Miláček (Guy de Maupassant)

Co ve ctěném čtenáři evokuje slovo "miláček"? Může se použít o dítěti ("Ten náš miláček udělal bobeček!"), o zvířeti ("Pojď sem, miláčku, dostaneš granulky."), vlastně o komkoliv, kdo je nám drahý. Pro mě toto slovo bude mít provždy příchuť hořkou, ba přímo nakyslou. Může za to francouzský spisovatel Guy de Maupassant.

Ten se proslavil hlavně povídkami. Kdo by neznal Kuličku, příběh z prusko-francouzské války o poněkud tělnaté děvě prodávající lásku. Maupassant jako mistr pera však dokázal psát nejen o ženách, které v jeho díle hrají významné role, dokázal to i o mužích. Jeho román Miláček (v originálu Bel-Ami) z roku 1885 je toho zářným příkladem.

Geogres Duroy. Bývalý poddůstojník doslova chcípající nedostatkem. Nemá peníze, nemá lásku, nemá postavení. Nemá ani na slušný oblek. Má ale něco, co jiným - častokrát lépe zajištěným lidem - chybí: Ctižádost, která se nebojí jít za svým cílem s nezlomnou vůlí, která se rozhodně nenechá odradit ohledy na druhé. Je to ctižádost politika - nezlomná, stále rostoucí, brutální. Ctižádost podtržená poddůstojnickou minulostí v Alžíru, která se nerozpakovala používat Araby jako pokusné terče pro vyzkoušení nových pistolí.

Náhodná setkání (existují však náhody?) mohou život jedince převrátit naruby. V Georgesově případě došlo k úplné systémové změně. Potkal totiž bývalého kolegu a kamaráda Forestiera. Jeho kariéra v La Vie Francaise, novinách uměle založených na podporu jistých poslanecko-podnikatelských kruhů, mu učarovala a po nabídce pracovat u něj (lépe řečeno pro něj) okamžitě skočil. Vše je lepší než úřednická kariéra u dráhy.

Georges, hezký chlapec s knírkem, který "jako by se malinko pohněvaně ježil", si je svého vzhledu vědom, erotická přitažlivost z jeho těla přímo sálá. Žena počestná i nepočestná, hezká i ošklivá, děvka i světice - všechny padají před jeho drobným úsměvem jako kachny před myslivcovou brokovnicí. Nelze mu odolat, nelze ho přehlédnout. A tak je zdolávání příček společenského žebříčku pro Georgese otázkou zdolávání ženských srdcí, v naprosté většině těch srdcí, která by se v budoucnu mohla hodit. Ošklivá přítelova nemoc, totiž souchotiny, Forestiera zabije akorát včas, aby si Georges mohl připravit nový život s ženou, která z něj - schopného, ale nijak zvlášť inovativního novinářského začátečníka - postupně udělala profesionála. Stejně jako on umí ženy svádět, totiž ne nijak rychle, ale s nezastavitelným postupem, ona umí psát. A stejně jako pro Forestiera, i pro Georgese je ona tím nejlepším možným motorem. Seznamování s mocnými, uzavírání dohod a falešných přátelství, potřásání rukou s těmi, kterými pohrdáme, ale které potřebujeme, vlichocování se aristokracii. A když jednou mladičká dcera Georgesovy milenky vymyslí pro krásného mladíka přezdívku "Miláček", nikdo mu již jinak neřekne. Ano, je to Miláček. Ženami milovaný, mocnými přijímaný, Bohem vyvolený. Du Roy, falešný baron. Právě tak falešný jako doba, v níž žije, a právě tak falešný, jako celé to imaginární zlaté prase, které se stále zvětšuje a po kterém on tak urputně touží. Využívaje ženy při své vítězné cestě postupuje rychle. Nehledí vpravo ani vlevo. Nezatěžuje se ideologií, neboť ideologie je pro hlupáky. V jeho brutalitě je mnoho živočišnosti. V jeho živočišnosti je brutalita. Nerozpakuje se ženě napráskat, protože děvku je třeba srovnat do latě. Sice se sám před sebou zastydí, ale stud je Miláčkovi dobrý jen jako připomenutí, že při kariérním postupu je třeba nebrat ohledy. Chceš-li, nerozpakuj se. A navíc - všechny jsou přece děvky.

Maupassantův román je tvrdý jako Miláčkovy oči. Až na kost obnažuje dobovou pokryteckost a snobství. Ale vlastně - vždyť je tak aktuální, tak jaká dobovost. Nadčasovost je to správné slovo. Kdybych si přečetl pouze závěrečnou pasáž, možná bych uvěřil moderní pohádce o úspěšném a obdivuhodném muži budujícím závratnou kariéru. Ale protože jsem Maupassantově knize věnoval již hodně dní (a nocí), poprvé kdysi dávno ještě na střední škole, tak znám ty nenápadné pasáže, které onu výše zmíněnou charakteristiku redukují pouze na první přídavné jméno. Miláček je úspěšný, ale rozhodně ne obdivuhodný. Když se učí psát jednoduché novinové články, neumí se vyjádřit. Blekotaje jakési nesmysly prosí svou budoucí ženu o pomoc. Když touží po postupu ve firmě, přetvařuje se před šéfovou ženou, a postrádaje souvislého vzdělání hraje si na chytrého. Ale poučený čtenář mu to nemůže vyčítat - vždyť Miláček je jako ostatní. Jen víc touží, a tudíž snese více prostředků, které jsou (aspoň v jeho hlavě) nakonec smyty dosažením vysněného cíle. Jeho fyzický (tak krásný!) zjev je pravým opakem jeho duše. A v tom snad tkví poselství příběhu. Všichni jsme stejní v tom smyslu, že máme touhy. Tajné, schované, nepřiznané. Touhy obskurní, sem tam úchylné, či nechutné. Ale ne všichni dokážeme onu skříňku, která je v nás uchovává, otevřít a nechat se jimi ovládnout. To dokáží jen ti, kteří se mermomocí rozhodli prodrat se na vrchol za každou cenu. Inu - miláčkové vzhledem, démoni povahou.