Nulté číslo (Umberto Eco)

"Čím víc toho člověk ví, tím méně se mu daří!"

Braggadocio, Simei, Colonna a Maia Fresia je čtveřice jmen, na kterou si vzpomenu vždy, když zaslechnu slova "konspirace", "spiknutí", "podvod", "manipulace" a podobné. Vedle toho ve mně značné nadšení vyvolává slovní spojení "chtít někoho přechcat", to totiž úplně dokonale vystihuje atmosféru posledního románu italského profesora a zcela rozhodně nejvýznamnějšího postmoderního spisovatele Umberta Eca. Čtenář ve mně, bytost autoritativní, roztahovačná a krutá, jež se zabydlela v mé hlavě již před mnoha lety, je ostatně nadšený vždy, když přijde do kontaktu se jménem velkého Itala.

""Nebo tu bombu někam dát sami, pokud se nám to bude hodit," zašklebil se Braggadocio. "Neříkejte houposti," pokáral ho Simei. A podom dodal, jako by si to rozmyslel: "A kdybyste to náhodou udělali, nechci o tom vědět.""

Román, na Ecův vkus krátký, zavádí čtenáře do prostředí redakce právě vznikajícího časopisu. Šéf Simei soustředí kolem sebe skupinu více či méně vyčpělých béčkových redaktorů. Nejsou hloupí, ale zkrachovalí. Čtenář si téměř okamžitě všimne, že s nimi by hvězdnou novinářskou kariéru budovat nechtěl. A morálka není to, co jejich šéfa žena vpřed. I když pranýřování společenských nešvarů je v plánu. Ale pozor, ctěný čtenáři, nezískej falešný dojem, že se jedná o nějaký střídmý projekt. Naopak. Postava v pozadí stojícího komtura má budit dojem, že Simei je zástupcem šéfa, ale myslím, že k poselství knihy patří (mimo jiné) i to, že skutečný šéf je ten, o kom nikdo nikdy neslyšel. Moralista Eco - jak úsměvné takhle psát o svém nejoblíbenějším spisovateli - píše o špinavé manipulaci v novinařině a píše o ní tak, že sám manipuluje čtenářem. No, co k tomu dodat. Eco...

"Žijeme obklopeni lží, a když člověk ví, že mu všichni lžou, musí se mít na pozoru. A já se na pozoru mám, podezírám, vždycky prověřuju. Jediná skutečná věc, jejíž existenci můžu dosvědčit, je tenhle kus Milána, takový, jaký byl před desítkami let. Bombardovalo se doopravdy a bomby shazovali Angličani a Američani." Cynik Braggadocio je díky svému otci-fašistovi, který také nevěřil sdělovacím prostředkům, skutečně na pozoru. A nejen kvůli němu, i jeho děd mu dal dobrý důvod nevěřit. Seznamuje čtenáře (neboť ten má tendenci ztotožnit se s novým šéfredaktorem Colonnou) se starým Milánem, takovým, jehož zbytky se v roce 1992 (ve kterém se příběh odehrává) dají ještě najít. Vynikající protiklad k němu v příběhu vytváří právě zmíněný Colonna. Zkrachovalý rozvedený padesátník, který v osmadvacetileté kolegyni Maie Fresii najde nový důvod k radosti.

A pak, najednou, se rozjede šílený příběh, v němž hlavní roli hraje stárnoucí Benito Mussolini. Že duce zemřel ve věku 61 let 28. dubna 1945? To tvrdí encyklopedie a zatvrzelí historikové. Co když ta postava s rozmláceným obličejem, kterou pověsili za nohy, nebyl někdejší socialistický revolucionář, který to dopracoval až na milovaného vůdce? Čtenář si proti své vůli musí začít říkat, že tohle by nevymyslel ani Eco. Já si to řekl několikrát.

"Podezíravost nikdy nemůže být přehnaná. Nedůvěřovat, prověřovat, jen tak se dobereš pravdy." Braggadocio má jistě ve svém výroku pravdu. Ale pravda je nebezpečná. A to nejen pro toho, kdo ji vyslovuje. Prvních sto padesát stránek klid a pak najednou šílený příběh. A z šíleného příběhu se rychle stává ještě šílenější. Ale znamená "šílený" totéž co "nemožný"?

" ... ale jednou jsem se dal k vlkům a musím s nimi výt." Tak zkrachovalec, který ví, že je zkrachovalec, obhajuje svou neetickou práci před autistou. Vztah Colonny a Maii patří do učebnic psychologie. A to pro svou čistou upřímnost. Je to jediný vztah v celé knize, který není poznamenán šíleností vyprávěného příběhu. Resp. jím poznamenán je, ale nikoliv deformován.

"Všechno vždycky souvisí se vším, stačí umět číst z kávové sedliny." Začne-li ti, ctěný čtenáři, někdy v bytě kapat voda z kohoutku, jistě si vzpomeneš na Ecův poslední román, tedy pokud dáš na mou radu a přečteš si ho. Pokud tak neučiníš, ošidíš se o vskutku epesní literární zážitek. O něco extra. I když mám po přečtení asi tuctu recenzí pocit, že ze všech knih italského sémiologa to právě tahle schytala nejvíc. Osobně nechápu, jak je to možné. Vždyť v příběhu o falešném Mussolinim, v němž jde ve skutečnosti o to, kdo koho přechčije, je všechno, co čtenář ke svému štěstí potřebuje. Konspirace, spiknutí, podvod, manipulace, novinařina nejhrubšího zrna, zástupci šéfů toužící po nové identitě, neboť se v životě dotkli toho, co zabíjí pouhým pohledem, padesátníci nacházející nové štěstí v tělech mladých žen et cetera et cetera et cetera. A ano, co by to bylo za román, kdyby v něm k vraždě, alespoň menší, nedošlo.

A tak čtenář po dočtení knihy zavrhne (v ideálním případě) hloupý nápad, že by svět mohl být takový hrozný, jaký ho Eco popsal, a řekne si, že tu vždycky je možnost, že takový není. A - abych parafrázoval poslední větu knihy - se znovu rozzáří na slunci.