Útěk ze Sobiboru (Jack Gold, 1987)

"Ten oheň je jejich pohřeb."

Rok tisící devatenáctistý osmdesátý sedmý není pouze rokem, v němž (17. srpna) zemřel jeden ze tří nacistů, kteří při Norimberském procesu dostali doživotí, totiž Rudolf Hess, je i rokem, v němž Britové a Jugoslávci natočili slavné historické drama "Útěk ze Sobiboru". Souvislost mezi Hessem a tímto filmem se nabízí sama, rok natočení bylo tím prvním, co upoutalo moji pozornost. I proto, že se jedná o rok, v němž jsem se poprvé rozhlédl po tomto složitém světě.

Já se vždy díval na filmy o holocaustu. Vyrostl jsem na nich. Ne pro násilnou povahu, ale pro potřebu dozvědět se co nejvíce o historii - o lidech, jací doopravdy jsou. A jací mohou být. Potřeba vědět tak přebíjela potřebu duševní hygieny. Znám jednoho doktora psychologie, který by nyní řekl, že si nemáme kazit život přemýšlením nad něčím, co nelze změnit. Technicky vzato má určitě pravdu, ale pořád lepší nesmyslné přemýšlení než nesmyslná neznalost.

Tábor Sobibor patří mezi tři vyhlazovací tábory postavené v rámci "Operace Reinhard". Výstavba táborů začala v listopadu 1941 (tábor Belzec). V březnu 1942 začal být budován druhý tábor (Sobibor) a k původně pracovnímu táboru Treblinka začal být přistavován vyhlazovací tábor (tzv. Treblinka II) v dubnu 1942. Výstavbu všech tří táborů měl na starosti SS-Hauptsturmfürer (úroveň kapitána) Richard Thomalla, 12. května 1945 popravený v Jičíně. Konkrétně o Treblince se občas mluví jako o nejděsivějším místě, v němž za krátkou dobu bylo vyvražděno několik stovek tisíc nevinných, někdy se udává až 1 milion. Přesná statistika neexistuje a nikdy existovat nebude.

Sošný nizozemský herec Rutger Hauer, který ve filmu ztvárnil postavu rudoarmějského důstojníka Alexandra Aronoviče Pečerského, který v roce 1943 vedl úspěšné povstání vězňů v Sobiboru (jedno ze dvou hromadných povstání v táborech smrti, druhé proběhlo v Treblince), sice působil ve filmu tvrdě, řekl bych přímo dost tvrdě, ale při sledování filmu se mi neustále vnucovala otázka, jak moc zobrazená černobílost postav koresponduje se skutečností. Že by se během povstání setkali jen s jedním udavačem? Že by vše bylo tak jasně dané?

Nechci v žádném případě relativizovat sobiborské povstání, které bylo samo o sobě famózní, jen mi volný styk vězňů a neoholené hlavy žen připadají nereálné. Ale nechci posuzovat něco, co posoudit nemohu. Víc mi vadilo zcela evidentní přehrávání některých herců. Vše je "takové americké", přestože film točili Britové a Jugoslávci. Nejvíce mi pak vadila společná řeč všech, totiž angličtina. Jak nekomplikovaně se sadistický esesman Gustav Wagner (hraný německým hercem Hartmutem Beckerem) domluvil se všemi vězni a ti zase s Rusem Pečerským. Hrůza, to už bych točil filmy líp i já.

Ale není vše jenom špatné, nebo jenom dobré. Síla filmu spočívá v detailech, jako např. zlověstné záři nad plynovými komorami, kterou pracující vězni často pozorují. Nejvíce však film k divákovi promluví během necelých tří minut, kdy očima mladého židovského chlapce pohlédne na mechanismus vraždění. Uvidí průvod nahých těl, štěkající psy a také dým, na který už nikdy nezapomene.

Chtěl jsem filmu vyčíst jednu chybu, takovou, jakých si zpravidla všímám. Krutý esesman Gustav Wagner měl hodnost SS-Oberscharführer, ale jeho límcové označení vypadá jako u SS-Sturmscharführera. Scéna s nahými těly mi však ukázala, že tohle není důležité.

Ve zpocené tváři židovského chlapce zaniknou poslední zbytky jeho dětství a křik malého vystrašeného dítěte snažícího se utéci před nezvratným osudem a také křik jeho matky se stane první hudbou chlapcovy dospělosti. Já zcela oněměl a vyčetl si, že se na to vůbec dívám. V tu chvíli jsem režisérovi odpustil všechny nedostatky jeho filmu. Ještě dva dny mi nechutnalo jíst. Sobiborský tábor dostal tvar, sice fiktivní, ale intenzivní. Mastný černý kouř zahalil nebe a zanechal na něm skvrnu, což ostře kontrastovalo s chamtivostí zobrazených esesmanů, z nichž se ne všichni dočkali za svého života zaslouženého trestu (zrovna Wagner, po válce brazilský občan). S povzdechem jsem musel konstatovat, že navzdory vší hrůze je třeba udržovat historické znalosti naživu. Na některé věci se nesmí zapomenout, i kdyby to člověku mělo kazit sny. I kdyby doktoři psychologie radili jinak.