Roma (Alfonso Cuarón, 2018)

Po delší době mě přítelkyně vzala do kina. Začátkem roku nakoupila lístků, že by se s nimi dala vytapetovat ložnice, a nic se nestarala o můj názor. Vlastně mě použila, jak to spousty inteligentních žen se svými pánskými protějšky dělají, jako dekoraci. Patřím mezi výrazné (a efektní) dekorace.

Prvním letošním filmem se stalo drama Roma mexického režiséra Alfonsa Cuaróna. Po přiblblé Gravitaci, hollywoodském filmu se Sandrou Bullock a Georgem Clooney, natočil film plný citu a opravdového lidství. Žádné americké divadlo o dvou hrdinných kosmonautech a všeobjímajícím tichu Vesmíru, ale snímek plný obyčejných lidí s neobyčejnými osudy.

Cuarón však není jen režisérem tohoto krásného černobílého snímku, je i jeho scénáristou a kameramanem. A právě kamera je nejsilnějším prvkem. V příběhu odehrávajícím se na začátku 70. let 20. století v Mexico City (ve čtvrti jménem Roma) je tolik silných scén, které rozbušily mé srdce, až se celý zážitek slil v jedno velké bušení.

Jde zhruba o to, že mladá dívka indiánského vzezření Cleo slouží jako služka v rodině celkem zámožného muže, jehož povolání není blíže specifikováno a jenž má se svou ženou několik dosti zlobivých dětí. Cleo není pouhou služkou, je i pomocnicí při výchově dětí.

Čekal jsem sociálně-kritické drama, snad i kritiku kapitalismu. Toho se mi nedostalo. Naopak se mi dostalo krásného příběhu plného běžných rodinných problémů na pozadí problematických a dost násilných nepokojů sociálního charakteru v mexické společnosti té doby.

Když otec vjíždí do úzkého dvora se svým širokým Fordem Galaxie, když během zemětřesení citlivá kamera zabere tři dětské inkubátory a poté stejný počet náhrobních křížů, když hlavní hrdince během nepokojů praskne plodová voda, když se dívka, která neumí plavat, vrhá v mořské vlny zachránit bezmocné děti a diváky přitom pohltí skučení moře, to jsou čtyři když, která zanechají v duši divákově trvalý otisk. Připočtěme k nim ještě jedno když, totiž když nás příběh zavede na porodní sál. Toto když je ze všech nejpůsobivější, to svůj otisk nezanechá, to ho vypálí. Cuarónův smysl pro kompozici dosahuje až nepříjemného účinku na diváky. Je to celé vlastně tak dokonalé, až má jeden pocit, že na něj právě přišly kontrakce.

Není to o zneužívání bezmocných lidí, je to o lidskosti. Určitou míru nespravedlnosti v příběhu ale najdeme. Babička sice neví, kolik její služce je let, nezná ani její prostřední jméno, ale předporodní peripetie s ní absolvuje. Film není rozdělen na zlé pány a hodné sloužící, jde do větší hloubky, než jsem čekal.

Abych to shrnul: Roma není tuctovým pokoukáním, jak jsem pochopil díky rozhovoru několika mladíků a jejich dívek po promítání (poslouchal jsem je při oblékání v šatně), je hlubokou sondou do 70. let v jedné mexické čtvrti, která může méně citlivé diváky nudit. To sice nechápu, ale nezbývá mi než to respektovat. Kéž by se tento snímek stal povinným při výuce občanské výchovy na základních školách. Snad by děti konečně viděly, že život není černobílý, přestože některé filmy o něm ano.