Tajuplný ostrov. Brno : Návrat, 2000.

„Nebyli to vzduchoplavci z povolání ani milovníci výletů balonem, které uragán zahnal na toto pobřeží. Byli to váleční zajatci, jejichž odvaha je přinutila k tomu, že se pokusili o útěk za těchto neobyčejných okolností. Stokrát mohli při tom zahynout! Stokrát mohli s roztrženým balonem spadnout do propasti. Avšak nebesa je zachovala ke zcela jinému osudu, a dne 24. března, když uprchli z Richmondu obléhaného vojskem generála Ulyssese Simpsona Granta, nacházeli se ve vzdálenosti sedmi tisíc mil od tohoto hlavního města Virginie, nejpřednější tvrze separatistů za hrozné občanské války. Jejich let vzduchem trval pět dní.“

8. února roku 1828 se v západofrancouzském městě Nantes narodil chlapec Jules. Když o 77 let později zemřel, světová literatura přišla o autora, jehož díla přetékají fantazií a jehož jméno je synonymem pro dobrodružství. Jeho knihy nikdy nezestárnou, protože otvírají mnohým to, co tak urputně v životě hledají: nové obzory. Vítej, ctěný čtenáři, ve světě úžasných knih Julesa Vernea.

Děj druhé nejdelší verneovky z cyklu „Podivuhodné cesty“ (nejdelší jsou „Děti kapitána Granta“) začíná 23. března 1865 ve vzduchu kdesi nad Tichým oceánem, který v tu chvíli byl všechno, jen ne tichý. Uragán, který bez přestávky trval od 18. do 26. března, řádil jako zběsilý a cestující - pětice mužů a jeden pes - to měli, jak se tak říká, „o prsa“. A právě uprostřed tohoto uragánu, několik hodin před záchranou zmíněných mužů a psa, začíná Verneova kniha „Tajuplný ostrov“.

Jak známo, americký generál Robert Edward Lee, velitel armády Konfederovaných států amerických, podepsal kapitulaci 9. dubna 1865. Jihu odzvonilo. Unie vyhrála. Hrozné válce byl konec. A těsně před jejím koncem naše kniha začíná - ovšem, jak Verne vtipně poznamenává ve druhé kapitole, sedm tisíc mil od Richmondu, který byl po většinu existence Konfederace jejím hlavním městem.

Celé to začalo v únoru. Několik důstojníků generála Ulyssese Simpsona Granta, unijního generála, který se snažil Richmond dobýt, padlo do rukou nepřítele. Nejvyšší hodnost z nich měl Cyrus Smith. Tento inženýr a vědec pocházel z Massachusetts a měl na starosti správu železnic, které v době války hrály velmi významnou roli. Ani ne padesátiletý, „pravý severní Yankee, hubený, kostnatý, vyzáblý“, s mohutnými kníry, s hlavou, „která se zdála být stvořena k tomu, aby byla ražena na medailích“, inteligentní, obratný i silný, velice praktický, se správnou povahou, samozřejmě též statečný, zkrátka ideální hrdina, se rozhodl nevzdat se. K němu se přidal Gedeon Spilett, zpravodaj New York Herald Tribune, který sledoval průběh války při armádě Unie. Protože se nelekal ničeho, jak by také mohl, když byl ƒ„mužem velikých zásluh, rázný, obratný a ke všemu odhodlaný, plný myšlenek, znalý snad celého světa, voják a umělec, prudký v radě, odhodlaný v činu, nedbající námah, svízelů a nebezpečí“, vysoký, něco přes třicet, s rusými licousy, rozený otužilec, též zdatný kreslíř, tak bylo více než jasné, že si velmi brzy najde k Cyru Smithovi cestu. A Cyrus Smith k němu.

K mužům se přidal Smithův sluha, pravý sloužící, který je svému pánu oddán na život a na smrt a z něhož se v průběhu příběhu vyklubal vynikající kuchař. Černý chlapec, syn otroků, kterým dal jejich pán svobodu (neboť vedle všech svých předností byl náš hrdinný důstojník i abolicionista, tedy příslušník hnutí za zrušení otroctví). Chlapec se jmenoval Nabuchodonosor, ale slyšel na přezdívku Nab.

Odhodlaný stoupenec Jihu, „vášnivý Jižan“ Jonathan Forster, se totiž toužil v balonu dostat ke svým kolegům, kteří se nacházeli za unijní armádou. To se však odvážnému muži nepovedlo, neboť Cyrus Smith se seznámil s námořníkem Bonaventurou Pencroffem, necelých čtyřicet let, statného osmahlého těla, živých a lesknoucích se očí, tváře dobromyslné. Pocházel ze Severu a spolu s patnáctiletým chlapcem Herbertem Brownem, sirotkem z New Jersey, se kterým odjel obchodně do Richmondu, se rozhodl z obleženého města utéct. Za každou cenu.

Tou cenou byl únos balonu, který se nakonec naší pětici - Cyru Smithovi, Nabovi, Gedeonu Spilettovi, Bonaventurovi Pencroffovi a Herbertu Browneovi - podařil. Na poslední chvíli do balonu vskočil i Smithův pes Top.

Jeden z mužů to však měl nahnuté více než ostatní, neboť z balonu těsně před přistáním vypadl do vody. Neprozradím, který z nich to byl, ale samozřejmě, ctěný čtenáři, jeho kolegové ho zachránili. Jules Verne byl nejen humanista a (ne)nápadný příznivec lidské rovnosti, ale i autor skvělých happy endů. A je jedno, nacházejí-li se na začátku či konci knihy.

„Tajuplný ostrov“ rozdělil autor do tří oddílů. První nese název „Nešťastní vzduchoplavci“ a není mu zcela věrný. Všichni čtyři - dva dospělí muži a dva chlapci - bezvýhradně podlehnou síle svého vůdce Cyra Smitha. Nemají proč být nešťastnými. Když používám sloveso „podlehnout“, nemyslím tím nic násilného, nebo snad donucujícího. Myslím tím onu automatickou převahu, kterou Cyrus Smith, tento Hrdina s velkým H, má. Nijak si o ni neříká, nesnaží se za každou cenu držet vrch, ale všichni se dobrovolně a rádi poddávají jeho úsudku. Smithovy rady fungují jako zákony, aniž by bylo třeba je vyhlašovat či vynucovat. Všichni to cítí a respektují. Cyrus Smith je uznáván, přesto zůstává skromným.

První oddíl vypráví o naší pětici, která je nucena zvyknout si na neznámém a velmi tajuplném ostrově. Musí si najít ubytování, neboť tzv. „Komíny“, jejich první ubytování, se velmi brzy ukázalo jako nevhodné. Musí si vyrobit nádobí a jiné nezbytnosti. Ctěného čtenáře jistě nepřekvapí, že za řešeními všech těchto požadavků stojí geniální mysl Cyra Smitha. Ano, on je genius s obrovským rozhledem. Pro mě je Cyrus Smith zatím nejpraktičtějším a nejvzdělanějším verneovským hrdinou. Budu někdy od francouzského autora číst příběh, v němž vystoupí někdo šikovnější? To ukáže čas. Mé odhodlání jednou přečíst všechny knihy z cyklu „Podivuhodné cesty“ den ode dne roste.

Druhý oddíl „Tajuplného ostrova“ nese název „Opuštěný“ a začíná krátce poté, co pětice našich hrdinů našla na ostrově kulku. Ta způsobila mnoho otázek, z nichž nejzásadnější zní: Je ten, kdo ji vystřelil, stále na ostrově?

Popis nejrůznějších dobrodružství naší pětice přátel vydal by na několik desítek stránek. Já zmíním jen několik důležitých informací: Ve druhém oddílu naší knihy se našim přátelům podaří ochočit a vycvičit orangutana, který dostal jméno Jup a stal se přítelem psa Topa a miláčkem mistra kuchyně Naba. Díky bohatým zkušenostem a schopnostem inženýra Smitha je zrealizován chov zvěře i pěstování obilí. Dokonce - k obrovské radosti námořníka Pencroffa - je objeven i tabák. Tajuplný ostrov, který naši přátelé pojmenovali na počest amerického prezidenta Abrahama Lincolna „Lincolnův ostrov“, oplývá až neuvěřitelným bohatstvím. Stačí umět ho využít. A to Cyrus Smith umí, resp. ví, jak se k němu dostat.

Důležitým momentem je postavení lodi. Tohoto úkolu se ujal hlučný (a ctěnému čtenáři možná občas trochu protivný) námořník Pencroff, který je však přes všechnu svou ukřičenost poctivým a rovným člověkem. Když při projížďce na moři objeví lahev se vzkazem, že se na blízkém ostrově nachází ubožák ze ztroskotané lodi, neváhají naši přátelé ani minutu.

Zde bych se rád pozdržel. Před nějakým časem vyvrhlo moře na Lincolnův ostrov dobře vakuovanou bednu, ve které naši hrdinové objevili mnoho užitečných věcí. I díky nim se jim podařilo určit přesnou polohu svého ostrova. Z map vědí, že nejbližší pevninou je ostrov Tabor. Tento ostrov, který lze na internetu najít i pod jménem „útesy Marie Teresie“, patří k tzv. „přízračným ostrovům“. Jeho existence byla vyvrácena. To zaprvé. A zadruhé: Milovník verneovek (popřípadě pravidelný čtenář mých článků) si jistě vzpomene, kdo byl na tento ostrov vysazen na konci knihy „Děti kapitána Granta“. Zde nutno podotknout, že kniha „Tajuplný ostrov“ tvoří spolu se zmíněnou knihou trilogii s ještě jednou verneovkou, a to hned s tou možná nejznámější: s „20 000 mílemi pod vodou“. Tři příběhy se postupně protnou a ctěného čtenáři velmi potěší.

Třetí oddíl „Tajuplného ostrova“ nese název „Tajemství ostrova“ a dovolím si tvrdit, že je ze všech nejčtivější.

„Takové je již lidské srdce! Je zapotřebí vykonat trvalé dílo, které člověka přežije. To je potvrzením jeho prvenství nad vším, co zde žije. To právě založilo nadvládu člověka a opravňuje ji nad celým světem.“

Nejdříve se prohloubí vztah mezi pěticí našich hrdinů a novým členem. Postupně začnou vycházet najevo dosud skryté skutečnosti. Věrný Verneův čtenář dokáže dopředu odhadnout, jaké že to tajemství ostrova je. V XVI. kapitole se pak všechny tři verneovky - „Děti kapitána Granta“, „20 000 mil pod mořem“ a „Tajuplný ostrov“ - protnou v asi nejznámější postavě, jejíž jméno neprozradím, ale jež zná snad každý. Smutná ale zároveň i vznešená pravda vyjde na povrch. Sice jsem si už během předchozích jedenácti verneovek zvykl na specifické happy endy, kterými knihy známého francouzského spisovatele končí, ale konec „Tajuplného ostrova“, konec doprovázený řáděním sopky a plný nejistoty z dalších dní, je famózní. Prozrazovat cokoliv dalšího by byla škoda. Je to boj každého, zda se nechá recenzí přesvědčit, že investice do přečtení knihy se vyplatí. A kdyby v domácím prasátku chyběly peníze, autor těchto řádků doporučuje návštěvu knihovny. Ta vyjde levněji.

Některé z Verneových myšlenek by se daly tesat do kamene. Nikdy mě nepřestane fascinovat, jakým způsobem francouzský spisovatel spojil dobrodružství, vědecké poznatky, fantasii a morální postoje. Pojmy jako „statečnost“, „čest“, či „přátelství“ v jeho knihách, které v žádném případě nejsou určeny jenom dětem, získávají opravdový zvuk. Možná ctěného čtenáře občas napadne, že některé události jsou až příliš fantastické, že autor možná až příliš přímočaře cílí k explicitně vyřčeným hodnotám, ale jestli Jules Verne něco uměl, tak psaní posledních kapitol. V těch byl světový machr. V nich spočívá všechno jeho umění, kterým se vine jednoduchá myšlenka: nejdůležitější je zůstat dobrým člověkem.

Nejdůležitější postavy: Cyrus Smith, Nab, Gedeon Spilett, Bonaventura Pencroff, Herbert Brown, Top a Ayrton.

Největší přínos knihy: Poznání, že soudržnost je víc než zbraně.

Hodnocení knihy: Absolutně vynikající. Skvělé zakončení skvělé trilogie.

Doporučuji: Úplně všem. Už se těším, až si jednou přečtu celou trilogii - „Děti kapitána Granta“, „20 000 mil pod mořem“ a „Tajuplný ostrov“ - znovu pěkně za sebou. A takhle bych to doporučil i ctěnému čtenářstvu.

Délka čtení: 39 dní.