Prvních pět příběhů ze série Harryho Holea (Jo Nesbø)
Baví mě psát recenze. Kdo již četl alespoň pět mých článků (a nyní věnuje čas tomuto) teď jistě pokyvuje hlavou. Některé z nich se mi krutě nevyvedly (zde následuje druhé přikývnutí) a jiné se s přimhouřením oka dají označit za průměrné. Já osobně za skutečně vydařenou považuji jedinou - tu, kterou jsem zveřejnil 9. května 2019 a která ctěné čtenářstvo seznamuje s inscenací Sofoklovy hry "Antigona" v plzeňském divadle (známého pod zkratkou DJKT) od režiséra Štěpána Pácla. A proč ji považuji za vydařenou? Snad proto, že ji miluji? (Myslím Antigonu, ne tu inscenaci, ta totiž nestála za zlámanou grešli.) Ne, proto ne. Tuto recenzi považuji za vydařenou, protože jsem ji napsal prakticky okamžitě po příchodu z divadla, neboť v mé hlavě nastal nepřekonatelný přetlak. Ze špatné režie, z amatérismu nejhrubšího zrna, z naprostého nepochopení antické předlohy, ze - teď bych rád použil jeden sexuálně laděný vulgární výraz, který si ale kvůli své matce napsat nedovolím, neboť bych tři týdny neposlouchal nic jiného než její výtky - tedy ze "zkažení" jedné z největších divadelních her všech dob. A hlavně ji považuji za povedenou proto, že mě k jejímu napsání dovedla láska k předloze. Ale dost o tom, vraťme se k meritu věci: Já tedy rád recenze. A dnes pociťuji úplně stejný přetlak, jako onehdy v první polovině května 2019. A vám, mí ctění čtenářové, bych se s ním rád svěřil. Když Pán Bůh dá, možná se mi povede obstojná recenze. A možná také ne, neboť jsem ji zabil hned v zárodku šíleně roztáhlým a nic neříkajícím úvodem. "Je to úchylný grafoman." Jako bych slyšel svého kamaráda Michala, který mě nepřestane udivovat svými postřehy.
"Vždycky něco nesedí." (Jo Nesbø, Nemesis)
Každý z nás někdy prohlásil (nebo si sám pro sebe pomyslel), že on/ona/ono s mainstreamem rozhodně nejede. Že on/ona/ono konzumu nepropadl. Že on/ona/ono vidí pod pokličku věcí. Že takové uvažování je kravina, tady rozebírat nebudu. Naopak se přiznám, že já jsem si něco podobného pomyslel mnohokrát (a stejně jsem si pak při cestě pro rohlíky koupil spousty věcí, které ve skutečnosti nepotřebuji). Mnohokrát mě napadlo, že mě mainstream nezajímá. Jenže...
Jednou z typických mainstreamovek byly svého času knihy norského Joa Nesbøa [jů nesbé] (nebo tak nějak se to vyslovuje), více jak šedesátiletého spisovatele, osloského rodáka, chlápka, který (literárně) porodil neskutečného vrchního komisaře Harryho Holea [hery hůl] (nebo tak nějak). Nevím, kteří čerti s ním šili (myslím s Nesbøem), ale nonkonformní vyšetřovatel-alkoholik patří k nezapomenutelným postavám. A to nejen v dobrém smyslu toho slova.
Svému přesvědčení, že já s mainstreamem nejedu, zůstávám ohledně Nesbøových knih věrný. Nečtu je. Ale před nedávnou dobou (zhruba dva měsíce) mi v Hudební knihovně, do které rád a pravidelně chodívám, padla do oka upoutávka na audioverze jeho knih. Chvíli jsem váhal. Ale jen chvíli. Na Wikipedii jsem si našel pořadí jeho knih (znalá paní knihovnice mě upozornila, že bych pořadí měl dodržet) a audiokniha s názvem "Netopýr" zaplula do mé tašky rychlostí blesku.
Včera jsem doposlouchal audioknihu "Pentagram", pátý díl série.
První, druhou a třetí audioknihu namluvil naprosto skvělým a uhrančivým způsobem Hynek Čermák. Čtvrtá je pojata jako dramatizace a celkem, jak jsme se s paní knihovnicí shodli, se nepovedla. Pětky se ujal David Matásek. Těžko se mi rozhoduje mezi Čermákem a Matáskem (který, jak koukám, namluvil i další díly), ale kdybych si musel vybrat, zvolil bych Čermáka. Sice se skřípěným zubů, neboť Matáskův hlas mě během Pentagramu naprosto uchvátil, ale přece jen - Čermák je o pětinu procenta lepší. Řečeno slovy autorovými, vlastně citátem z knihy Nemesis: "Vždycky něco nesedí." U Matáska ta pětina procenta, která mu chybí k Čermákovi, a u Čermáka fakt, že nenamluvil celou sérii. Chce se mi napsat "hajzl jeden", ale to je jak s tou Antigonou. Reakce mé matky na článek obsahující vulgarismy mi za to nestojí, uši mám totiž jen jedny a matčin - ve školství celoživotně procvičovaný - hlas příliš vysoký.
"V dobrých tragédiích je vždycky humor, Harry." (Jo Nesbø, Pentagram)
Těžko říct, co se mi v audioknihách o policejním ožralovi líbí víc. Brutalita dodávající syrový nádech? Vyšetřovatel žijící mezi lahví a svými případy? Či snad fakt, že první dva díly o norském (zdůrazňuji slovo norském) policajtovi se odehrávají v horké Austrálii a vlhkém Thajsku?
Před prvním zmáčknutím tlačítka play mě napadlo, že nic není jako thrillerová trilogie "Milénium" švédského dnes již bohužel mrtvého spisovatele Stiega Larssona. Nemýlil jsem se. Nic není jako Milénium. Ale to Harrymu neubírá na působivosti. Kdybychom Milénium přirovnali k zápasu mezi Dobrem a Zlem, sérii o Harrym Holeovi (aspoň jejích prvních pět dílů) bychom mohli připodobnit k zápasu mezi Dobrem a těžko snesitelným Protivnem. Harry Hole je příliš protivný, příliš vysoký (měří téměř dva metry) i příliš často se uchyluje ke sporným postupům. Ale má v sobě něco, co budete milovat. Aspoň já si to zamiloval.
Pravidelný čtenář recenzí objeví jednu, ve které se píše o tom, že Nesbø se možná až moc často dívá na akční filmy. Ano, ano, některé příběhy působí divoce, přehnaně. Dokonce se obávám, že průměrný reálný policista nezažije za život ani desetinu takového vzrušení jako Harry. Vraždami, kolikrát sofistikovaně spáchanými, se to v jeho (audio)knihách jen hemží.
Doporučení všem mužům: Pozor na určité druhy erotických hrátek. Může to ovlivnit vyšetřování, jak jedna z Nesbøových knih dokládá.
"Věděl jsem, že nakonec uděláš to, co je správné, Harry." - "Většinou to tak bývá," odpověděl Harry. (Jo Nesbø, Pentagram)
"Netopýr", "Švábi", "Červenka", "Nemesis" a "Pentagram". Pět příběhů, Harry Hole pětkrát jinak a přesto stejně, Harry Hole v pěti obdobích a v různé fázi svých vnitřních démonů. Ještě sedm mi jich čeká, ale nyní vyhlašuji přestávku. V poslední době se to kolem mě hemží mrtvolami, dětskou pornografií, přestárlými pro-německými legionáři z druhé světové války, bankovními lupiči a pentagramy namalovanými prstem v prachu. Potřebuji pauzu. Aspoň do neděle.