Paprika (Satoši Kon, 2006)

"Věda neznamená vůbec nic proti nekonečnosti a možnostem lidského snu."

Extrémně obézní Dr. Tokita, takové "dítě uvězněné v těle génia", je jednoho dne konfrontován s velice závažnou událostí. Tři exempláře jeho úžasného vynálezu byly ukradeny. Celý tým si uvědomuje nebezpečnost takové situace. DC Minima, Tokitův vynález na monitorování a ovlivňování snů, se dá totiž snadno zneužít, neboť jeho vývoj ještě nebyl dokončen a chybí mu jakákoliv ochrana před neoprávněnými vstupy. Zloděj je bezesporu terorista, protože cílené ovlivňování snů je přeci terorismus. Čeho chce neznámý pachatel dosáhnout?

"Morálka a zodpovědnost - tyhle dospělácký kecy nechápu."

Problémem Dr. Tokity není nechápavost, jeho problémem je značná naivita. I když je pravda, že bez ní by asi nikdy nedokázal udělat největší objev své doby.

Do vyšetřování, které probíhá mezi členy výzkumného týmu v Nadaci psychiatrického výzkumu, přichází policejní kapitán Konakawa, bývalý spolubydlící profesora Šimy. Právě profesor, přímý podřízený neosobního a dosti přísného ředitele celého ústavu, se stane obětí DC Minima. Stane se součástí snu jednoho pacienta, ve kterém se objevuje podivný průvod všeho možného: lednice, mikrovlnky, žab hrajících na různé nástroje. A Konakawa se nevědomky začíná stávat součástí obrovsky bizarního příběhu, v němž jako kdyby explodovala všechna fantazie světa. Japonský ani ne padesátiletý režisér Satoši Kon ve svém animovaném mysteriózním thrilleru "Paprika" z roku 2006 překonává zásadu "ve snu je všechno dovoleno". Nejde si představit extrémnější variantu filmu o možnostech snu. Vše je plné úžasných barev, které podtrhává hudba Susumy Hirasawy.

"Na člověku leží zodpovědnost za kontrolu vědy a technologií."

Hledání viníka vede k několik dnů nezvěstnému členu týmu Himurovi. Profesora se sice podaří vyléčit z nebezpečného snu, který ho již málem pohltil, ale šéfka výzkumu Dr. Čibová si uvědomuje, že pátrání teprve začíná. Ukazuje se, že Himura zatoužil po ovládání jiných. A tak se rozhodne svého kolegu najít. Jak to tak ale u kvalitních krimi příběhů bývá, stopa se postupně začne stáčet jiným směrem. Ředitel v obavě z nepředstavitelných následků okamžitě zastaví další výzkum i jakékoliv zkoušení DC Minima a na přetřes mezi členy týmu se dostane Paprika, jakási polomytická dívka, o které se vypráví všelicos a která filmu dala jméno. Prý pomáhá i jiným psychiatrickým pacientům, nejen těm z již zmíněné Nadace. Dokázala by ale Paprika takovou činnost vyvíjet sama (pokud tedy existuje), anebo za ní někdo stojí? S členy týmu je to jako se stromy v sadu. Některý roste tím a jiný oním směrem. Některý má plody sladké, jiný kyselé. Pozná divák, kdo jak roste?

"Neudělal jsi nic špatně. Jen žiješ náš film ve skutečnosti, to je to. Proto jsi policajt. Je to pravda, která vzešla z fikce. Na to nezapomeň."

Od určité chvíle se realita začíná bortit. Sny se vzájemně proplétají a někteří přestanou být schopni rozlišovat: sen od snu, skutečnost od fantazie. Policejní kapitán Konakawa o tom ví své. Poslední třetina devadesáti minutového filmu je sama o sobě mimo tyto kategorie. Je barevným spektáklem (nejen) pochodujících elektrospotřebičů, "zblázněných" vědců a usmívajících se robotů. Je mixérem všeho se vším. Jedno se však ukazuje jasně: sen je osobní záležitostí a jeho ovládnutí mocichtivou silou může mít katastrofální následky.

Dr. Čibová začne objevovat sebe samu a kapitán Konakawa řešení svého traumatu. Film je ostrý jako paprika a dívka v červeném tričku (to nebude náhoda!) dává snovému příběhu, tak stěží uvěřitelnému, tvář. V závěrečné části se kolečka filmu točí tak divoce, až se z nich kouří. Příběh jede na plné obrátky a divák nemá šanci na první dobrou stihnout všechny detaily. Nezatouží snad ctěný čtenář prožít takovou divokou a barevnou jízdu? Nezatouží, aby se mu vší fantasmagorií zamotala hlava? Pokud se ale ctěný čtenář bojí cest pod povrch, pod kterým lze vedle vší barevnosti nalézt i nejrůznější hrůzy, měl by na tuto otázku odpovědět: "Ne!" Film Paprika je v tomto ohledu poněkud drsnější. Sbírky motýlů nemusí vždy představovat jen sbírky motýlů a špendlíky na jejich přichycení mají příliš ostrá bodla na to, aby jejich píchnutí nebolelo. A hlavně - ne všichni v příběhu musejí mít známou motivaci svého konání hned od začátku.

Kdo tu cestu podnikne, tomu na závěr nezbývá než si společně s kapitánem Konakawou povzdechnout: "Jo, pravda a fikce."