O japonské animované tvorbě - I. část

Japonská animovaná tvorba hýří barvami i zajímavými nápady. Je velmi bohatá. Své si najdou malé děti, třeba roztomilou kočičku Hello Kitty, jejíž obliba pronikla i mezi řadu mladých dívek a žen, které mají její vyobrazení na kabelkách, mobilních telefonech, či - opravdu jsem to viděl - na obalech na cigarety, stejně tak dospělí hledající vážná psychologická dramata. Můžeme se na animované filmy dívat jako na dětinskost, nebo jako na plnohodnotnou kinematografickou tvorbu. Vzhledem k tomu, co jsem zatím měl možnost vidět, se jednoznačně přikláním k druhé možnosti.

Začátky nebyly takříkajíc nic moc. Pokémona jsem zaregistroval, ale nikdy nepochopil, o čem je. Nepatřím mezi fanatické nenávistníky, kterých je Česko-Slovenská filmová databáze plná, zkrátka mě seriál nechal zcela chladným.

Zvrat přišel později - v dospělosti. Měl jsem možnost vidět pohádku režiséra Hajao Mijazakiho Princezna Mononoke. Příběh o princezně vychované vlky a bojích mezi přírodními duchy a lidmi mě zasáhl přímo do srdce. Zamiloval jsem si ty záběry krásných lesů i samotnou princeznu, jejíž vlastní jméno je San. Občas se vyskytnou chvíle, kdy se vnímání omezí jen a pouze na obrazovku, a tou chvílí byla i tato. Vstoupil jsem do příběhu a nechal se unášet nádherným plenérem i silným příběhem. Teď nechci prozrazovat víc, až uzraje čas, udělám si pro Princeznu Mononoke samostatné místo. Jen poznamenám, že nikdy předtím a zatím ani nikdy potom mě žádná pohádka nechytila u srdce tak moc, jako právě tahle. Mít děti, pouštěl bych jim ji od rána do večera. Ať přemýšlí o postavení člověka v rámci přírody.

Nedlouho poté přišel Hrob světlušek. Světoznámý příběh dvou malých sourozenců zmítaných hrůzami druhé světové války. Tu pachuť už ze sebe, obávám se, nesmyji. Měl bych určité výhrady k některým více méně prvoplánovým momentům ve filmu, ale v celkovém vyznění považuji tento neveselý a ponurý animák za klasiku mezi protiválečnými filmy. Jestliže je Princezna Mononoke vhodným doplňkem k environmentální výchově, a to je, měl by Hrob světlušek sloužit jako pomůcka při vysvětlování dětem, co je to válka. Nejenom hrdinství statečných vojáků, nejenom krutost zlého nepřítele, ale i vybombardované domy plné mrtvých civilistů, ustřelené nohy těch, kteří nestihli utéci před granátem, zničené rodiny, opuštěné děti, mrtví domácí mazlíčkové. To je válka a Hrob světlušek má obrovský potenciál válku takhle podat. Také bych tento film pustil svým dětem, kdybych je měl.

A pak, jakoby náhodou, ale já v náhody nevěřím, přišla Cesta do fantazie mně již známého režiséra Hajao Mijazakiho. Mladičká Čihiro se vydá do fantaskního světa, kterému zpočátku vůbec nerozumí. Dostane jméno San a musí si v novém světě vydobýt místo, aby se později mohla vrátit do toho reálného, ke svým rodičům. Pohádka (je to vůbec pohádka?) se zpočátku tváří jako druhá Princezna Mononoke, ale není jí. Cesta do fantazie nemá žádná omezení. Díváte-li se poprvé, vůbec netušíte, co se stane v příští minutě. Logika fantaskního světa, pokud vůbec nějakou má, vám dojde ke konci. Ačkoliv něco málo přes dvě hodiny trvající výlet do fantazie byl skvělou všemi barvami hýřící záležitostí, takové dojetí jako u Princezny Mononoke se u mě nekonalo. Byl jsem nadšený a jsem dodnes, ale přeci jenom o stupínek míň. Další film vhodný pro děti i dospělé. Jak to Mijazaki dělá, že točí takové filmy? Nevím, ale mám ho za to hodně rád.

A pak to přišlo. Nejtemnější hvězda mezi animovanými filmy, krvavý skvost plný beznaděje ale i touhy žít. Asura. Příběh z japonského středověku plný hladu a strádání. Příběh osiřelého chlapce neumějícího mluvit, neumějícího se chovat mezi lidmi, příběh chlapce, který umí jediné: Zabíjet, aby jedl. Zabíjet, aby sám žil. Princezna Mononoke - a doufám, že naposledy - získala plnohodnotného souputníka plného krve a kanibalismu. Asura je vlastně film o lásce a o tom, co dovede. Ale to vám dojde až na konci. Zde bych, pravda, hodně přemýšlel, pustit-li tento film dětem. Určitě ano, otázka je v jakém stupni mentálního vývoje.

S Asurou prozatím skončím. Je toho víc a slibuji ctěnému čtenáři, že se s tématem japonských animovaných filmů ještě vrátím. Teď mi snad bude odpuštěno, když skončím. Občas je třeba opustit svět fikce, byť tak milovaný, a jít řešit problémy světa reálného. I když - co je realita? Cesta do fantazie nabízí jiný - v mnohém krutější ale v mnohém i lepší - svět, než je ten náš. Více jak dvouhodinová Princezna Mononoke zase nabídne pozitivní ekologicky zabarvený dojem, který určitě vydrží více jak několik hodin (u mě drží už několik let), Asura naproti tomu bude pokládat otázku, je-li člověk zvíře potřebující výchovu, anebo jen živočich jednající podle potřeb. Těch realit je víc. A upřímně - chtěl bych mít možnost moci si vybrat. Vybral bych si Princeznu Mononoke, ale tím už vážně končím.