Tvář (Ingmar Bergman, 1958)

"Kdyby věda akceptovala záhady, byla by to katastrofa."

Mág švédské kinematografie Ingmar Bergman načal v roce 1958 třetí desítku ze svých více jak šedesáti filmů. Jeho režijní nadání bylo již nepopiratelné. Měl za sebou "Sedmou pečeť", příběh křižáka vracejícího se do rodného Švédska, který se stal jeho prvním mezinárodním úspěchem, a před sebou všechny tři Oscary, které během své kariéry nasbíral. První z těchto Oscarů získalo o tři roky později vynikající drama "Pramen panny" natočené podle staré skandinávské pověsti a Bergman se definitivně ustálil v pozici světově proslulého režiséra. V osmapadesátém roce, kdy však jeho pozice ještě nebyla taková, nabídl divákům film, který - hodnocen z pohledu dneška - působí v rámci Bergmanovy tvorby poněkud odlišně. Nabídl příběh komediantů utíkajících z Dánska do Švédska, kdysi tak úspěšných ve Francii, kteří by se rádi prosadili. Jejich značka - "Voglerovo magnetické divadlo" - a v novinách avizované léčitelské schopnosti Dr. Voglera diváky přitahují právě jako ten magnet.

Jistě není náhodou, že se příběh odehrává uprostřed bouřlivého 19. století. Věk páry je ideálním časoprostorem k tomu, oč ve filmu běží: ke konfrontaci klamu a skutečnosti. Šarlatán versus vědec. Tak působí dvě hlavní postavy příběhu: Dr. Vogler a lékařský rada Vergerus, na jehož popud je skupina pozvána k městskému konzulovi Egermanovi a jeho ženě, aby jim předvedli představení plné zázraků. Když se neobjeví nic závadného, dostanou povolení vystupovat. Vše pod dohledem zhovadilého primitiva policejního ředitele Franse Starbecka.

Film nepostrádá drsný ale o to více k smíchu nutící humor. Ředitel divadla, který je spolu s babkou-kořenářkou schopen prodávat jed na krysy jako afrodiziakum (pokud ctěného čtenáře napadne, že takové jednání může být nebezpečné, tak nikoliv, neboť řečeno slovy ředitele: "Ten jen tak nezdechne!"), mladý kočí nenápadně svádějící služku (v podání krásné tehdy dvaadvacetileté Bibi Andersson, jenž k mé velké bolesti před rokem a třemi dny zemřela), či ona zmíněná služka, která to má nejraději v prádelně, to vše dává filmu nádhernou atmosféru plnou legrace. Ale je to jen zdání. Je to zdání legrace. Velký Ingmar Bergman si s diváky pouze hraje. Film s příznačným názvem "Tvář" rozveseluje stejně jako klaun, který chovaje mrtvé kotě v náručí poskakuje po jevišti a kření se bezzubým úsměvem. Tento film je stejný jako tvář Dr. Voglera - když si sundá falešné vousy, nejde ho poznat. Když si odmyslíme onu komediální masku, vidíme tvář se seškvařenou kůží.

Pokud se ctěný čtenář díval nejdříve na mladší Bergmanovy filmy, možná se mu stane totéž, co i mně: v postavě městského konzula Egermana nepozná jednoho z nejslavnějších Bergmanových dvorních herců. Erland Josephson ve svých pětatřiceti letech (a bez vousů!) vypadal jako chlapec. Až mu každý muž starší třiceti let musí závidět. Ale je to on. Bezchybně hraje konzula stojícího v půli cesty mezi přísným racionalistou Vergerem a magickou atmosféru vzbuzujícím Voglerem.

Film by se snad dal chápat jako souboj iracionality s racionalitou, je v tom ale víc. Je v tom opravdové nefalšované šarlatánství na straně Voglera, které se nebojí zajít opravdu daleko (zde musím skončit, abych neprozradil moc), a až zlovolná arogance na straně Vergera, lékaře nechtějícího vidět svět v barevné škále, lékaře neschopného pokorně přijmout fakt, že vše se vyvíjí, tedy i empirické poznání. Film je vlastně dokonalou přehlídkou nejrůznějších postaviček, které jako kdyby odkazovaly k dnešku. Totální kretén a nejnesympatičtější filmový tlusťoch a ožralec, jakého si ctěný čtenář dovede představit, policejní ředitel Starbeck, arogantní lékař, který se zasekl na úrovni svých univerzitních znalostí, konzul, jenž věří v tajemné síly, ale s chutí se vysmívá těm, kteří je prezentují, a na druhé straně proti nim skupina komediantů, jímž by spíše slušelo označení podvodníků. Ale film je nejvíce o lidské blbosti. Neboť navzdory všemu je nakonec dáno za pravdu právě jim - zřejmým šarlatánům.

Ač všichni tihle lidé žili v době koní a pánských paruk, jako kdyby vypadly z oka dnešním vysokým ouřadům, politikům a jiným parazitům. Jak nadčasové. Jak vypovídající. Jak bergmanovské.