O síle moderního seriálu - I. část
Nemám důvěru ve slovo "moderní", protože nemám důvěru v tzv. "moderního člověka". V určitém smyslu nemám důvěru v člověka jako takového. Je to tvor zákeřný a zlý. To dokazuje historie. Avšak stejně jako na hnojišti občas vykvete růže, narodí se i ve společnosti výjimečná osobnost hodná obdivu pro své umělecké schopnosti. Umění povznáší, ale ne vždy je tvořeno lidmi s dobrotou v srdci.
Umělci, to slovo ve mně vyvolává rozpaky. Cítím k nim hluboký respekt, bývám proto velmi zklamaným při zjištění, že nevyhovují mým představám. Zjistím-li ale, že jim vyhovují, že jsou takříkajíc mou krevní skupinou, respekt se přetransformovává v obdiv a ten nakonec v lásku. A občas se dostanu do rozporu sám se sebou a pocítím obdiv i ke grázlovi, jakým byl Michelangelo Merisi, kterého kulturní svět zná pod přezdívkou Caravaggio. Obhroublý násilnický ožrala a rváč, který se nebál namalovat Pannu Marii podle prostitutky, čímž - aspoň u mě - stoupl v ceně.
Miluji cizí příběhy, které - v případě, že si v nich najdu to svoje - propojuji se svým vlastním životem. Občas se ale s postavou sžívám až příliš. Tak např. major Garland Briggs v podání oplácaného Dona S. Davise v americkém seriálu Městečko Twin Peaks mi je blízký natolik, že se mi o něm i zdává. A tu si vzpomenu na výchovné metody mých rodičů, zejména otce, ve kterých pravidelně zazníval odsudek vůči seriálům. Člověk přicházející domů z práce a pravidelně usedající ke svému oblíbenému seriálu byl představován jako vzor jednoduchosti, ba přímo primitivnosti. V mé dětské mysli tak vznikla představa hloupé ženy pracující v nepříliš intelektuálním zaměstnání, která okamžitě po příchodu domů pouští televizi, protože jí zrovna běží Esmeralda. Později jsem pochopil, že můj otec zkrátka není filmový fanda a jeho odsudek, pochopitelný pro někoho, kdo svět filmu víceméně ignoruje, avšak nepochopitelný pro nás, filmové fanoušky, není záležitostí netolerantnosti, ale spíše snahy vychovat ze mě aktivního člověka. Což se, přiznávám, povedlo jen z půlky, má aktivnost spočívá totiž více či méně, vlastně více, v oblasti duševní.
Zodpovědně prohlašuji, že první seriálovou bombou v mém životě byl Willy Fog na cestě kolem světa. Kdysi jsem se potkal s Petrem Jančaříkem a moc se usmíval, když poslouchal mé nadšené vyprávění o jeho pořadu Magion, ve kterém příběhy chytrého a za každou cenu slušného lišáka natočené na motivy Julesa Verna běžely. Předpokládám, že na mou maličkost již pan Jančařík zapomněl. Nevadí, já nezapomenu nikdy.
Pak přišly Kačeří příběhy. Na jednu stranu hloupé, na stranu druhou poučné, příběhy tří synovců strýčka Skrblíka, díky němuž jsem se v dospělosti dostal do mentálního rozporu s pozitivním náhledem na současný kapitalismus, obohacovaly moje dětství jako máloco. Jen o stupínek míň přitažlivá byla Rychlá rota s hlavními hrdiny Chipem a Dalem. Zajímavé je, že u obou seriálů si dodnes pamatuji znělku. A ten pocit nekonečného dětského štěstí, že je tady zase víkend a dopolední televizní příběhy.
Anebo britský seriál Já, Claudius vyprávějící fiktivní autobiografii římského císaře Claudia. Derek Jacobi se stal svou rolí a já si jako kluk začal poprvé ve svém životě užívat pocit nejednoznačnosti. Claudia jsem miloval a vždycky milovat budu. A tu nečernobílost hrdinů také. Když Siân Philips v roli babičky Livie otrávila během svého dlouhého života půlku rodiny, aby byla na prahu smrti zrazena a odkopnuta svým zhůvěřilým prasynovcem Caligulou, nezbývalo mi, než ji litovat. A lituji tu ženu, ne skutečnou Livii, ale její televizní podobu, dodnes. Přestože, anebo možná právě proto, že byla jiná, že její úsměv skrýval tolik jedu.
Jak rostlo mé číslo bot a ochlupovala se hruď, rostla i má vrozená potřeba po silnějším materiálu. Americko-japonský desetidílný seriál Šogun se ukázal jako dobrá volba. Richard Chamberlain a Toširó Mifune se narodili, aby ztvárnili nepřekonatelnou dvojici. Anglický námořník a japonský kníže na počátku 17. století výrazně ovlivní život v zemi vycházejícího slunce. Jak jsem tím seriálem žil! Otázky života a smrti, lásky a nenávisti, schopnosti zemřít, aby se nemuselo zradit, vše zasazeno do zlomové doby japonských dějin. Nikdy nezapomenu scénu, ve které se - samozřejmě skrze překladatele - ptá vznešený Japonec opovrženíhodného evropského námořníka, co že mu dalo právo zradit svého pána. A on odpovídá jednoduše: Vítězství.
Ctěný čtenář si jistě povšiml, že se zatím pohybuji ve vodách kvalitní přesto ale klasické seriálové tvorby. Také mi je zatím ještě málo let.
K maturitě mi moje matka, celkem od rány učitelka, dala dvě knihy Thomase Harrise, podle kterých vznikly stejnojmenné filmy: Červeného draka a Mlčení jehňátek. Nechápu její krok dodnes, přestože to nebylo poprvé, co mě podobným způsobem překvapila. Nebylo mi ani patnáct let, když mě vzala na psychologicky náročný thriller Šestý smysl, to sem ale nepatří, o tom zase jindy. Takže mi dala ty knihy, protože věděla, že mi film s uhrančivým Anthony Hopkinsem zcela učaroval. A o několik let později přidala i originální DVD, které dodnes zdobí jednu z mých několika skříní. Ano, osudný zlom přišel. Ale nechci psát ani o Červeném drakovi či Mlčení jehňátek. To nejsou seriály a do tohoto textu tudíž nepatří. Chci psát o kreativní mysli Bryana Fullera, která v roce 2013 převedla příběh kanibalského psychiatra Hannibala Lectera do moderní doby a stvořila v pravém smyslu toho slova absolutní seriálovou špičku s názvem Hannibal. V hlavní roli zde vidíme neskutečně sošného dánského herce Madse Mikkelsena. Hluboce se klaním před Anthony Hopkinsem, ale zároveň říkám, že jsem se mýlil, mysle si, že ho nelze překonat. Mikkelsenovi se to podařilo. Dal postavě jiný rozměr, opravdovější, což v tomto případě znamená krutější. Hopkins je své životní roli ďábelský, Mikkelsen je ovšem ďáblem sám. 39 dílů se nesmazatelně vrylo do mé mysli. 39 dílů posunulo mé vnímání zla za hranici, o které jsem netušil, že existuje. 39 dílů doslova změnilo můj život. Ctěný čtenář neví, že občas o dějinách kanibalismu přednáším, až tam mě dovedla fascinace příběhem Dr. Lectera, takže seriál věnovaný původně litevskému hraběcímu synkovi se zvláštními chutěmi byla pro mě vlastně povinnost. A když píši o fascinaci, nemyslím tím obdiv či snad touhu napodobovat, nedovedu fyzicky ubližovat a všechny rvačky jsem vždy prohrál, myslím tím pohlcení kontroverzním bolestivým tématem. Nikdy jsem se neodnaučil onu dětskou dospělákům tolik nepříjemnou otázku "proč", ale až v dospělosti jsem pochopil, kdy opravdu dostává smysl. Pokládat ji kvůli nevýznamnostem (jako je příkaz uklidit si dětský pokoj nebo jít do školy) může dítě, má na to ostatně právo, ale na to, aby ji tazatel položil kvůli tvrzení, že jíst lidi je špatné, musí překročit nejen stín svého dětství, ale i stín všeobecně přijímané morálky. Moc dobře si pamatuji na děvčata, bývalé spolužačky ze základní, střední i vysoké školy, která, přivírajíce oči, odříkávala zpaměti naučené věty. A která, naprosto nechápajíce smysl školy, hrdě potom předváděla své jedničky (myslím ty v žákovských knihách). A v tom je Mikkelsenův Hannibal Lecter nedostižný: Nutí své diváky pokládat otázku "proč" u věcí, u kterých by to 95% společnosti nenapadlo.
Trochu odbočím. Občas pláču u věcí, u kterých se jiní smějí. Irský bavič Dylan Moran ztvárnil v letech 2000 - 2004 postavu často opilého a velmi nedůtklivého knihkupce Bernarda Blacka, který ve svém londýnském obchodě velice nerad obsluhuje zákazníky. Pomáhá mu dlouhovlasý sympatický Manny a neurotická sousedka Fran. Tahle nesourodá trojka předvádí divákům neskutečnou řežbu a ani o jednom z osmnácti dílů se nedá říci, že je horší než některý jiný. Všechny jsou stejně drsné, vtipné a odzbrojující. Přesto však jeden díl působí silněji - ten poslední. Fran se prořekne a divák se dozví důležitou informaci z Bernardova života. Manny se pokusí o cosi jako omluvu, ale to zapůsobí víc trapně než omluvně. V komediálním příběhu se zvýrazní dosud nevýrazná linka a je jen na divákovi, pochopí-li ji jako legraci, nebo - jako já - krutou životní pravdu. Ale těžko psát o něčem, o čem psát nelze. Black Books se musí vidět, já ho - možná bohudík, možná bohužel - i prožil. Proklínám sudičku, která mi věštila přecitlivělost vůči cizí bolesti.
Vybavuji si příběh jednoho mladého esesáka. Viděl jsem jej v britském dokumentu Osvětim: nacisté a konečné řešení. Mé prokletí. Od dětství se snažím pochopit, kde se bere potřeba ovládat, zabíjet, mučit. Zmíněný seriál mi odpověď nedal, svým způsobem na mě dodnes ve vzpomínkách křičí, že je lepší se neptat. Netoužím vidět ho znovu, aspoň tedy několik let. Přestože se tak povedl a své téma předvedl ve vší své hrůzné pravdivosti.
Má ctěný čtenář rád tučňáky? Pak ať se podívá na první díl Zázračné planety, zázračného dokumentárního britského seriálu uváděného zázračným Davidem Attenboroughem. Ten ho jistě navnadí k tomu, aby se podíval i na ostatní díly. Třebas na poslední vyprávějící o tajemných mořských hlubinách. Stály mi chlupy v pozoru a dýchání se téměř zastavilo. Občas u obrazovky i slintám. V tomto případě překvapením.
Uvědomuji si, že bych neměl opomenout ani domácí tvorbu. Hned to napravím. Co mají společného Ludwig van Beethoven, Jarmila Novotná, Kryštof Harant, Josef Hlávka, Christopher Willibald Gluck a Klement Metternich? Všichni se objevují v českém dokumentárním seriálu z roku 2003 Hudební toulky s Ladislavem Smoljakem. Formát, který zkrátka musí zaujmout, ne víc a ne míň než o pět let starší příbuzný Rozhlédni se, člověče s Luďkem Munzarem. Oba mají jedno společné - sympatického cestovatele na zajímavých místech. Z doby starší pak nemohu opomenout F. L. Věka, seriál, který nám doporučovala učitelka dějepisu na střední škole. Nijak zvlášť se mi do něj nechtělo, četl jsem první tři díly od Jiráska, a ačkoliv se mi líbily, seriál jsem dlouho přehlížel. Jaká bláhovost! Antonie Hegerlíková v roli matky, Jan Pivec v roli otce a charismatický Radoslav Brzobohatý jako věčný hledač pravdy František Věk. Je toho hodně, co bych rád o tomto skvostném, dle mého názoru nejlepším, seriálu napsal, ale o tom až někdy jindy - v samostatném článku. Ostatně zjišťuji, že můj zatím nejdelší text nějak rychle roste. Takže domácí tvorbu vezmu zkrátka: Sňatky z rozumu, Dobrodružství kriminalistiky, Četnické humoresky. To všechno patří k tomu nejlepšímu z československé a české kinematografie. Příběhy, které znám a které mě snad nikdy neomrzí.
Ovšem nejznámějším seriálem všech dob jsou bezesporu Simpsonovi. Kult kolem nich nabral obrovské otáčky, ve kterých se stále snaží držet, bohužel seriál po 20. sérii upadá. Tvůrci změnili - v jistě dobré víře - úvodní znělku, ale časy bezchybných dílů se zamlžily oparem. I já samozřejmě propadl kouzlu žluté rodinky, již jako dítě, ale teprve později se mi odkryla řada fórků. Seriál není vůbec pro děti. Opilý Homer, rošťácký Bart, přechytralá Líza, tolerantní Marge. Vtipné scény střídají drsné fórky, kolikrát na aktuální politická témata. Satira se občas dotýká oné pověstné hrany, občas jde i za ní. Na americkou produkci docela odvážné. Mattu Groeningovi, tvůrci Simpsonů, se však podařil ještě další majstštyk a to seriál Futurama. Ta začala vycházet v době, kdy žluté rodince ještě nedocházel dech, a její první čtyři série předvedly skvělý - kolikrát velmi drsný - humor. Simpsonovi a Futuramu asi nemá smysl srovnávat, liší se v mnohém (např. i v délce, Fururama je výrazně kratší), ale přece jenom musím chtě nechtě uznat, že seriál z budoucnosti s hlavním hrdinou pitomcem a druhým hrdinou robotem v určitých momentech funguje lépe. Zase na druhou stranu: Simpsonům se jedno ubrat nedá - i na horší díl se řada lidí ráda podívá. Už jenom vidět tu (ne?)typickou americkou rodinku potěší. Není nic takového jako Simpsonovi. Ti jsou zkrátka jenom jedni.
A přece, ať se snažím sebevíc, ještě jsem se nedotkl určitého typu. Anglický herec Jude Law s uhrančivým pohledem a cigaretou v ústech zahrál v roce 2016 hlavní roli v seriálu italského režiséra Paola Sorrentina Mladý papež hlavní roli. Nechť si ctěný čtenář představí situaci, že konkláve, volbu nového papeže, vyhraje asi čtyřicetiletý americký kardinál, o kterém nikdo nic pořádného neví. A že ten kardinál je na svůj věk extrémně puritánský a konzervativní až hrůza. Kardinálové, mezi nimiž je věkový průměr hodně nad čtyřicet, se nestačí divit, komu že to dali důvěru. Mladý papež působí zcela výjimečným dojmem. Proč? Protože je zcela výjimečný. Ručička mého měřiče údivu se třikrát protočila hned během prvního dílu. Je pravda, že HBO umí točit seriály, ale tentokrát je to úplně jiný level. Vůbec nejde o nějaký děj, uhrančivost seriálu křičí na diváka z exteriéru i interiérů a - to hlavně - z dialogů. K nezapomenutelným scénám patří ta, ve které nový papež probírá dary z celého světa. Když na scénu vstoupí australský klokan se svým statným tělem a hlubokým dechem, přestávám dýchat. A věřím, že zdaleka ne sám.
Na začátku jsem vyjádřil pochyby nad slovem "moderní". V určitých souvislostech mi ale nevadí. Např. když se řekne "moderní seriál". Roky natočení samozřejmě hrají svou roli, seriál může být přelomový na svou dobu či odvážný. Ale modernitu nevidím primárně v tomto, spíše v jeho vyznění, v poselství, které nese. Jako třeba známý americký seriál M*A*S*H, který se tváří komediálně, ale přitom zobrazuje hrůzy (jakékoliv) války. Nebo na začátku zmíněný jiný americký seriál Městečko Twin Peaks, ukazující, že hranice mezi dobrem a zlem jsou častokrát velmi nejasné. Takže můj otec má jistě pravdu, že telenovely, seriály, ve kterých psychologicky nepropracované postavy řeší jen a pouze vzájemné vztahy a nic víc, nejsou tím, k čemu by se lidé hledající opravdové umění měly vztahovat. Ovšem seriál jako žánr může být něčím, pokud se povede, co může velmi obohatit. Co se může stát opravdovým uměním. A jen tak mimochodem, věta na závěr: Může se také stát něčím, o čem lze dlouho psát a ještě déle přemýšlet. Neboť už teď vím, že v tomto textu budu později pokračovat.