abstinenti a nosili speciální druh spodního prádla. V jejich domě bylo jen nepatrně nábytku, téměř holé postele a ustavičně otevřená okna. Eustác Květoslav měl rád zvířata, zvlášť brouky, ale pouze mrtvé a připíchnuté na kartičkách. Měl rád knížky, ale pouze odborné, s obrázky korečkových rypadel a vypasených cizokrajných dětí, jak píšou úkoly v experimentálních školách. Eustác Květoslav neměl rád své bratrance a sestřenice Pevensovy - Petra, Zuzanu, Edmunda a Lucinku. Ale když uslyšel, že k nim Edmund a Lucinka jedou na prázdniny, docela ho to potěšilo. On totiž v jádru hrozně rád někoho peskoval a vytahoval se na slabší. Měl sice síly jako ženatý vrabec a nepřepral by ani Lucinku, natožpak Edmunda, ale věděl, že existují desítky jiných možností, jak někoho potrápit, když jste vy doma a on jenom na návštěvě.“

V roce 1952 vyšla třetí kniha z cyklu „Letopisy Narnie“ irského spisovatele Clivea Staplese Lewise s názvem „Plavba Jitřního poutníka“. V češtině vyšla až po čtyřiceti létech. Kniha je třetí vydanou, ale vnitřní chronologie je jiná. Podle ní by „Plavba Jitřního poutníka“ byla pátou v pořadí. Autor těchto řádků se však rozhodl knihy číst v tom pořadí, v jakém vycházely v létech 1950-1956.

Lewis patří mezi výrazné křesťanské spisovatele a je to poznat. Technicky byl anglikánem, jeho dílo je však populární i v katolickém prostředí. Mně ostatně „Letopisy Narnie“ doporučil římsko-katolický kněz, člen dominikánského řádu. Knihou se jako červená niť vine myšlenka osobní zodpovědnosti a uměřenosti. Žádné šílenosti. Žádné psycho. A hlavně jednoduchá logika: cesta za osvobozením věrných rytířů, dobrý lev, hledající děti. Takže napravení Eustáce Květoslava a dobrý konec nemohou překvapit. Velmi - skutečně velmi - výchovná pohádka.

Když jsem začínal se svým milovaným Harrym Potterem, myslel jsem si, že jde o ryze dětskou literaturu. Ó, jak jsem se mýlil. U „Letopisů Narnie“ svůj povzdech pronést nemohu. Skutečně je vnímám jako dětskou literaturu. Příběh - aspoň v tomto díle - je jednoduchý, bez výrazných odboček, s jasnou cestou ke konečnému cíli. A plný krásných fantastických detailů. Mám radost, že se mi kniha dostala do ruky až v dospělosti, v dětství bych ji sice možná bral vážně (a stal se tak jejím skalním fanouškem), ale určitě bych neocenil Narnii - svět plný fantasie, ve kterém Dobro je dobrem a Zlo zlem.

„Jitřní poutník“ je název lodi, na kterou se jednoho dne (samozřejmě, že zcela nečekaně) dostanou nám již známé děti Edmund a Lucinka i se svým protivným a neoblíbeným bratrancem Eustácem Květoslavem. Výpravě za nalezením starých věrných rytířů velí král Kaspian X., kterého známe z předchozího dílu. Stanou se otroky, setkají se s obrovským mořským hadem, Eustác pochopí, jaké to je být drakem, málem zahynou ve vražedně temné tmě a samozřejmě se potkají s milovaným Aslanem, od kterého se Lucinka s Edmundem dozvědí, že už se do Narnie nikdy nevypraví, protože jsou už velcí. Jak to bude s Eustácem, není jisté.

U tohoto dílu mě poprvé přepadly pochybnosti o „Letopisech Narnie“. Přečetl jsem zatím tři díly ze sedmi a všechny se mi líbily. Mám ale výhrady. Eustác je na začátku popisován jako nabubřelý pitomec, který je zkažen moderní výchovou, což se mi na jednu stranu líbilo, ale na stranu druhou je v tom až příliš patrná (dost přepálená) snaha autora o napsání výchovného díla. „Moderní“ rovná se nevhodné. To nemohu přijmout. V jednotlivostech ano, ale ne jako princip. Jeden moment mě ale vysloveně zvedl ze židle. Eustác říká, že je republikán, což v daném kontextu znamená špatnost. Samozřejmě chápu, že Lewis byl křesťan (proti tomu nic) a idealizátor monarchie (proti tomu už něco ano), ale takové podsouvání se mi nelíbí. Stále tvrdím, že své děti bych s „Letopisy Narnie“ s radostí seznámil, zde bych si však neodpustil dovysvětlující komentář. Původně jsem o tom nechtěl psát, ale v předchozím díle je podobná narážka: O hlavním záporákovi, který uchvátil trůn, se čtenáři dozvídají, že nejdříve vládl jako „lord protektor“. Samozřejmě je vykreslen jako absolutní špatňák. Tato zcela jasná narážka na Olivera Cromwella sice hluboce urazila mé republikánské cítění (a přesvědčení, že monarchismus je z podstaty zrůdný), ale samozřejmě chápu, že od irského spisovatele se vyzdvižení Cromwellovy postavy nedočkám. Jak vidno, politické názory mohou kolidovat i s pohádkami. Cromwella ctím (mimochodem: Oliver Cromwell, který na čas zrušil monarchii v Anglii, byl podle všeho mnohem více nábožensky pevným člověkem než řada jeho kritiků, kterým spíše šlo o monarchistické uspořádání, nežli o náboženství), ale jak říkám: Lewisův postoj je pochopitelný, jen pochybuji o vhodnosti jeho prezentace tímto způsobem.

Jsem upřímně zvědavý, co mi přinese další díl s názvem „Stříbrná židle“. S „Letopisy Narnie“ v žádném případě nekončím.