Plovoucí město. Brno : Návrat, 1996.

„Tento steamship je skutečně vynikajícím mistrovským dílem lodního stavitelství. Je to mnohem více než loď, je to plovoucí město, kus hrabství, utržený od anglické půdy, který až přepluje moře splyne s americkou pevninou.“

8. února roku 1828 se v západofrancouzském městě Nantes narodil chlapec Jules. Když o 77 let později zemřel, světová literatura přišla o autora, jehož díla přetékají fantazií a jehož jméno je synonymem pro dobrodružství. Jeho knihy nikdy nezestárnou, protože otvírají mnohým to, co tak urputně v životě hledají: nové obzory. Vítej, ctěný čtenáři, ve světě úžasných knih Julesa Vernea.

Není každá verneovka o dobrodružství, či o dobývání neznámých míst. Může být i výletem z Liverpoolu do New Yorku.

„Mysleli byste, že jste v některé restauraci na bulváru uprostřed Paříže, a ne uprostřed oceánu.“

Teamship (paroloď) Great Eastern vyrazil v druhé polovině března 1867 z anglického Liverpoolu do amerického New Yorku. Vypravěč Verneovy knihy „Plovoucí město“, 8. knihy v pořadí jeho cyklu „Podivuhodné cesty“, má touhu se na této lodi svést: jen tak z rozmaru - pro zábavu.

Hrdina „Plovoucího města“ nevnímá paroloď jako obyčejnou paroloď, vidí ji jako svébytný organismus. Organismus dlouhý dvě stě sedm metrů a padesát centimetrů, široký třicet šest metrů a šedesát pět centimetrů, se šesti stěžni a pěti komíny, s kapacitou pro obyvatelstvo slušného městečka. Vyprávění v ich-formě dodává příběhu na poutavosti, i když jeho podstatou není dobývání severního pólu (to už si Jules Verne odbyl v románu „Dobrodružství kapitána Hatterasa“), nebo záchrana vlastence, který ztroskotal u neobydleného ostrova („Děti kapitána Granta). Podstatou příběhu je cesta a (to zejména) cestovatelovy široce rozevřené oči. A musím konstatovat, že to, co mi chybělo v předchozí verneovce „Do Měsíce“, totiž nějaký děj, zápletka, zajímavost, upoutání, mi tato kniha vynahradila. Není, na rozdíl od zmíněné knihy „Do Měsíce“, nezajímavá. Great Eastern je učiněným karnevalem nejrůznějších lidí. Vypravěč se umí dívat a já už chápu, proč je poukazováno na výrazný autobiografický ráz knihy. Jules Verne se totiž plavby skutečného parníku Great Eastern zúčastnil a zážitky se mu evidentně velice hluboce vepsaly do srdce, když měl potřebu o této cestě napsat knihu. Nejsou zkrátka všechny jeho knihy o dobrodružných a dobyvačných výpravách, či o zdolávání rekordů. Jako kdyby se ctěný čtenář v tomto příběhu ocitl v uzavřeném malém světě, kde stačí jediné: bedlivě pozorovat ostatní.

Náš hrdina nejdříve potkává přítele kapitána Fabiana Mac Elvina, o kterém si myslel, že je u své posádky v Bombaji. Setkává a seznamuje se s lékařem Deanem Pitfergem, který cestuje s parolodí již poněkolikáté a funguje trochu jako vědma vzdělaná v psychologii (na každém pozná jeho skutečné úmysly nejpozději do několika sekund) a trochu jako místní drbna. Ctěný čtenář si zajisté oblíbí doktora okamžitě, zvláště poté, co se Pitferge přizná, že cestuje s touto konkrétní lodí stejně jenom proto, že je přesvědčen o jejím brzkém zániku. A že chce být u toho. Taková pitoreskní postavička je to nejlepší, co Jules Verne svému čtenáři může nabídnout. Tak trochu tragická, tak trochu komická, ve svém chování dosti noblesní, zkrátka a dobře: verneovská.

Dochází k různým příhodám, i ošklivým. Hned na začátku cesty způsobí jedna taková smrt několika dělníků a ostrovtip, někdy dost kousavý, Julesa Vernea, který se mi v jeho textech tak líbí, vyletí na povrch jako gejzír horké vody na Islandu: „Co se týče čtyř mrtvých, bylo postaráno o jejich okamžité vylodění. Anglosasové jsou tak lhostejni vůči lidskému životu, že tato příhoda vyvolala na palubě jenom menší dojem. Tito nešťastníci, mrtví nebo poranění, byli pouze zuby kola, které je možné s malými výlohami nahradit.“

„U výstředního člověka je všechno možné, zvláště pokud je to Angličan.“

Záviděl jsem našemu hrdinovi lodní režim. Čtyřikrát za den stevard zval k pohoštění: v půl deváté ke snídani, v půl jedné ke svačině, ve čtyři k obědu a v půl osmé k čaji. Ale na paroloď bych asi nenastoupil. Mořskou nemoc jsem zažil v reálu a Jules Verne ji popisuji až zbytečně podrobně. Myslím, že zůstanu u pěších procházek.

Náš hrdina se seznamuje též s Fabianovým přítelem Archibaldem Corsicanem a poznává hráče, prostopášníka a lumpa od pohledu Harryho Drakea. Když zjistí, že mezi Fabianem a Drakem existuje velice nešťastná a zlá souvislost, rozhodne se svého přítele chránit. Ale to bych už prozrazoval moc.

Kapitoly „Plovoucího města“ jsou krátké, někdy stačí několik desítek vět. Kniha se čte dobře a rychle. Dnešní čtenář, aspoň já to tak měl, stále čeká, zda Great Eastern ztroskotá, či nikoliv. Je skutečně loď odsouzena k zániku? Nutno podotknout, že skutečný Great Eastern nakonec zašel stářím a byl demontován.

„Velmi zřídka jsem navštěvoval „smoking-room“. Hra mě děsí. Je to zábava velmi hrubá, často nebezpečná. Člověk, který tomu propadne, nemá jenom tuto chybu; není možné, aby ji neprovázely jiné. Je to neřest, která nikdy nekráčí sama.“

Cestovatelé se na lodi baví různě. Zajímalo by mě, nakolik jsou postřehy našeho hrdiny postřehy skutečného autora. Rád bych si myslel, že v tomto ohledu je kniha opravdu autobiografická, ale tak detailně seznámen se životem Julesa Vernea nejsem. Není to ale poprvé, co se populární francouzský spisovatel (nenápadně) vymezuje proti něčemu běžně zažitému. V knize „Plovoucí město“, jež v češtině vyšla také pod názvem „Plující město“, to odnesla hra v karty.

Nevěřil bych, že se mi bude líbit kniha popisující několik dní na lodi. Ale jak už jsem kdysi kdesi napsal: Nikdy nevíš, co si na tebe ten francouzský chlap vymyslí. Verneovky jsou zkrátka něco extra. Takže budu pokračovat.

Nejdůležitější postavy: Vypravěč, Fabian Mac Elvin, doktor Dean Pitferge, Archibald Corsican, Harry Drake a jedna velmi nešťastná žena.

Největší přínos knihy: Mořská pouť byla nádherným zážitkem. Různí lidé, různé osudy, různé nálady. V podání skvělého vypravěče - nádherný zážitek. Rád se později vrátím.

Hodnocení knihy: Výborně.

Doporučuji: všem, kteří rádi sní o moři, přestože (stejně jako já) se mu již nikdy nehodlají svěřit.

Délka čtení: 4 dny.

A jaký bude další příběh? Jistě neméně zajímavý, tentokráte zaměřený na úctyhodnou oblast, totiž na zeměměřičství.