Šestý smysl (M. Night Shyamalan, 1999)

Malý chlapec ukradne v kostele sošku. Později sedí ve vlastnoručně vyrobeném stanu z červené látky - s baterkou a dalšími soškami. Bojí se. Strašně se bojí. Vítejte v nejtíživějším zážitku mého dospívání. Vítejte ve slavném filmu indického režiséra Shyamalana Šestý smysl.

Bruce Willise zná celý svět. Drsňák, se kterým by se ani ti nejodvážnější nechtěli setkat tváří v tvář. Smrtonosná past, Sin City - město hříchu, Pulp fiction: Historky z podsvětí, či Poslední zůstává. To jsou jen některé filmy, ve kterých se můžeme kochat jeho tvrďáckým zjevem. Ve Shyamalanově filmu ho však vidíme v naprosto odlišné roli - jako sympatického a obětavého dětského psychologa, který má, řečeno slovy jeho ženy, svou práci - totiž pomoc psychicky zkoušeným dětem - na prvním místě. O to více zabolí, když je po obdržení diplomu od starosty Philadelphie konfrontován jedním bývalým pacientem, který z dítěte vyrostl v mladého muže a jehož problémy přetrvaly, ba co víc - prohloubily se.

Těžko mohu dostatečně vysvětlit, čím mi Šestý smysl je. V 99. roce jsem ještě neměl občanku, ale připadal jsem si velký. Mé pochůzky do knihovny končívaly výpůjčkami Shakespeara, pro jehož Richarda III. jsem se až nezdravě nadchl, v divadle mi byly po chuti vážné opery a dramata plná závažných otázek, a se svým poněkud netradičním dědečkem jsme si pravidelně povídali o holocaustu. Tohle období formovalo mou duši a velmi mě ovlivnilo v náhledu na svět, který se mi ukazoval jako pověstné Artaudovo Divadlo krutosti. A během toho mě má matka vzala do kina na Shyamalanovu novinku.

Ten film mám k dispozici dlouho, některé věci mít doma zkrátka musím. Ale trvalo mi 19 let, než jsem se rozhoupal ke druhému zhlédnutí. Přispěla k tomu má přítelkyně, jež ho nikdy neviděla, a já se rozhodl seznámit ji s ním. A výsledek? Chlupy na těle mi hrůzou stály úplně stejně jako tehdy a ono mrazení, o kterém řada recenzentů na Česko-Slovenské filmové databázi píší, trvalo od začátku do konce. Výkon jedenáctiletého Haley Joela Osmenta, který je oproti mně mladší o pouhých 433 dnů, mě nepřestal fascinovat. A to mohu milému čtenáři odpřísáhnout, že během těch devatenácti let jsem si velmi dobře uchoval pocity z kina. U řady filmů se mi vykouřila z paměti pointa, natož abych udržel nějaké detaily. O řadě filmů už ani nevím. Ale Šestý smysl mě pronásledoval a obávám se, že vždy pronásledovat bude.

Haley Joel Osment se ve filmu jmenuje Cole Sear. Trpí rozvodem rodičů a jeho snaživá matka evidentně nechápe, nakolik výjimečnou osobnost má za úkol vychovávat. Cole je důkazem, že idea anglického empirika Johna Lockea zvaná "tabula rasa", která přistupuje k dětem jako k nepopsaným listům, které jsou popisovány postupně, životem, se nesmí brát doslova. Lidé se rodí obdařeni schopnostmi, rodí se s predispozicemi a předurčeními. Už v mládí jsem začal pochybovat o empirismu a racionalismu, akorát jsem nevěděl, že se tomu tak říká. A Šestý smysl byl tím spouštěčem pochybností, byl tím, co postupně rozvrtalo mé dětské přesvědčení, že záležitosti života jsou výsledkem postupně získávaných zkušeností. Šestý smysl tak popřel mou dosavadní výchovu a může za můj skepticismus, se kterým k životu přistupuji, za mou věčnou a vlastně dost nezdravou pochybovačnost.

Ukradené sošky mají svůj význam. Cole je při svém nízkém věku konfrontován s něčím, co by řada lidí označila za předsálí pekla, ne-li peklo samotné. Má ale v postavě svého psychologa velké štěstí, protože ten přes svůj univerzitním vzděláním získaný racionalismus začíná postupně chápat chlapcům problém. Psychologova empatie je nejmilejší součástí filmu, chlapcovy schopnosti tou nejděsivější.

Nechci matce křivdit. Je to kulturní žena, díky níž již dobrých dvacet let chodím pravidelně do divadla. Máme rozdílný pohled na život, dokonce bych se odvážil tvrdit, že naprosto nerozumí mému světu, ale přesto mi dokázala dát něco, co jiní ne: touhu po kultuře. Až do vysoké školy mi platila členství v městské knihovně, a když mi bylo patnáct let a jeden den (narozeniny se odbyly v neděli), zaregistrovala mě do vědecké knihovny. Divadlo mi platí dodnes, za což jí patří můj velký dík a dokonce mě pravidelně zve na přenosy z Metropolitní opery. Kultura je tak důležitou součástí našeho vztahu - vlastně ho z větší části tvoří. Ale jednu věc nikdy nepochopím: proč mě, sice hledajícího ale nedospělého, vzala na tak závažný film. Nemohu říci, že bych se na ni kvůli tomu zlobil. Jen mi pohledy malého Colea straší dodnes, třebaže se jeho psychologovi povedlo mu pomoci. Byť, pravda, nečekaným způsobem.