O lásce a milování (svazek č. 2)
To, co netrýzní nikdy, nemohu milovat, žel.
Publius Ovidius Naso, žijící v létech 43 př. Kr. až asi 18 našeho letopočtu, patří k největším světovým básníkům, kteří si lásku zvolili jako téma. Jeho prostřední jméno Ovidius je dnes více pojmem než jménem.
Ovidius žil v době prvního císaře Augusta, který se navzdory své polovzdělanosti snažil budit dojem nesmírně zainteresovaného kulturního jedince (to ve jménu budování nového absolutistického státu). Ovidius si Republiku a její vleklou závěrečnou chorobu nepamatoval. Nepatří k těm velkým Římanům. Ale rozhodně dnes patří k nejznámějším Římanům klasické doby (pokud klasickou dobou chápeme celý dlouhý starověk). Napsal nesmírně živé (a dodnes platné!) verše, z nichž se dnes zaměřím na ty milostné.
Dnes ráno jsem dočetl jeho spis "Lásky" (v originále Amores), který vyšel v edici Antická knihovna ve svazku s pořadovým číslem 2 (ten svazek se jmenuje "O lásce a milování" a obsahuje i jeho další spisy; texty přeložil Rudolf Mertlík). Ty krásné verše mi nedaly a já si některé z nich vypsal, ty, které mě nejvíce zaujaly.
Doufám, že Vás pohladí stejně, jako pohladily mě.
(Dílo je rozděleno do tří knih, jednotlivé básně jsou číslovány. V citacích uvádím čísla básní, ne stran. Máte-li před maturitou, použijte tyto výpisky do maturitní četby, já - bohužel! - z antické literatury nematuroval a vytáhl si blbé májovce, což mě dodnes nesmírně žere...)
KNIHA PRVNÍ
Kdyby mě týrala láska, to přece jen myslím bych poznal;
či se snad prohnaně vplíží, škodí mi ukrytou lstí?
Bude to tak: již tenounké šípy mi uvázly v srdci,
ovládl Amor mou hruď, krutě si počíná v ní.
(2, Amor triumfuje)
Netoužím tisíc mít dívek a neumím přelétat v lásce,
je-li kde věrnost, pak budu navždy já tebe mít rád.
S tebou ať prožiji léta, jež bohyně osudu určí,
potom ať zemru a ty naříkáš nad smrtí mou.
Sebe jak radostnou látku mi poskytni k milostným veršům -
svého podnětu hodný z prsou mi vytryskne verš:
z veršů proslulé jméno má Íjó, zděšená rohy,
Léda, již záletný Zeus v podobě labutě sved,
rovněž Európa, kterou býk domnělý přes moře vezl,
přičemž mu zahnuté rohy svírala dívčina dlaň.
Bude se po celém světě i o nás společně zpívat,
navěky bude mé jméno spojeno se jménem tvým.
(3, Miluj mě!)
Hle, tu Corinna vchází, jen v košilku volnou se halí,
dva jí prameny vlasů skrývají bělostnou šíj:
proslulá Semíramis prý vcházela v ložnici takto,
takto i Lájis, již prý miloval kdekterý muž.
Košilku strhnu: tak tenká mi v pohledu vadila málo -
bránila se a chtěla košilku nechat si přec.
Že se však bránila přitom jak žena, jež zvítězit nechce,
snadno jsem zvítězil nad ní - zradila sama svůj boj.
(5, Překrásná chvíle)
Míjí nás prchavé mládí a ulétá jakoby tajně,
na voze v plném trysku míjí nás kvapící Rok.
(8, Hnusná kuplířka)
Láska je vojna a boj, i Amor má zvláštní svůj tábor;
tohle mi, Attiku, věř: láska je vojna a boj.
(9, Láska a vojna)
Kolísá boj, je nejistá láska: kdo poražen, vstane,
o kom bys tvrdil, že nikdy nemůže padnout, již kles.
(9, Láska a vojna)
Kdo nechce líným se stát, do služeb lásky se dej!
(9, Láska a vojna)
Amor je chlapec a nahý, v těch letech hamižnost nezná,
proto si nebere šat, aby byl odkrytý vždy.
(10, Výčitky prodejné dívce)
Z dobytka nerozumného si vezměte, dívenky, příklad:
bude to hanba, že zvíře vlídnější povahu má.
Nežádá kobyla hřebce a kráva o dárek býka,
beran si nebere za dar ovečku, kterou má rád.
(10, Výčitky prodejné dívce)
Teď právě těší mě ležet v tak něžném náručí dívky,
teď se mi víc než kdy jindy přitiskla na samý bok.
(13, Výčitky Jitřence)
Ačkoli tvrdý křemen, ač odolné želízko pluhu
časem podlehne zkáze, básní se nedotkne smrt.
(15, Nesmrtelnost básníků)
KNIHA DRUHÁ
Dívenky, nakloňte již své půvabné tváře k mým básním,
které mi diktuje Amor, zářící růžový bůh.
(1, Zas jen o lásce zpívám)
Dívenka rusá mě zvábí a zvábí mě bělostná dívka,
právě tak s osmahlou dívkou rozkoš mi vítána je.
(4, Miluji všechny)
Mladičké vzrušují mne, mě poutají stejně i starší:
starší má zkušenost, mladé lákají krásou svých těl.
(4, Miluji všechny)
Šťasten, kdo odvahu má svou milenku statečně hájit,
komu i dívenka může prohlásit: "Nevinna jsem!"
(5, Muka žárlivosti)
Kdyby však nějaký bůh mi kázal žít bez lásky, já bych
odmítl, neboť je dívka na světě nejsladší zlo.
(9, V poutech lásky)
Jak je blažený muž, jejž zahubí souboje lásky!
Takovou příčinu smrti dopřejte, bozi, i mně!
(10, Dvě najednou)
Mně buď dopřáno zemdlít až k záhubě při milování,
aby se uprostřed díla oddělil od těla duch.
(10, Dvě najednou)
Ale můj oheň je vzdálen - ne, v jediném slově jsem chybil:
dívka, jež vzbuzuje žár, není tu - je tu jen žár.
I kdybych já jak hvězda měl uprostřed Blíženců sídlit,
ani v tom okruhu nebes nechtěl bych bez tebe být.
(16, Navštiv mé rodiště)
Milenec zároveň musí i doufat, i zároveň bát se,
místo splněných snů občas ať odmítnut je.
Co bych si se štěstím počal, jež nikdy by nechtělo šálit?
To, co netrýzní nikdy, nemohu milovat, žel.
(19, Neklidnou lásku mám rád)
Láska již sytá a přespříliš zjevná se promění v nudu,
škodí jak žaludku jídlo stále jen sladké a mdlé.
(19, Neklidnou lásku mám rád)
Touží-li někdo po tom, co smí se, co snadno lze získat,
listí ať ze stromů trhá, z veliké řeky jde pít.
Dívka, jež dlouho chce vládnout, ať jenom si pohrává s milým:
běda, ať radami svými nejsem pak trýzněn i já!
Před tím, co za mnou jde, prchám; co prchá mi, za tím pak sám jdu:
přílišná oddanost škodí, ať už se stane co chce.
(19, Neklidnou lásku mám rád)
KNIHA TŘETÍ
Já však, Venuše něžná, jen tobě chci tleskat a mocným
Amorkům střelcům; přej, Venuše, podnikům mým.
Na srdce nové mé dívky měj vliv, ať milovat dá se.
Kývla a znamení šťastné dala mi pohybem tím.
(2, V cirku)
Bůh je buď prázdné jméno a zbytečně nahání hrůzu,
bláhová důvěra v něho působí na všechen lid,
anebo, je-li bůh vskutku, pak miluje líbezné dívky,
svoluje toliko jim ve všem mít přílišnou moc.
(3, Nevěrná)
Nadání cenilo se kdys více než zlato, však nyní
nemít majetek žádný za velkou hloupost se má.
Ačkoli milence mé se líbily skvěle mé knížky,
kam mé knížečky směly, nesmím už docházet já.
(8, Hrabivost a láska)
Jakmile odejdeš z něho, ať nezbednost všechna hned zmizí,
hříchy, jež pověsti škodí, zanechej na lůžku svém.
Tam se ostýchat nesmíš i košilku ze sebe svléci,
pod nohu podložit nohu, k boku tam přitisknout bok;
tam ať do rudých rtů se jazyk v polibcích skryje,
tam ať na tisíc poloh vytváří milostný chtíč;
tam ať nezmlknou vzdechy a slova, jež v objetí těší,
spodek ať lůžka se třese bujnými pohyby těl.
(14, Svou nevěru zataj)