Statek (Mauro Bolognini, 1961)

"Musíš si na to zvyknout. My Casamontiové se smrti nebojíme. Umíráme, když přijde čas."

Rok jedenašedesátý dal slavnému francouzskému herci Jeanu-Paulu Belmondovi několik hereckých příležitostí. Vedle postavy mladého kněze (Belmondovi tehdy bylo 28 let) ve filmu "Kněz Léon Morin" stojí za zmínku určitě i role farmářského synka Ameriga ve filmu "Statek". Dle mého se jedná o další důkaz, že vnímat slavného francouzského herce pouze jako představitele komediálních rolí, je přinejmenším krátkozraké. Belmonda-kněze i Belmonda-farmářského synka totiž nespojuje jen forma filmu - vážné drama, ale i přesvědčivé herectví plné hlubokých jakoby zasněných pohledů, které s komedií nemají nic společného.

Italský režisér Mauro Bolognini se rozhodl natočit film o tom, že rodná půda, symbolizovaná především obřím statkem, je zkrátka rodná půda, první a poslední a skutečně jediná hodnota v životě farmářově. Především začátek, neboť celý příběh začíná smrtí patriarchy rodiny Casamonti, který si přeje celý statek odkázat jen jednomu synu, se jeví klišovitě. Starý zemře bez písemné závěti a v rozvětvené rodině, v jejichž členech aby se čert vyznal, nastanou tahanice. Jeden z bratrů, majitel obchodu v blízké Florencii, statek koupí s tím, že je svobodný a bezdětný a uzavírá s bratrem, otcem Ameriga, dohodu o dvojím zdědění. Amerigo mezitím prožije s dědem jeho poslední chvíle a fakt, že vyslechne jeho přání stran majetku, je k ničemu. Rodina se už domluvila jinak.

Právě určitá sympatičnost Ameriga (symbolizovaná jeho zjevnou touhou po svobodě) však činí ze snímku hodnotnější dílo, než by se zpočátku mohlo zdát. Mladý muž s pevnými pěstmi odchází pracovat do strýcova obchodu. Ve městě se však seznámí s mladou (ale o to více protřelou) prostitutkou Biancou a nastanou mu problémy.

Už je to docela dlouho, kdy jsem poprvé vyjádřil myšlenku, že černobílý formát se pro filmy hodí víc. Statek (ale stejně tak i Kněz Léon Morin) tento můj názor ještě více podporuje. Některé scény působí jako umělecké fotografie. Jsem si jist, že až příště pojedu do Itálie, dá Bůh, že navštívím i Florencii, tak si na tento film vzpomenu. Snad bude pršet - stejně jako v jedné důležité části filmu.

Příležitost podívat se na Claudii Cardinale v roli velmi přitažlivé prodejné holky by si ctěný čtenář ujít nechat neměl. Za její spojení s Belmondem Bologninimu tleskám. Stvořil dokonalou partnerskou dvojici. Kdyby byl Belmondo dortem, byla by Cardinale tou nejčervenější třešní.

Hrabivost rodiny a vlastní cesta, jež není prosta pochybení, to vše zanechává v mladém Amerigovi pachuť. Film je o jeho vlastním růstu, k němuž zásadně přispívá velké a bolestivé zklamání. Poznává, že hrdost a pevné pěsti nejsou všechno. Že láska nevyhrává nikdy. Právě proto považuji tento film za důležitý v rámci dějin evropské kinematografie. Nekončí dobře, ale nekončí ani špatně. Mladík si určitě vzpomněl na dědečka (a hlavně na rodnou hroudu), ale závěr filmu, na rozdíl od začátku, již jako klišé nepůsobí. Amerigo přijal svůj úděl teprve nyní, poté, co se poučil. V tom je trocha pochopení, ale i ironie. Takhle to v životě chodí, přestože si mnozí z nás přejí, aby nechodilo. Touha po svobodě je přeci to nejvíc, co chceme, resp. co bychom chtít měli.