Režijní génius Františka Vláčila
Československý režisér František Vláčil se narodil v roce 1924 v Českém Těšíně. V poválečném období studoval estetiku a dějiny umění na univerzitě v Brně a postupně začal pracovat u kresleného a loutkového filmu. V 49. roce dokončil studia a později se dostal do Prahy, kde se uchytil v Československém armádním studiu. Tak začala jedna z nejobdivuhodnějších kariér v dějinách - odvážím se to napsat - světové kinematografie.
Léta 1950 - 1958 znamenají ve Vláčilově životě práci na různých více či méně dobově poznamenaných krátkometrážních dokumentech, ve kterých se však přes jistou míru ideologického zabarvení začíná pomalu (ale jistě) projevovat Vláčilův tvůrčí duch. Zlom nastává v roce 1958, kdy Vláčil natočil svůj první hraný film, krátkometrážní dvacetiminutovou poému Skleněná oblaka, která dodnes fascinuje svou citovostí. Mladý chlapec fascinovaný letectvím působí jako autorovo alter ego, nedovedu si představit, že by tak citlivý snímek natočil někdo, kdo létání nemiluje.
Vláčil přešel do Barrandova a o rok později točí spolu s Milanem Vošmikem povídkový film o československých pohraničnících Vstup zakázán. Povídka prvá, Pronásledování, která je Vláčilova, vypráví příběh dvou odvážných pohraničníků stíhajících diverzanta. Povídka druhá, Bloudění, která je zase Vošmikova a která, nemohu si pomoci, působí líp, vypráví příběh o ztraceném synovi jednoho pohraničníka a jeho nešťastné matce, v jejíž roli můžeme vidět komunistickou herdekbabu Jiřinu Švorcovou. Celkově se jedná o film ne až tak špatně natočený, ale s natolik výrazným politickým podtónem, až to není pěkné. Mimo Švorcové můžeme vidět i jiné známé herce: Jana Němce, Otu Sklenčku, Otakara Brouska staršího, či Miloše Kopeckého.
A pak začala série režisérských koncertů. V roce 1960 točí Holubici, příběh bílé holubice, která byvši zanesena bouří z Belgie do Prahy, byla postřelena ochrnutým chlapcem. Chlapec, v němž pozorné oko divákovo pozná desetiletého Karla Smyczeka, budoucího režiséra, je dočasně neschopen chůze. A protože trpí, tak sám trápí. A vytáhne na krásného, jak symbolické, že bílého, ptáka zbraň. Brzy však ale pozná, že to neměl dělat. O Holubici by se jistě daly vést sáhodlouhé diskuse. Podmanivost filmu daná citlivou kamerou a také (ne)vinným kukučem hlavního hrdiny si zkrátka musí získat každého. A ano, kdyby někdo chtěl ve filmu vidět drobnou reklamu na socialismus, uznávám. Dům, ve kterém malý Michal bydlí, není zrovna typickým činžovním domem té doby. Poněkud přikrášlené. Ale ve filmu jde opravdu o něco jiného, Vláčil udělal od filmu Vstup zakázán obrovský (svým způsobem nezměřitelný) skok.
V roce 1961 bere do ruky knihu Alfreda Technika Mlýn na ponorné řece a pod názvem Ďáblova past podle ní točí. Předkládá před své diváky příběh o tajemství přírody, ve kterém se střetávají na jedné straně mlynář svobodný stavem i duchem v podání vynikajícího Vítězslava Vejražky a problémy tušící kněz v podání ještě lepšího Miroslava Macháčka. V dalších jen o trochu méně dobrých rolích můžeme vidět Čestmíra Řandu staršího, Víta Olmera, či krásnou Karlu Chadimovou. Česko-Slovenská filmová databáze řadí film do kategorie drama. Nic proti tomu, ale film podtrhnutý nezapomenutelnou hudbou Mistra Zdeňka Lišky je víc. Přírodní záhady, o kterých se v něm mluví a které jsou pro starého mlynáře vysvětlitelným vyústěním existence Přírody a pro kněze naopak mystickým dílem Božím, dávají filmu silný mysteriózní nádech. Jistě, skeptik bude vždycky vidět mlynářovo logické uvažování a knězův fanatismus, ale my, kteří nevíme komu a hlavně čemu věřit, budeme vidět záhadu. Záhadu temnou a neprostupnou jako sama Příroda. Pro mě rozhodně nejlepší československý film všech dob.
Dalších šest trvala příprava Vláčilova asi nejznámějšího filmu Marketa Lazarová podle románu Vladislava Vančury. Temný syrový příběh z českého časově blíže neurčeného středověku, kterému zcela bez debat vévodí nesmrtelný Josef Kemr v roli Kozlíka. Jak překvapí, ví-li divák, že další Vláčilův středověký příběh z řad rytířů Údolí včel byl natočen jen proto, aby se využily drahé kulisy a kostýmy z Markety Lazarové. Já měl vždycky radši Údolí včel, příběh rytíře (v podání tmavookého Petra Čepka), který musí k poznání urazit opravdu dlouhou cestu, která není prostá potu ani krve. Ovšem kvality Markety nelze popřít. Řada odborníků ji považuje za nejlepší československý film vůbec. To chápu, přestože ji tak nevnímám. Záměrně o ni píši společně s Údolím včel. Ty filmy mají hodně společného. Ale nemohu si pomoci - prostředí rytířského řádu a bratrského přátelství je mi bližší.
Dva roky poté, na samém počátku normalizace, natočil Vláčil svůj první barevný film - opět s Petrem Čepkem v hlavní roli - Adelheid. Film, o kterém prezident generál Svoboda údajně prohlásil, že takhle hrdina nevypadá. Ačkoliv rozpaky slavného generála, který o druhé světové válce určitě věděl své, chápu, neubráním se kritické poznámce na jeho adresu: Právě takhle hrdina vypadá. Normálně, žádný geroj ověšený medailemi. A každý má své city - bývalý voják Jeho Veličenstva Jiřího VI. i dcera nacistického pohlavára. Je to tak, člověk nemůže za své rodiče, stejně jako za výchovu. Někdo je vychováván k úctě ke svobodě, jiný k lásce k ideologii. A několik letmých vzájemných pohledů může všechno změnit. Smutné. Jako život sám. A rozporuplné. Jako Vláčil sám.
Ano, je to smutná pravda, Vláčil nebyl jediným alkoholikem, který to někam dotáhl. Tvrdí se, že některé jeho filmy byly dokončeny jen díky pečlivé práci štábu, protože Vláčil nebyl schopný pracovat. Jan Kačer, nezapomenutelný ve své roli rytíře Armina von Heide, vyprávěl historku, jak se jim jednou Vláčil při natáčení ztratil a našli ho chlastajícího s nějakými rybáři. Inu, komplikovaný umělec.
Začátek normalizace režisérovi nepřál, natočil proto několik dokumentů. Dva krásně zabrané dokumenty o Praze (Město v bílém z roku 1972 a Praha secesní z roku 1974) a Karlovarské promenády (1973). Prvním filmem po Adelheid - ale v Gottwaldově, ne již v Barrandově - byl poetický necelou hodinu trvající snímek Pověst o stříbrné jedli. Čtrnáctiletý slovenský herec Maroš Kramár ukázal, že příběh o chlapci obdivujícím tvrdou práci sběračů semen pochopil a vysekl obdivuhodný výkon. S hudbou Zdeňka Lišky a s citlivou kamerou Františka Uldricha dvěma slovy - dojímavý film. První Vláčilův film vhodný pro pubertální mládež.
Ve stejném obsazení - totiž s Liškou a Uldrichem - natočil citlivý režisér i svůj další film Sirius. Opět se realizoval na prostoru necelé hodiny a opět s dítětem v hlavní roli. Koho by nedojal příběh o chlapci a jeho vlčákovi odehrávající se za druhé světové války. Slyšíte o psu a bojíte se citového vydírání? Kdepak, Vláčil nevydírá (na rozdíl od mnohých jiných režisérů). V tom byla jeho síla - podat smutný příběh poetickým způsobem, ale nesklouznout ke kýči nebo nedej Bože vydírání. Zajímavá je postava gestapáka - Bořivoj Navrátil je v ní velmi uvěřitelný. A to se tam objeví asi jenom na dvě minuty.
V roce 1977 se může v normalizační společnosti poprvé před filmovými fanoušky od Pražského jara objevit Rudolf Hrušínský a to právě v před rokem vzniklém Vláčilově filmu Dým bramborové natě. Jestliže Ďáblovu past považuji za nejlepší československý film vůbec (a to považuji), Dým bramborové natě má k němu hodně blízko. Příběh uznávaného lékaře, který dá přednost práci na obvodě před možnou emigrací a jistě úspěšnou kariérou v zahraničí, může působit ideologicky, ale není tomu tak. Kdysi jsem slyšel, že nejlépe lékaře hrál Bořivoj Navrátil. Chyba lávky! Hrušínský svou rolí přímo žije. Jak lidsky a opravdově působí ve své roli, když se rozhodne pomoci manželskému páru s problémy v podání Aloise Švehlíka a Věry Galatíkové.
O rok později natáčí Vláčil film z prostředí Beskyd Stíny horkého léta. Opět si vybral téma, které se dá chápat politicky, ale opět se mu povedlo, myslím, převážit vyznění do opačné roviny. Po skončení druhé světové války prochází oblasti skupina banderovců, kteří vezmou místního sedláka (Juraj Kukura) za rukojmího. Ten se snaží uřídit situaci tak, aby nezanechala následky na jeho rodině. To se nelíbí jeho dospívajícímu synovi, který začne otce považovat za zbabělce. Tím však otec rozhodně není. Co napsat k takovému tématu? Snad jen tolik, že málokterý režisér dokáže vystihnout mezilidské vztahy v rodině tak přesně a s takovou jistotou jako právě František Vláčil. A jen málo z nich to umí okořenit smyslem pro poetično. Vláčil je zkrátka machr. Tedy - byl.
Ve svých pětapadesáti letech, v roce 1979, vytvořil Mistr první ze svých dvou životopisných filmů s názvem Koncert na konci léta. Můj oblíbený Josef Vinklář si v něm střihl postavu slavného českého skladatele Antonína Dvořáka. Ten jeho vous je zkrátka bezkonkurenční. Ctěný čtenář asi zná československý seriál Sňatky z rozumu, pokud ano, jistě si vybaví Vladimíra Brabce, který v něm velkého skladatele zahrál. A dobře. Ale Vinklář, snad mi pan Brabec odpustí, byl lepší. Uvěřitelnější. Dal postavě poněkud vážnější výraz, takový opravdovější.
První Vláčilův film v osmdesátých letech byl Hadí jed. Alkoholismus jako téma - téma blízké a režisérovi známé. V hlavní roli odpudivě přesvědčivý Josef Vinklář. Zajímavé je, že si Vláčil prosadil černobílé natáčení, což - paradoxně - bylo výrazně dražší, než kdyby točil barevně. V roli kamaráda hlavního hrdiny můžeme vidět Karla Heřmánka, tehdy čtyřiatřicetiletého.
Dva roky po černobílém Hadím jedu se Vláčil vrátil k barvě, Beskydům a banderovcům. Pod názvem Pasáček z doliny natočil poeticky působivý snímek o malém chlapci smýkaném těžkou dobou a zlými lidmi. Dědeček v podání Josefa Kemra působí sympaticky, ale kdo hraje úžasně - Ilja Prachař. Jeho postava starosty plná závisti, hlouposti a buranství mně doslova vyrazila dech. Nějakou dobu jsem starého Prachaře nemohl vidět. Tak opravdově svou roli zahrál.
Jak Vláčil přeskočil šedesátku, natočil lyrický příběh podle předlohy Josefa Čapka Stín kapradiny. Osobně bych si dovolil tvrdit, že na filmu je vidět režisérova únava. Alkohol si evidentně již začal vybírat svou daň a to začalo prosakovat do Mistrovy tvorby. Film není špatný, ale ani nijak výjimečný. Příběh dvou předem ztracených mladíků neurazí, ale mně osobně v mysli nijak zvlášť neulpěl. Příběh slabší, záběry přírody krásné.
Ve svém předposledním filmu Albert z roku 1985 se Vláčil vrátil k tématu alkoholismu. Příběh muzikanta natočený podle předlohy Lva Nikolajeviče Tolstoje působí opět velmi uvěřitelně (jak vidno, Tolstoj o alkoholismu věděl určitě tolik, co dnešní lékařská věda) a Mistr si - aspoň v mých očích - napravil reputaci poněkud pokaženou předchozím filmem. Slovenský herec Jaroslav Filip se spolu s Čechem Janem Kačerem ukázali jako dobrá kombinace. A hudba Zdeňka Lišky vše jen podtrhuje.
87. rok přinesl poslední film Františka Vláčila a nutno podotknout, že jde o film v rámci jeho tvorby nejrozporuplnější. Vytvořit životopisný film o Karlu Hynku Máchovi není vůbec lehké. Vláčilovi se povedl výběr ústřední dvojice - Jiří Schwarz a Veronika Žilková jako Mácha a Lori. Příliš se mu ale nepovedla atmosféra filmu. Schwarz hraje rozervaného básníka dobře a uvěřitelně, ale film se strašně vleče. Jsem zvyklý na pomalý způsob vyprávění, ale tohle bylo přes míru. Sám Vláčil uznal, že se mu film příliš nepovedl, dokonce o něm prohlásil, že je špatný, a točení nechal. Je to asi dobře, nestačil si tak zkazit jméno. A tak se film s názvem ctícím dobový pravopis - Mág - stal posledním v řadě. Posledním dílem velkého Umělce.
A tak se uzavřela jedna obdivuhodná režisérská kariéra. Mistra můžeme i v pěti filmech vidět jako herce (mimo jiné ve Slavnostech sněženek, či Vesničce mé střediskové), ale v žádném jeho. Po natočení posledního filmu žil ještě 12 let a 27. ledna 1999 zemřel. Myslím, že žádný československý režisér před ním ani po něm nebyl takový. A velmi pochybuji, že se v blízké době u nás zrodí umělec jemu podobný. I když - kdo ví. Cesty Páně, který nás, lidi, obdařil něčím tak výjimečným jako je Umění, jsou ostatně nevyzpytatelné.