Sluha dvou pánů (Národní divadlo, Ivan Rajmont, 2000) - televizní záznam

"No, tak jestli to opravdu bylo takhle, tak se nestalo nic hrozného." - "No, jestli se nestalo nic hrozného, tak to bylo takhle."

Národní divadlo uvedlo 22. 9. 1994 premiéru hry Carla Goldoniho "Sluha dvou pánů". Česká televize v roce 2000 z tohoto představení pořídila záznam. Obsazení se měnilo, ale televizní divák mohl vidět představení s Miroslavem Donutilem, Miluší Šplechtovou, Alexejem Pyškem, Karlem Pospíšilem, Petrem Pelzerem a dalšími. Představení bylo velice úspěšné a konalo se šest stovek repríz.

"Von teda žuchnul do kanálu, ale do kanálu La Grande. A žuchnul tam teda nádherně. My jsme tam s kamarádama takhle stáli na břehu, jo, teď jsme to pozorovali, my jsme věděli, že von neumí plavat, a přesto jsme ho tam nechali žuchnout a von tam nádherně žuchnul a nezklamal. Von dodneška ten chlap nevyplaval, je tam na dně, je fialovej jak ten váš kabát, no a dnes tam chlapi na to místo chodí chytat osmnáctikilový kapry."

Schopnost Miroslava Donutila, který ve hře hraje více méně negramotného ale všemi mastmi mazaného sluhu Truffaldina, si rychle vymýšlet je nekonečná. Od prvního okamžiku, kdy se s hláškou "Ježišmarjá, no to je společnost!" objeví na scéně, až do konce exceluje. Předvádí výkon hodný obdivu a jeho kreace s Hanou Ševčíkovou v roli služebné Smeraldiny by rozesmály i mrtvého. Povyšuje tak jméno postavy z klasicistní komedie na pojem a celé představení stojí na něm.

"Tak pojď sem!" - "Tam už jsem byl dneska dvakrát."

Vždy mě přitahovalo vážné drama. V antickém Řecku nejdříve vznikla tragédie a teprve až pak komedie. To má svou pochopitelnou logiku: lidé zkrátka potřebovali filtr na svůj svět a k tomu se tragédie hodí v každé (i sebehorší) době. Dovolím si ale poznamenat, že Goldoniho komedie je výjimkou. V představeních, jako je toto, získává komediální představení vrch a díky výkonům herců (v tomto případě zejména Miroslava Donutila) nikdy nezestárne. Klasicistní komedie, která má stále živé poselství: sloužit dvěma pánům se nevyplácí.

Pan Pantalone chce provdat dceru za syna pana doktora Lombardiho, neboť její původní snoubenec podle zaručených zpráv zemřel v souboji. Vše se ale natolik zkomplikuje, že vyprávět bych o tom nedovedl. Ústřední postavou se stává sluha Truffaldino, který se z hladu nechá najmout dvěma pány a který nejsa schopen rozeznat jednoho od druhého se jim snaží sloužit oběma. Neuměje číst otevírá cizí dopisy, vymýšlí si úplné nesmysly, stále si stěžuje na hlad a v mezičase dává řeč tu s muzikantem doprovázejícím představení, tu s divačkou z první řady, které s chutí řekne "babo". Lidé tleskají jako pominutí (je čemu) a při detailních záběrech jeho hlavy je vidět, jak se Donutil potí (je z čeho).

"Vy si myslíte, jak je to jednoduchý na tý poště, nebo co? Tam je to strašně složitý, tam nejsou dopisy jenom pro mě a pro Vás, tam jsou dopisy pro všechny lidi. Jenomže já na rozdíl vod Vás neumím číst, takže jsem já omylem místo toho svýho dopisu votevřel ten Váš, a to je všecko a máte to vyklopený rychle."

Jednoduché kulisy, velice dobrý (přestože jednoduchý) hudební doprovod a mnoho legrace. Sexuálně laděných vtípků mohlo být možná o několik méně, ale rozhodně se nejedná o představení vulgární či hloupé. Možná jen citlivějšího diváka napadne, že je vše až příliš efektně vyšperkované. Ale to jsme, ctěný čtenáři, opět u onoho již zmíněného rozdílu. Já osobně bych takovou vyumělkovanost tragédii neodpustil. Ale komedie je žánr úplně jiný. Evidentně není náhoda, že se nejedná o jedinou Goldoniho komedii hranou současnými divadly (zde bych rád vzpomenul na představení "Impresária ze Smyrny" v hlavní roli s Petrem Nárožným).

A tak se mně Miroslav Donutil natrvalo otiskl do paměti všemi těmi divokými kreacemi, které předvedl. A rád bych uvedl slova pana Pantalona, která sice nebyla poslední větou řečenou ve hře, ale která dobře vystihují pocit mnohých diváků po shlédnutí hry: "A už se to všechno srovnalo a už je všechno, jak má být."

Carlo Goldoni (1707-1793) byl známý italský dramatik z Benátek a jeho hra "Sluha dvou pánů" mi v určitých chvílích připomínala skvostnou autobiografii jeho o 18 let mladšího krajana Giacoma Casanovy. Ta je také veselá, plná obskurně nádherných příhod a přes občasnou vyumělkovanost stále aktuální. Nějak už to mám dané, že nedokážu myslet na jednoho z těchto dvou Benátčanů samostatně. Vždycky dohromady. A vždycky se náramně bavím.