Romulus řeší nedostatek žen v Římě aneb Únos dcer sabinských

Část první: Únos Sabinek

„Do toho asylu se utekly všeliké davy lidí ze sousedních kmenů bez rozdílu, svobodní i otroci, chtiví změny života. A to právě byl počátek síly toho kmene a odtud vzešla jeho velikost.“

Romulus po vraždě svého dvojčete Rema opevnil Palatin, vykonal příslušné náboženské obřady a obci dal ústavu. Sám sobě přidělil čestný průvod dvanácti liktorů. Livius poznamenává, že někteří věří, že tomu tak bylo kvůli dvanácti supům (o kterých jsem se zmiňoval v minulém článku), on sám se ale přidržuje teorie, že se nechal inspirovat sousedními Etrusky. Zde krásně vidíme, jak střízlivě dokázal Livius uvažovat (přestože mu šlo více o hodnoty než historickou přesnost). Etruský původ zmiňuje i u kurulského křesla a nachem lemované togy.

Další rychlé budování městského opevnění považuje Livius za znak, že král uvažoval dopředu. Rovnou budoval větší město, protože počítal s růstem počtu obyvatel. S tím souvisí vytvoření asylu pro nejrůznější lidi, kteří se do Říma začali stahovat. Nové město přijímalo bez rozdílu. Národ se musel rozšiřovat.

Později ustavil sbor jednoho sta senátorů, kteří byli nazváni „patres“ (otcové) - právě z jejich potomků vznikla skupina obyvatelstva zvaná „patricijové“.

Řím však trpěl nedostatkem žen. Romulus tedy žádal sousední kmeny o spojenectví a manželské svazky. Nikdo však neprojevil zájem.

Romulus nechal vystrojit slavnostní hry na počest Neptuna-jezdce. Tyto tzv. Consualie začali slavit i ostatní, včetně Sabinů. V určitou chvíli římská mládež začala Sabinky unášet (ty nejkrásnější byly okamžitě odváděny do domů senátorů). Romulus jako správný politik začal okamžitě dívkám vysvětlovat, že za to mohou jejich otcové kvůli své povýšenosti.

„Nadto jim lichotili muži, omlouvali svůj čin vášnivou láskou a to jsou prosby, jež nejspíše působí na ženské srdce.“

Rodiče dívek se však nehodlali se situací smířit. Někteří chtěli situaci řešit násilím, Romulus jim však se svými bojovníky dal za vyučenou. Jejich krále zabil a jeho svlečenou zbroj nesl jako symbol na Kapitol, na kterém založil chrám bohu Iovovi. Jednalo se o první římský chrám.

Romulus postupně porazil i další kmeny. Největší boj se strhl kvůli dceři Spuria Tarpeia, která - podplacena sabinským králem Titem Tatiem - vpustila nepřátele do římské tvrze. Ti ji však zabili. Možná proto, aby nevyšlo najevo, že tvrz získali zradou, anebo - dle legendárního vyprávění - proto, že jako odměnu chtěla to, co nosí v levých rukách. Všichni totiž věděli, že si Sabinové libují v těžkých zlatých náramcích a prstenech s nádherně zdobenými kameny. Oni na ni ale naházeli štíty, které také drželi levačkami.

Část druhá: Žena mezi dvěma muži

Nyní bylo na Římanech, aby získali tvrz zpátky. Římský vojevůdce Hostius Hostilius dával svým vojákům ten nejlepší příklad, neboť stál v první řadě. Když padl, začaly se římské řady rozpadat. Vypadalo to všelijak, ale Romulus modle se k Iovovi dokázal nakonec Římany udržet v boji proti Sabinům. Nepřátelský vojevůdce jen taktak unikl z bažiny.

Tu se však Sabinky „s rozpuštěnými vlasy a s šatem rozedraným na znamení smutku“ začaly vrhat mezi své muže a otce.

A tak spor tchánů a zeťů vyřešily ty, které prvním byly dcerami a druhým manželkami. Bažinaté jezero, ve kterém se sabinský vojevůdce málem utopil, bylo pojmenováno „Curtiovým“ (jmenoval se totiž Mettius Curtius), národ byl rozdělen na třicet kurií a královská vláda byla sdružena.

A co se dělo dál? Romulus potřel sabinské Fideny i Vejany, načež skončila jeho vláda. Ale jak se to stalo, o tom až v příštím článku. Dnes skončíme představou odvážných Sabinek, které se odvážně vrhají mezi bojující muže, jak si můžete prohlédnout na obraze francouzského malíře Jacquese-Louise Davida.

[Podle Tita Livia, Ab urbe condita libri I, 7-13.]