Pred západom slnka (DJKT - Nová scéna, Slovenské národní divadlo, 13. 9. 2019)

"Nie, ja vám výchovu neupieram. No vaša výchova má isté medzery. Tie isté, aké má aj vaša slušnosť."

Když v roce 1912 dostal padesátiletý Němec Gerhart Hauptmann Nobelovu cenu za literaturu, chybělo mu ještě 20 let, než napsal svou hru "Před západem slunce". V zápalu boje jsem si přečetl o Hauptmannovi několik článků, dokonce jsem se na Wikipedii dočetl, že jeho hra má být alegorií na nastupující nacismus v Německu, ale chci hned na začátku ctěného čtenáře ujistit, že jsem autora ani hru neznal. A neznal bych ji dodnes, kdyby mě má přítelkyně náhradou za svou matku nevzala do Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni. Hru nám předvedl ensemble Slovenského národního divadla v čele s uhrančivým Martinem Hubou.
Sice se mi Nová scéna DJKT vůbec (ale vůbec!) nelíbí, v porovnání s barevnými hrobkami egyptských faraonů působí jako hrob toho nejubožejšího úředníčka, který měl úchylnou zálibu v hnědé a černé, ale rozhodl jsem se - kvůli známému Martinu Hubovi - spolknout své předsudky. Uvelebiv se v nepříliš pohodlné židli, otevřel jsem oči dokořán. Obával jsem se, že to nepřežiji při plném vědomí.
Hra vypráví o sedmdesátiletém ctěném muži Clausenovi, otci několika dětí, čerstvě vyznamenaném čestným občanstvím svého města, který se - proti svému vdovskému přesvědčení - zamiluje do velmi mladé (a soudě podle herečky Márii Schumerové i krásné) Inken Petersové. Tu lásku musel Hubovi věřit i nejnatvrdlejší divák.
A celé to bylo o Hubovi. Jeho štíhlá postava nevešla, jeho štíhlá postava vtancovala na jeviště, klukovské oči zazářily a moje srdce zaplesalo, po dlouhé době, koukajíc na takovou lehkost. V poněkud obnošeném těle, přeci jen těch necelých 8 křížků Hubovi umazat nelze, ale se vznešeností, jež se často nevidí. Když představení skončilo, okukoval jsem okolí divadla. Přítelkyně mě podezírala, že se chci vpašovat do VIP sekce, kde se konala akce se sektem, ale já jen doufal, zda Mistr nevyjde ven. Řekl bych mu, že byl velice charmant.
Táhlo mě to k hlavní postavě silně. Pohled na jeho dceru Bettinu v podání rusovlasé krásky Táni Pauhofové, hlavně tedy na její vlasy, sice také stál za to, ale Huba vedl. On a pouze on to celé řídil. Huba opanovav dívčino srdce opanoval i celé jeviště a věřím, že i hlediště. Opanoval i mě a já se mu za jeho výkon hluboce klaním. Otec versus děti, které se bojí dělení majetku. A které navzdory otcovu evidentnímu štěstí rozehrají nechutnou hru, která ho má zbavit svéprávnosti. Chtít se v tomhle věku ženit!
Hra není o zlatokopectví, je o předsudcích. Synové, dcery, zeťák i diváci. Ti všichni mají proti lidem, jakým Clausen je, předsudky. A diváci Hauptmannovy hry jsou ze všech nejhorší. Protože představení tleskají, ale trefil by je šlak, kdyby jejich plus minus dvacetiletá dcera lezla do postele s plus minus sedmdesátiletým dědkem. Hra je o jedné typicky lidské vlastnosti - o nepřejícnosti.
Docela ucházející výprava ve mně zanechala těžko popsatelný pocit. Obrazy dětí, obrazy aristokratické bohaté rodiny, měly zřejmě evokovat výši Clausenova společenského postavení. Tuto myšlenku chápu. Ale neubránil jsem se touze rozdělat oheň a obrazy si zatopit. K tomu jedinému by se totiž hodily.
Erich Klamroth (v podání Tomáše Maštalíra), Clausenův zlý avšak přímý zeťáček, zahrál svého záporáka více než dobře a já si odškrtl, že letos mám svého hajzlíka splněného. Většinou si tímto způsobem odškrtávám záporáky z filmů, tentokrát však z divadla.
Lidské tragédie se stávají. Předsudky plodí zlo a zlo plodí zase jen zlo. Absolutně nevtipná a depresivní hra Gerharta Hauptmanna má velkou vypovídací hodnotu. Není zastaralá, není vyčpělá, je srozumitelná a bude takovou i za padesát let. Mě kdysi opustila jedna mladá dívka s odůvodněním, že jsem pro ni příliš mladý. Nebyla ještě dospělá, já už několik let ano a rozkopl jsem tehdy dveře v práci vzteky. Ale záhy jsem pochopil, že ji netáhne zlatokopectví, ale touha po opravdovosti. Rád bych se vyhnul slovu "mužnost", protože věřím, že v erotických závodech bych sedmdesátníka trumfnul, ale opravdovost je něco, co musí muži býti dáno. Je to něco, co už saje z matčina prsu a s čím roste. Kdo to nemá, je průměrným dvacátníkem a později průměrným sedmdesátníkem. Ale kdo to má, ten zraje. Možná k tragédii - jako Clausen, možná k herecké velikosti - jako Huba, ten divadelní kníže, kterého bych (Bože chraň!) nechtěl znát v mládí. V stáří všech mužů je tragédie a v tragédii opravdových mužů zase velikost. Jak jsem nyní rád za těch necelých 8 křížků bratislavského rodáka Huby.