Pět neděl v baloně. Brno : Návrat, 1999.

„„Překážky,“ vážně odpověděl Fergusson, „byly vynalezeny proto, aby se překonávaly, co se pak týká nebezpečí, kdo si může lichotit, že mu není vydán napospas?““

8. února roku 1828 se v západofrancouzském městě Nantes narodil chlapec Jules. Když o 77 let později zemřel, světová literatura přišla o autora, jehož díla přetékají fantazií a jehož jméno je synonymem pro dobrodružství. Jeho knihy nikdy nezestárnou, protože otvírají mnohým to, co tak urputně v životě hledají: nové obzory. Vítej, ctěný čtenáři, ve světě úžasných knih Julesa Vernea.

Fascinace Afrikou a létáním - to jsou dva momenty, které v prvním svazku Verneova cyklu „Podivuhodné cesty“ vyskakují na čtenáře z každé stránky. Román s názvem „Pět neděl v baloně“ je fantastickým zahájením fantastického cyklu. Doktor Samuel Fergusson, syn anglického kapitána, člověk neznající strach a stále hledící do dálky, nikoliv snílek, rozhodně pak inteligentní muž toužící po nových obzorech, je prvním verneovským hrdinou. Ne hrdinou ve významu macho, ale skutečným hrdinou - pokorným před nepříznivými větry, upřímně přátelským a nikoliv pánovitým ke svému oddanému sluhovi Joeovi, hrdinou s ideou propojit výzkumy různých afrických cestovatelů a dokázat, že černý kontinent není neprozkoumatelný. K úspěšné cestě přizve i svého přítele, skotského horala Dicka Kennedyho, neboť tři je ideální počet lidí do jeho řiditelného balonu Victoria (který ale existovat v takové podobě, v jaké ho Verne popsal, nemůže - fyziku neohneš).

„Nebezpečné? S mužem, jako je doktor Fergusson?“

Joeova láska - a ano, láska je to pravé slovo - ke svému pánovi a Kennedyho rozmáchlá upřímnost patří ke koloritu knihy. Vysoký a poněkud mluvný Skot Kennedy, fanatický lovec vší zvěře, člověk milující své střelné zbraně, tvoří absolutní protiklad Fergussonův. Proto se ke kapitánovi balonu, svému příteli, tak hodí. Štíhlý Joe, ohebný jako proutek, až přehnaně ochotný, pravý sluha, je tím, kdo nikdy nezapochybuje o doktorových úmyslech. Pro něj jako kdyby nebezpečí neexistovalo. Sice zalituje nemožnosti odvést si domů aspoň něco z objevených zlatých dolů, ale tu chvilku hamižnosti vynahradí svým dvěma spolucestovatelům tolikrát, že jim ani nepřijde na mysl vyčítat mu ji.

„Musím to nazvat ukrutností, ale přiznávám se jako přítel Kennedy, že je-li šibenice méně ukrutná, je přesto rovněž barbarská.“

Kontakt s kanibalskými kmeny (stejně jako s nepříznivými přírodními vlivy) zanechávají v našich třech přátelích chmurné pocity. Jules Verne je spisovatelem 19. století a jeho knihy jsou jistě zajímavým materiálem pro filology a kulturní antropology. Jako křesťan si k tomu dovoluji poznamenat, že mě zaujalo humanitní přemýšlení kapitána balonu. Nechce zasahovat do něčeho, čemu nerozumí, přestože to na něj působí odporně. Jeho protiklad Kennedy je sice rudý vztekem, ale on chápe, že z výšky se věci jeví jinak než ze země. A že Evropanovo chápání zůstane pro afrického domorodce nepochopitelné a naopak. Popis válečného stromu kanibalů (s příslušným obrázkem Édouarda Rioua, který román ilustroval) se mi vypálil do paměti. A to jsem, prosím pěkně, román poprvé četl ve svých třiceti letech! A nyní, tři roky po prvním přečtení, kdy jsem knihu vzal znovu do ruky, to bylo jediné, co jsem si pamatoval. Ty uřezané hlavy přidělané ke kmeni - jako bych je viděl na vlastní oči.

Kennedyho vztah ke zvířatům patří k tomu, bez čeho bych se v knize obešel. Chtít střílet na vše, co se pohybuje, mi připadá odporné. Ale jestli on ten Verne nebyl tak trochu filuta. V jedné chvíli Dr. Fergusson říká něco v tom smyslu, že střelit zvíře a nemoci ho sebrat je přece k ničemu. Že by velký spisovatel měl také zvířata radši než jen jako pokrm? „„Nuže!“ odpověděl Joe, „ať se pan Kennedy pustí trochu do lovu na hrochy! Rád bych ochutnal maso tohoto obojživelníka. Není skutečně nijak přirozené, aby člověk pronikl až do středu Afriky a živil se zde vodními slukami a koroptvemi jako v Anglii!““ Je fakt, že Joe nechutenstvím rozhodně netrpí.

Čtenáři se nedostane jenom báječného dobrodružství tří odvážných mužů. Dojde i na krize. Popis pouště a jejich účinků na naše tři přátele mi v těchto vedrech, které nyní panují, činil vysloveně potíže. Chvílemi jsem se téměř dusil. Ke čtení knihy doporučuji zimní (anebo alespoň podzimní) měsíce a lahev vychlazené minerálky.

Nejdůležitější postavy: Dr. Samuel Fergusson, Richard (Dick) Kennedy, Joe Wilson.

Největší přínos knihy: inspirace ke hledání informací o různých (skutečných) cestovatelích po Africe, o kterých se v knize dozví.

Hodnocení knihy: výborně.

Doporučuji: rozhodně všem nad patnáct let, dětem s drobným komentářem ohledně afrických domorodců.

Délka čtení: 5 dní.

A jaký bude další příběh? Jistě neméně zajímavý, tentokráte z oblasti věčného sněhu.