Planeta opic - kniha, nebo film? (Pierre Boulle - 1963; Franklin J. Schaffner - 1968)

"Dej ty pracky pryč, opice jedna špinavá!"

Působí nepřiměřeně, když nějaký protivný recenzent, milovník knih, v každé (nebo téměř každé) své recenzi, v níž srovnává knižní předlohu s filmem natočeným podle ní, používá argument, že kniha je lepší, protože je bohatší, má úžasnou myšlénku a filmaři z příběhu udělali pouhou rozbředlou břečku. Působí to nepřiměřeně a po určité době to začne ctěné čtenáře obtěžovat. Jenže: co když to není dáno protivností recenzenta, ale zkrátka a dobře nepřekročitelnými rozdíly mezi uměním literárním a filmovým?

Častokrát slýchám, že nehodnotím filmy natočené podle knižní předlohy objektivně, protože se nedokážu oprostit od předlohy. Jenže jak se mám oprostit od tak dokonalé knihy, jakou je novela Pierra Boullea "Planeta opic"? A hlavně: proč bych to měl dělat? Aby výsledné hodnocení filmu bylo nutně lepší?

Dovolím si tvrdit, že film "Planeta opic" z osmašedesátého je světovým trhákem. Neznat tenhle film znamená neznat zásadní záležitost. Bohužel jeho úspěch ale spustil šílenou mánii točit další a další pokračování, která příběh postupně devalvovala, až z něj udělala něco naprosto šíleného a odporného, díky čemuž může tenhle film být vnímán jako obří blábol. Nemuselo to tak dopadnout. Kdyby ovšem zůstalo jen u prvního dílu, v němž hlavní roli ztvárnil 191 cm vysoký alfasamec Charlton Heston (1923 - 2008). On totiž ten první díl není vůbec špatný. Takové detaily, jako že se hlavní hrdina Ulyxes Mérou jmenuje ve filmu George Taylor (prostě Američané), dokážu filmu odpustit. A výměna Eiffelovy věže za Sochu svobody... budiž.

Příběh zobrazující člověka, který přerostl sám sebe, čímž dal prostor jiné, do té doby podřadné, rase, není pouhou fantasmagorií, jak tenhle film počastovala moje babička, s níž jsem se na něj poprvé jako malý kluk díval, je hlubokou sondou do nejhlubších pater, k samé podstatě, člověka. Je zrcadlem ukazujícím všechnu zrůdnost, jíž je člověk ve své pýše schopen. Když Taylor vidí primitivnost opičí říše, instinktivně těmito tvory začne pohrdat. Začne se ptát, jak je to možné. A začne hledat pravdu, což se v samém závěru filmu ukáže jako to nejkrutější zrcadlo. Pointa filmu je sice naprosto jiná nežli pointa knihy, ale rád přiznávám, že ve své brutální údernosti jsou si obě pointy rovny. Obě zabolí hlavního hrdinu - Méroua i Taylora - stejně. Obě mu vezmou jeho pevnou víru v člověka.

Na otázky položené ve třetím odstavci si dovolím odpovědět tvrzením, že film režiséra Franklina J. Schaffnera nepotřebuje, aby se jeho recenzent oprošťoval od knižní předlohy. Bylo by to zbytečné. Jeho film si bezesporu zaslouží kladné hodnocení a obstojí vedle předlohy. Přestože filmové triky starší padesáti let mohou dnes působit poněkud neohrabaně. Opičí masky zkrátka zůstanou pouhými opičími maskami. V knize vystupují skutečné opice. A to je obrovský rozdíl.

Cynický Taylor z filmu má s uvědomělým Mérouem z knihy hodně společného. Stejně tak i Zira, vědkyně-šimpanzice, která záhy pochopí, že Mérou/Taylor není zvíře. Vztah Méroua a Ziry je sice více propracovaný nežli vztah Taylora a Ziry, ale bez toho se ve filmu, který svou atmosférou drtivě a bolestivě dopadá na psychiku člověka, který se ve své pitomé nadutosti považuje za vrchol Všehomíra, lze obejít.

Knihu "Planeta opic" nedovedu vyřadit z knihovny. Vyřazování knih je něco, co jsem kvůli úspoře místa musel přijmout. Ale ji vyřadit nedovedu, protože se k ní pravidelně vracívám - jednou za dva (možná tři) roky. Protože je čtivem, u kterého si vždy položím otázku, co dělá člověka člověkem. A zároveň si díky ní uvědomím, proč jsou knihy v naprosté většině případů lepší než filmy. Ale nechci ctěnému čtenáři nutně podsouvat svůj pohled na věc. Nechci být protivným recenzentem a zatvrzelým milovníkem knih. Právě díky povedeným filmovým adaptacím, k nimž Schaffnerovu "Planetu opic" rozhodně řadím, už dnes chápu, že film je zkrátka něčím jiným než kniha. Tenhle film totiž také zůstává pevnou součástí mé sbírky. Přestože je kniha se všemi svými výhodami (zejména možností zapojení vlastní obrazové fantazie) mému srdci bližší.

Ve filmu nejsou tak detailně popsány rozdíly mezi jednotlivými opičími druhy a toho, co z nich vyplývá, což ale není ke škodě, protože na rozdíl od knihy je dán velký důraz na kritiku zkostnatělého náboženství, které slouží opicím právě jako pojistka proti případným změnám a k objevování skutečné pravdy. Což ale takto vnímáno může být nebezpečné, protože právě náboženství - nikoliv církve - v dějinách reálných lidí hraje opačnou roli. To pravé skutečné náboženství přece mluví o lásce, přestože je lidmi zneužíváno k nenávisti. Je zajímavé, že se kniha naprosto vůbec nesnaží náboženství parodovat. Že by Pierre Boulle na rozdíl od Franklina J. Schaffnera tohle chápal? Možná. Každopádně je opičí svět v knize mnohem komplikovanější než ve filmu. Už jenom pro tento detail stojí za to knihu číst.

Cesta k pravdě může končit všelijak. Vlastní výprava na planetu opic není pro každého. Někdo pravdu neuzří, kdyby se mu zjevila dva metry před ním - v našem příběhu tuto roli hrají zvířecí lidé. Někdo se jí bojí, protože ví, že by vedla k revoluci - tuto smutnou roli hlídače neměnné pravdy hraje arogantní orangutan Zaius, představitel oficiální vědy a strážce systému. A někdo pravdu přijme a ztratí tak iluze. Tuto roli hraje čtenář/divák. Aspoň u mě to platí stoprocentně - minimálně pokaždé, když tuto útlou knihu čtu.