Sturmbannführer Prall Borise Rösnera

Čtyři stříbrné pecky na černém pozadí značící hodnost sturmbannführer (ekvivalent majora), důstojnicky dokonalá upravenost a totenkopf na čepici. S takovou vyzáří lze vidět charismatického českého herce Borise Rösnera v jeho poslední roli - v třídílném filmu Dušana Kleina I ve smrti sami. Vidět a nezapomenout.

I v předchozím - svém předposledním - filmu Hodina tance a lásky si herec s uhrančivým hlasem a propichujícím pohledem zahrál esesáka. Ale ve svém posledním výstupu před kamerou mu dal šmrnc, pokud tedy mohu toto slovo použít. Kdyby, jak poznamenal kdosi na Česko-Slovenské filmové databázi, viděl Hitler Rösnera jako svého důstojníka, sedl by si na prdel. To sedí. Vysoký, s hlubokým hlasem a ožralý rozbíjí skleničku s vínem o hlavu zajatého vězně hraného Aloisem Švehlíkem s výkřikem: "Prase, křtím tě na člověka!" Na tu scénu do smrti nezapomenu. Je v ní všechna arogance světa, jakož i vnitřní síla zajatého, se kterým je zacházeno jako s prasetem určeným na porážku. Všeříkající.

A pak to Rösnerovo levé oko. O hercově fysiognomii bylo napsáno mnohé, je to zkrátka pravda, že jeho vizáž ho předurčila do rolí drsňáků. Ne nutně zlých, ale v tomhle případě jde o úplnou synkrezi mezi tím, co Prall říká a tím, co dělá. Dokonalé spojení pramenící z faktu, že Rösner patří mezi onen omezený počet herců, kteří by klidně zahráli i samotného Ďábla a ten, uveleben ve svém pekelném křesle, by na chvíli zapomněl, kdo je, a uvěřil by obrazovce. A to jeho oko tomu všemu jen nahrává. Divákovi to připadá jaksi normální, že by drsný důstojník měl mít nějaké zranění nebo aspoň jizvu. Nejlépe na tváři, pak vypadá ještě drsněji.

Přistihl jsem se, že kdykoliv na velkého herce vzpomenu, vybavím si uniformu SS. Další z nemnohých příkladů, kdy se rozdíl mezi postavou a hercem setře. A kdy se musím hodně snažit, abych si dokázal udržet od postavy odstup. "Je to fikce", opakuji si. "Navíc zlá hnusná odporná role." Nic platné, Rösner rovná se Prall. (Ctěný divák odpustí malou odbočku: Totéž mi udělal Petr Čepek v roli zničeného vojáka v Herzově filmu Petrolejové lampy.)

Tady je vidět, jak mohou být filmy nebezpečné. Stačí trochu nepozornosti a člověka to pohltí. A nedej Bože, aby šlo o dokument o krutých věcech. To je ještě horší. Ale přesto mám filmy rád, jsou tím nejlepším únikem z životního stereotypu (tedy pokud člověk neholduje aspoň jedné láhvi whisky denně).

Když jsem poprvé viděl švédského herce Bengta Ekerota v Bergmanově Sedmé pečeti, kde hrál Smrtku, začal jsem doufat, že až to jednou na mě přijde, bude mít Smrt jeho tvář, tak vlídně a klidně na mě zapůsobil, ale doufám, že pokud se jednou dostanu do spáru totalitní moci, nebude tím posledním, co uvidím, Rösnerova tvář. Trochu by mi to zkazilo dojem. Ctěný čtenář odpustí, zase to beru moc vážně. Když ono je to ale vážně moc dobře zahrané...