Oddělené světy (Niels Arden Oplev, 2008)
Dánský sedmapadesátiletý režisér Niels Arden Oplev dlouho unikal mé pozornosti. Býval bych se s ním seznámil, kdybych se nerozhodl ostentativně ignorovat jeho známý thriller z roku 2009 Muži, kteří nenávidí ženy. Znám totiž, jen abych vysvětlil své rozhodnutí, knižní předlohu k tomu filmu a ta je mi natolik posvátnou, že si ji nehodlám vizualizovat jinak, nežli vlastními představami. A tak jsem Oplevovo jméno objevil poprvé v souvislosti s jiným filmem - s jeho o rok starším bratříčkem Oddělené světy.
Miluji pečený bůček se zelím. Přikusuji k němu česnek a následující dva dny se pohybuji v nejvoňavějším odéru, jaký si lze představit. K tomu si osvěžuji hrdlo tmavým pivem. A nenávidím, když někdo hodnotí negativně něco, co je běžně dostupné, ale protože to ostatní kritizují, kritizuje to také. Samozřejmě, můj rychlý jazyk se také občas dopouští příliš ukvapených soudů, kolikrát si to zpětně uvědomím, ale nikdo mi nebude říkat, že něco, co se nachází vedle mě, je špatné. Nejdříve se s dovolením podívám, pak se rozhodnu.
Vyrostl jsem v ateistickém prostředí. Otec věřil a stále věří především v sebe. Tento model se mnohokrát osvědčil a já věřím, že ještě osvědčí. Když pomáhal všem svým dětem, když rozjížděl kšeft, když na rozdíl od ostatních viděl dopředu. Občas mu také něco nevyšlo, ale svým příkladem jako kdyby říkal: Věřte v sebe, vyplácí se to! Naproti tomu matka je jiná. Chodil jsem do první možná druhé třídy, když mě zapsala na hodiny náboženství. Abych to upřesnil - k církvi římskokatolické. Snad věřila, že ze mě vyroste slušnější člověk. Nevím, nakolik to vyšlo, ale jsem jí zpětně za její rozhodnutí vděčný. Dalo mi to větší rozhled v náboženských otázkách, než jaký je běžný u jiných dětí z ateistických rodin. Postupem dospívání se mi podařilo blížeji seznámit s katolicismem, který jsem jednu dobu bral opravdu vážně, ale který u mě skončil díky své ošklivé nabubřelosti, se židovstvím, které jsem začal považovat spíše za životní styl než náboženství, s protestantismem, který je mi opravdu velmi nesympatický pro svou rigoróznost, a s buddhismem, jenž je podle mně ze všech vyjmenovaných směrů nejhorší, neboť opakovaně chybující a trpící bytosti je představa, kvůli níž špatně usínám. Ale také jsem jednoho dne porušil to, co jsem odmalička slýchával a považoval za pravdivé, totiž, že rozumný člověk by neměl popřávat sluchu sektářům. Porušil jsem to a zapovídal se se svědky Jehovovými.
A o tom Oddělené světy jsou. O konfrontaci mezi nimi a námi. Mluvit o svědcích, záměrně se vyhýbám označení "jehovisté", neboť vím, že ho nemají rádi, jako o nich a o ostatních jako o nás, není vhodné. Ale bohužel nezbytné.
Film vypráví příběh mladé dívky Sáry. Herečka Rosalinde Mynster se narodila v době, v níž se střední a východní Evropa radovala z pádu komunistických režimů. Sovětský svaz se ještě necelý rok a půl zmítal v křeči, než zanikl. Narodila se sice vlevo od železné opony, ale v době, kdy řada lidí pocítila radost z uvolnění. Tuto souvislost zmiňuji proto, že mi připadá pro další uvažování nad dánským filmem přinejmenším zajímavá. Rosalinde je navíc krásná ženská, dobře se mi na ní dívalo.
Říká ctěnému čtenáři něco jméno Pilou Asbæk? Charismatický dánský herec, 36 let, uhrančivý pohled, zkrátka chlapec k pomilování. Něco takového si musela říct Sára, když se s ním seznámila. Sára ale patřila se svou rodinou k svědkům Jehovovým a Teis (tak se Asbæk ve filmu jmenuje) ne. Dramatická situace, která neskočila štěstím dívky, ani štěstím chlapce. Neskončila ani jejich společným štěstím, ale minimálně Sáru posunula dopředu.
Film nevypráví o tom, jsou-li svědkové zlí nebo hodní, ani se detailněji nezabývá tím, čemu věří. Zabývá se vztahem mezi nimi a ostatními. Rozebírá jednu konkrétní rodinu svědků, která má problémy, a v níž funguje otec jako nábožensko-politická autorita. Ukáže i jednu nepříliš poctivou svědkyni, Sářinu přítelkyni, která se s ní přestane bavit poté, co se Sára rozhodne pro vlastní cestu. Ukazuje ovšem také otce, který je schopen zatratit dceru kvůli jinému postoji. Bolavé a náročné koukání.
Já poznal několik desítek svědků, asi tak pět, blížeji jsem se pak seznámil s několika. Pro vlastní obohacení jsem navštívil několik jejich akcí a vedl diskuse s různými lidmi. Investice v podobě pětistovky do jejich biblické konkordance nelituji, neboť tato kniha velmi oživila a zkvalitnila biblické oddělení mé knihovny. Stejně přistupuji k jejich webovkám (jw.org), na nichž se průměrně inteligentní člověk může seznámit s jejich vírou, o které mezi ostatními panují častokrát opravdu úsměvné teorie. Říkáte zlé věci o zlých jehovistech? Děkuji, nechci. Vidím to poněkud jinak.
Poznal jsem slušné lidi ve slušných šatech, kteří mají hodně silnou potřebu evangelizovat ostatní. Kdo je takový primitiv, že si ani nedokáže obhájit své přesvědčení, ten ať na ně už z dálky začne křičet a odhánět je. Budou mít možná větší výdrž než jiní, ale pochybuji, že danému člověku zatarasí cestu a dají mu lekci z Bible proti jeho vůli. Prostě žijeme v době reklam a neustálých nabídek k uzavření výhodných obchodů. A víra je svým způsobem obchod, co si budeme namlouvat. Takže pokud si s nimi povídat nechci, tak si s nimi povídat nebudu. Ale abych na základě toho, že mi kdosi, koho ani neznám, nabídl leták, který jsem ani nečetl a který vypovídá o něčem, čemu vůbec nerozumím, potom vyprávěl, jací jsou ti fuj fuj fuj jehovisti zlí, to snad ne. To svědčí o velké hlouposti. Moc rád bych napsal "tuposti", ale zůstanu slušný.
Problém vidím jinde. Sářin otec nemůže přijmout fakt, že jeho dcera přestala žít podle přikázání Boha Jehovy. Její mladší sestra ji dává najevo své opovržení a mladší ještě hodně malý bratr je zmatený. Takže Sára už není hodná sestra? Otec neřeší dceru, ale členku sboru, tedy - přestává být otcem. Malý sourozenec, který chce mít nejstarší sestru stále rád, je manipulován k pozici, ve které ten správný věřící lituje odpadlé ovce. Rodina se rozpadá na cosi dysfunkčního.
Možná se mi to jednou povede a zplodím dceru. Nevím, jak se budu tvářit, až za ní do postele začne lézt nějaký frajer. Možná mu ustřelím hlavu, anebo se třeba budu ptát, je-li slušný a má-li dostatečnou zásobu kondomů. Opravdu nevím a nehodlám na to nyní odpovídat. Dosavadní život mě naučil, že předvídat se nevyplácí. Kdysi jsem byl natolik nervózní z faktu, že dědeček těžce stůně, a i jsem se ptal doktora, kolik má ještě času, až zemřel. Radši nepřemýšlet dopředu. Radši se nechat unášet přítomností. V současné době mám jen babičky, vlastně 3, když započítám i tu nepokrevní, přičemž jedna z těch vlastních, ta mladší, má stále rozum. Ta druhá, žel Bohu, o něj už přišla. A já nechci přemýšlet, kdy umře. Předvídat se nevyplácí. Kurevsky se to nevyplácí.
Ne, ne, ne! Já nebudu odsuzovat jenom proto, že odsuzuje značná část společnosti. Se současnou společností mám toho až příliš málo společného na to, abych se řídil jejím úsudkem. Já nebudu zaujatý proti svědkům Jehovovým kvůli tomu, že jsou svědkové Jehovovi! Já jsem zaujatý proti každému, kdo nerespektuje to nejzákladnější, nejdůležitější a vlastně i nejhodnotnější, co mu život může dát: Vlastní dítě. Občas, když se probouzím vedle své oddychující partnerky, hýčkám představu společného potomka. Přemýšlím, jak bych jí/mu říkal. Jak bych jí/ho vodil do školy a učil jí/ho nejrůznější věci. Třeba kdo dál doplivne, což je nadmíru důležitá schopnost, v níž mě kdysi tak cvičil můj vlastní děd.
V latině existuje krásné slovní spojení: AD FONTES - K PRAMENŮM. Nuže, dobrá. Otevřel jsem si webové stránky svědků Jehovových a našel si celou řadu videí, které jsou volně ke zhlédnutí a jednoduchou formou seznamují návštěvníky s jejich vírou a postoji. Budu teď možná poněkud přeskakovat mezi tématy.
Pět černých dětí - chlapec s míčem a čtyři dívky se dívají do knihy. Video trvá minutu a 14 vteřin. Název: "Jehova je můj nejlepší kamarád." Ano, hezké video o hodném Bohu. Skupina dětí, v nichž nechybí zástupci minimálně dvou ras, neboť svědkové nejsou rasisté, a celková pozitivní atmosféra. Dítě zjišťuje, že se v životě nemusí bát, protože za ním stojí jediný pravý Bůh, který je vlastně synonymem lásky. "Jehova je přítel můj, tak nemusím se bát." Nádherný citát. Jen poněkud zarazí stejné modré kalhoty a sukně a bílé košile. Uniformovanost? Možná trochu.
Sport v necelých dvou a půl minutách. Video s názvem "Co bys měl vědět o sportu". Jako absolutní antifanoušek hokejů, fotbalů a podobných zábav jsem si toto video pustil vlastně omylem. Ale dokoukal jsem ho. Násilné sporty jako nevhodná zábava, soutěživost jako něco potenciálně nebezpečného a přílišné množství času věnovaného sportu jako něco, díky čemu budu mít špatné známky ve škole a nedostatek času na modlitbu. To je obsahem videa. Já si ho ovšem převedl na své - na literaturu. Ten báječný svět, který se mi v mládí otevřel a již se nikdy nezavře. Je špatné mu dávat tolik? Je špatné žít knihami? A ptám se já, který knihám věnoval asi tak 80% svého dětství a dospívání. Nebudu odpovídat na tak hloupou otázku.
A nakonec necelé čtyři a půl minuty trvající video s názvem "Milujeme pravdu a vážíme si jí". Dovolím si z něj ocitovat: "Svědkové Jehovovi jsou ale přesvědčeni, že to, co se píše v Božím slově, v Bibli, je naprosto věrohodné." Rešeršéři, kteří jsou institucionálně zakotveni v organizaci svědků, vypovídají o náročnosti své práce, o poctivosti hledání a ověřování informací. Mluví o tom, jak se nakonec museli zeptat na opravdovou výšku Mont Blancu francouzského Národního a lesnického institutu, či jak se mohou dívat do encyklopedie archeologických nálezů. Ale neuvedli jeden jediný konkrétní vědecký zdroj, přestože mluví o odbornosti. Slovo univerzita, a říkám to já, velký kritik své alma mater, přesto však kritik mající k univerzitám jako takovým velkou úctu, nezaznělo ani jednou. Rešeršéři, kteří jistě nehrají v organizaci svědků druhé housle, vystupují jako poslední garanti. Bible je vtělenou pravdou. A přestože mám Bibli opravdu rád a zajímám se o ni celý svůj život, neodpustím si poznámku: A to je všechno? Bible jako jediný zdroj poznání? Učení Keltů, starověké civilizace (myšleny ty, které neznaly Bibli), antika, či novověká filosofie - to nebylo? To nesehrálo svou roli? Zde vidím problém. Zásadní a jednoznačný. Víra je věc krásná a chvályhodná, vede-li k poznání. Ale stává se ideologií, vede-li k ovládání. A ačkoliv jsem se s několika svědky opravdu spřátelil, musím nyní říci, že ověřování, kritické myšlení, chcete-li vznešené pojmy, není silnou stránkou svědků. To jsem poznal. Žádné zdroje, žádné citace, žádná odbornost. Jen biblické citáty. Jen a pouze Bible. Dovolím si ocitovat ještě jedno prohlášení z tohoto videa: "Když tedy čtete tištěné publikace svědků Jehovových, nebo se díváte na stránky jw.org, můžete si být jistí, že zveřejněné informace jsou přesné a dobře podložené. Jak to? Protože svědkové Jehovovi milují pravdu a váží si jí." Ideologie je nebezpečná a nehraje, aspoň myslím, roli, je-li podložená nábožensky, politicky, nebo esteticky.
A tak se na konci svého textu vracím k původnímu. Nemám problém se svědky Jehovovými, neboť nemám problém ani s Židy, hinduisty a jinými členy různých náboženských skupin. Mám problém s lidmi. S lidmi, kteří jsou zlí a zároveň chytří, což využívají k manipulaci s těmi méně obdařenými. A tohle jsem, musím uznat, že poněkud proti své vůli, v Oddělených světech našel.