Část první: dva bratranci

Smetanovy sady v Plzni patří k nejkrásnějším místům ve městě. A to ne kvůli upraveným záhonům. Celému prostoru totiž vévodí nádherná budova bývalého kláštera dominikánek z 18. století, na jehož začátku byl založen a v jehož pozdější fázi byl zrušen. Budova později sloužila jako škola.

Škola potřebuje vyučující, v ideálním případě kvalitní. Jedním z profesorů byl i Josef František Smetana (1801-1861), kterému již krátce po smrti vztyčili sochu před budovou školy, v níž dnes sídlí Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje.

Kousek od profesora Smetany stojí socha jiného Smetany a to skladatele Bedřicha (1824-1884), který svého staršího příbuzného v dopisech oslovoval „strýčku“, přestože to byl jeho bratranec. Tak se rožšířil blud, že Bedřich byl Františkovým synovcem.

Píši „Františkovým“, protože Josef bylo jméno řádové. J. F. Smetana byl knězem a členem premonstrátského řádu.

Bedřich Smetana knězem nebyl. To by působilo stejně, jako kdybyste z usvědčeného zloděje udělali hlídače v muzeu. Tento článek ale není o hudebním Smetanovi.

K Josefu Františku Smetanovi mám obzvláštní vztah od té doby, co jsem o něm poprvé psal. Tento text tvoří důležitou součást mé diplomové práce a já si ti, ctěný čtenáři, nyní dovolím část ocitovat.

Část druhá: JOSEF FRANTIŠEK SMETANA

[začátek citace]

Josef František Smetana nepatří mezi příliš známé obrozence, což je nejen zarážející, ale i ostudné. Protože to, co je Josef Jungmann národu, je Josef František Smetana Plzni. Asi nejvýstižněji tohoto kněze, obrozence, přírodovědce a historika pojmenoval prof. Jan Kumpera, když mu přisoudil označení „Východočech s plzeňským srdcem“. Výstižně Smetanu popsal také Josef Jungmann, když o něm v jednom dopise napsal: „Zpráva tato nad míru mne ulekla a zarmoutila. Jest to muž tam nenahraditelný.“ Jungmann tato slova napsal, když se doslechl o Smetanově zranění. Ten totiž v prosinci roku 1844 spadl z neohrazené cesty nad zahradou na kamenné sedátko, když se vracel z Lochotína, a těžce si poranil hlavu.

SMETANŮV ŽIVOT A DÍLO

Josef František Smetana se narodil 11. března 1801 ve východočeské vesnici Svinišťany. Jeho otec Josef Smetana pracoval jako zahradník u vévody Petra Kuronského, majitele náchodského panství. Po vychození hradecko-královského gymnasia studoval mladý František, tehdy ne ještě Josef, v Praze. Seznámil se s řadou významných vlasteneckých osobností té doby, mimo jiné s Josefem Kajetánem Tylem, se kterým se stali vzájemnými přáteli. Roku 1823 vstoupil do premonstrátského řádu v Teplé u Mariánských Lázní a přijal řeholní jméno Josef. 14. srpna 1826 byl vysvěcen na kněze. Do Plzně přichází roku 1831, kdy nastoupil jako suplent na místním filosofickém ústavu. Roku 1832 získává profesuru fyziky. V Plzni se naplno projevilo Smetanovo národní cítění. Seznámil se s Josefem Vojtěchem Sedláčkem, prosazoval češtinu, spolupodílel se na založení nedělní průmyslné školy a stal se uznávanou osobností. Pro svůj ostrý jazyk se dostával do sporů s úřady, mimo jiné také pro kritiku Nového svátku, který vnímal vysloveně negativně. Během revolučního roku 1848 vynikly jeho útočné protirakouské básně, které vyvolali u úřadů takovou nelibost, že začal být sledován policií. Jeho obtíže zdravotní i společenské trvaly posledních 13 let jeho života, až si ho 18. února 1861 slepého a plicními obtížemi trpícího vzala smrt. Pohřben byl na Mikulášském hřbitově v Plzni.

Profesor Smetana se nejdříve stal spolupracovníkem a poté nástupcem Josefa Vojtěcha Sedláčka. Napsal řadu novinových článků i děl z různých oborů. Napsal třísvazkový Wšeobecný dějepis občanský, ve kterém popsal historii světa od stvoření světa Bohem až po Rakouské císařství. Jeho dílo není pojato přespříliš eurocentricky, naopak značný prostor věnoval Africe, Oceánii a dalším exotickým částem Země. Z dalších historických děl je známý jeho Obraz starého swěta, to gest: Wšeobecná politická historie prwnjho wěku, od počátku společnosti lidské až ku pádu západnj řjše řjmské , z děl matematických a fysikálních Základowé hwězdoslowj, čili astronomie, Josefa Smetany Sjlozpyt, čili, Fysika a Počátkové silozpytu čili fysiky. Věnoval se ale i jiným tématům, např. divadlu. Tak vznikl jeho článek Diwadelnj zpráwa z Plzně uveřejněný 29. ledna 1835 v časopisu Kwěty, ve kterém vyzdvihl divadelnické snahy českých ochotníků a ve kterém se zcela jednoznačně přiklonil na stranu českých herců. České divadlo hrálo v životě tohoto vlasteneckého kněze, který se na úkor státu a církve raději postavil na stranu národa, významnou roli. A konkrétně plzeňské české kamenné divadlo mohlo v roce 1865 vzniknout právě díky takovým, jako byl profesor Smetana.

Josef František Smetana rozhodně patří mezi nejvýznamnější plzeňské obrozence a celým svým životem, literárními, divadelními, vědeckými a hojně také básnickými snahami spoluutvářel půdu pro vzmach českého elementu v Plzni. Česká otázka jako taková se u něj objevuje v mohutné míře, a proto je velmi zarážející, že vyjma různých článků ve sbornících a časopisech neexistuje jeho rozsáhlejší biografie. Většina existujících textů o něm je ve většině případů součástí většího celku. A přitom jeho význam netkví „pouze“ v jeho díle jako takovém, ale i ve snaze, kterou věnoval svému o 23 let mladšímu bratranci Bedřichovi, který u něj pobýval. Rozhodně není přehánění tvrdit, že právě díky němu mladý a nevychovaný Bedřich vystudoval. Rozsáhlejší biografii jeho děl a o něm napsaných děl vytvořila pracovnice Studijní a vědecké knihovny Plzeňského kraje paní Iveta Bečvářová.

SMETANŮV HROB

Josef František Smetana byl pohřben, jak zmiňuji výše, na Mikulášském hřbitově v Plzni. Jednalo se o celkem normální nijak extravagantní náhrobek s pískovcovým podstavcem, na kterém je vyobrazen kalich s hostií, a kovovým křížem s kulatou cedulí se jménem. V dnešní době díky vandalům a celkovému zdevastovanému stavu Mikulášského hřbitova náhrobek již neexistuje. Celou situaci jsem řešil se členkou Městské policie v Plzni, která má hřbitov ve svém rajónu. Dostal jsem informaci, že na hřbitov chodí nejrůznější individua, která již stihla většinu kovových křížů ulomit a prodat do sběrných surovin. Ve většině případů tuto trestnou činnost mají páchat drogově závislí spoluobčané. Přesto jsem se rozhodl Smetanův hrob najít. Na Odboru památkové péče města Plzně jsem dostal kontakt na paní Ing. Arch. Annu Hostičkovou, která mi popsala přibližné místo, kde by se hrob měl nalézat, přesto jsem ho nenašel. Celou situaci jsem považoval za ztracenou, ale čistě náhodou jsem objevil fotografii Smetanova náhrobku na internetových stránkách www.hamelika.cz, jejichž autorem je pan Ing. Richard Švandrlík. Stránky se věnují historii Mariánských Lázní, ve kterých se Josef František Smetana kdysi léčil, a obsahují fotografii Smetanova hrobu. Tato fotografie byla pořízena roku 1936 a uveřejněna v knize Dr. Emila Felixe Dva buditelé. Fotografii jsem použil k lokalizování místa hrobu a s velkým přispěním náhody jsem místo skutečně nalezl. Kříž dnes již neexistuje, stojí pouze pískovcový podstavec, který ale není v příliš dobrém stavu. Na něm vyobrazený kalich je však dobře patrný. Na fotografii je vidět i vedle stojící náhrobek, ze kterého se také dochoval pouze podstavec a díky těmto dvěma podstavcům jsem místo našel. Osobně celou situaci považuji za velice ostudnou, zvláště pak fakt, že nejvýznamnější plzeňský buditel nemá nad svým hrobem ani vztyčený kříž, či pamětní desku. Nebyl jsem však první, kdo hrob našel. Smetanovu hrobu se již dříve, jak jsem později zjistil, věnoval pan RNDr. Miroslav Randa, Ph.D. z Katedry matematiky, fyziky a technické výchovy na FPE ZČU v Plzni ve svém článku Josef František Smetana. Poté, co se mi podařilo Smetanův hrob „najít“, jsem se obrátil na Plzeňský deník, zda by o tomto tématu nevydali článek. Nechal jsem se vést pohnutkou, že by hrob tak významného obrozence, jakým Smetana bezesporu byl, mohl upadnout v zapomnění. Spojil jsem se s paní Kateřinou Kvasničkovou, s jejíž pomocí vyšel 18. května 2012 článek o Smetanových sadech v Plzni obsahující stručné životopisné údaje o J. F. Smetanovi a konečně 21. května 2012 můj článek s názvem „Copak Smetanův hrob nestojí za údržbu?“.

JOSEF FRANTIŠEK SMETANA A DALŠÍ SLAVNÉ OSOBNOSTI

Nebyl to však jen Josef Kajetán Tyl či Josef Vojtěch Sedláček, se kterými se Smetana přátelil a vážil si jich. Velkým vzorem mu byl i Václav Kliment Klicpera, kterého o 9 let staršího poznal při svých gymnasiálních studiích. Smetana si ho celý život nesmírně vážil a byl to právě Klicpera, kdo v mladém studentovi probudil národní zájmy a přesvědčení. O svém velkém učiteli napsal Smetana oslavnou báseň s názvem Památce Václava Klimenta Klicpery, zesnulého 17. září 1859. Smetanův cit ke Klicperovi nejlépe vystihuje poslední sloka této básně:

„Za to učiteli milenému

žák památky slzu věnuje,

příteli a dobrodinci svému

ještě na věčnosti děkuje.“

ODKAZY NA JOSEFA FRANTIŠKA SMETANU V DNEŠNÍ PLZNI

Plzeň se Josefu Františku Smetanovi odvděčila hned dvakrát. Zaprvé jeho jménem pojmenovala sady (před dnešní Studijní a vědeckou knihovnou plzeňského kraje) a zadruhé jeho sochou ve zmíněných sadech. Přibližně 50 metrů od jeho sochy v současnosti stojí socha jeho bratrance Bedřicha Smetany (1824 - 1884) a o něco dál socha významného (posledního) plzeňského purkmistra Martina Kopeckého (1777 - 1854).

PŘÍNOS JOSEFA FRANTIŠKA SMETANY ČESKÉMU NÁRODU

Osobně soudím, že přínos Josefa Františka Smetany českému národu se dá rozdělit do dvou kategorií: Zaprvé je to přínos vzdělanostně-kulturní, kdy sám sepsal řadu vědeckých publikací, působil na lidi, diskutoval ve společnosti, kritizoval nešvary své doby a byl velkou morální autoritou. Za druhé je to fakt, že vychoval svého mladšího bratrance Bedřicha Smetanu, který se (i díky němu) stal velice významným českým skladatelem. Protirakousky laděná nebojácnost Josefa Františka Smetany nejlépe vystihuje jeho báseň Laokoon, ve které velice silně zaznívá autorův odpor k poněmčování českého prostředí a naplno se projevuje téma české otázky. Málokterý text tak ostře poukazuje na poněmčování Čechů. Báseň vznikla o prázdninách roku 1842.

„Zmije swírá hrdlo twoje

Želeplná Wlasti má!

Weliká to černá zmije,

Ach! Ona tě udolá.

Těžce dýšeš, tluče srdce

Při zápasu hrdinném;

Swázané wšak jsau ti ruce

Ocelowým řetězem.

Wždy aužeji zatahuje

Smrtonosné kruhy swé,

Dál a dál se rozplazuje

Po twé šíji spanilé.

Ruce silné přemohutné,

Jenž tě mocně bránily,

Často celé dračí plémě

Jedním stiskem zdáwily.

Wzhůru bratří! rozwážeme

Pauta tato hanliwá!

Okowy twé rozbijeme,

A swobodnás Wlasti má!“

[konec citace]

Část třetí: kteříž oči mají a nevidí

Jdu si takhle do Studijní a vědecké knihovny Plzeňského kraje něco vyhledat ve studovně. Vyjdu ven a koho nevidím - kamaráda. Dáme se do řeči a já se zmiňuji o plánu napsat o J. F. Smetanovi stručný článek. „A víš, že nevím, kdy sem instalovali tuhle Bedřichovu sochu?“ zmiňuji se, když kolem slavného skladatele procházíme. Za dva dny mi kamarád píše e-mail, ve kterém je přiložená fotografie. Na zadní straně sochy se nachází letopočet 1978. Okamžitě se mi vybavuje 21. verš 5. kapitoly biblické knihy Jeremiáš, jehož součástí jsou slova „kteříž oči mají a nevidí“.

„Na rozdíl ode mne umíš používat oči,“ říkám kamarádovi do telefonu a oba se smějeme.

Část čtvrtá: milovat s(S)metanu

Před nedávnem se moji studenti divili. Potřeboval jsem se občerstvit, tak jsem si otevřel svou koženou kabelu od Bati, že se na hulváta napiji přímo v hodině. Vytáhl jsem kelímek s vysokoprocentní smetanou, labužnicky sundal víčko a smetanu na jeden ráz vypil. Divili se, jak ji mohu pít. „Inu,“ říkám jim, „jeden můj prastrýc (bratr babičky z otcovy strany) to dělal také.“ Že by zatoulané geny? Chuť smetany ve mně vyvolává ale i jiné pocity. Vždy si vybavím slova „Proč bychom se netěšili, / proč bychom se netěšili, / když nám pánbůh zdraví dá? / Jenom ten jest vpravdě šťasten, / kdo života užívá“, které pochází z Prodané nevěsty Bedřicha Smetany. A také si vybavím sochu našeho výrazného vlasteneckého kněze sledovaného rakouskou policií, člověka s nemocnýma očima, historika, hvězdoznalce a po všech stránkách výjimečného člověka, jehož obnovený hrob již nějakou dobu zkrášluje Mikulášský hřbitov. Zkrátka si vybavím Josefa Františka Smetanu, který stoje před Studijní a vědeckou knihovnou Plzeňského kraje shlíží na svou Plzeň.

[Tento článek bych rád věnoval Mírovi Randovi, kamarádovi a učiteli z pedagogické fakulty ZČU v Plzni, který patří k těm, díky nimž J. F. Smetana zažívá v poslední době vzkříšení.]