Valkýra (Metropolitní opera New York, Robert Lepage, 2019)

"Mozart je svátost", říká československý herec Vladimír Krška v roli muzikanta Strádeckého v československém seriálu F. L. Věk. Ano, i tak lze přistupovat k hudbě. Uctivě, s pokorou - jako ke svátosti. Je však i jiný způsob jejího uctívání. Intuitivnější, divočejší, animálnější chcete-li. Způsob plný vášně, při kterém posluchač překračuje hranici a stává se součástí díla a při kterém mu hudba nepůsobí pouhou radost z poslechu, ale rozeznívá i nejméně přístupné struny jeho vnímání. Taková hudba se po určité době stává něčím na pomezí dobrého jídla a dobrého sexu. Radost se mísí s potřebou. Podle mého osobního názoru takového efektu dosahuje nejčastěji opera, protože kombinuje hudbu, zpěv a drama.

Je ovšem si třeba uvědomit, že existuje obrovský rozdíl mezi posluchačem opery, kterého oslovuje její forma čili opera jako taková, a posluchačem, který beznadějně propadne nějaké konkrétní opeře. Já se odmalička vždy těšil na okamžik, kdy zasednu do divadelní sedačky, zhluboka se nadechnu a začnu vnímat pohyb, zvuk a příběh současně. Přesto však řada oper trpí chvílemi až nepříjemnou obyčejností pramenící z průměrného libreta nebo (v horším případě) průměrné hudby. Bývá občas vytýkáno romantismu, že je to období právě takových oper a asi na tom něco bude. Někdy si pozorný posluchač připadá, že deset operních večerů by se mohlo vcucnout do jednoho. Přesto si však myslím, že právě romantismus obsahuje tu nejkrásnější a hudebně nejsilnější kapitolu operního umění. Kapitolu s názvem "Richard Wagner".

Německý Mistr byl smyslný muž. V erotické i hudební oblasti. Podle romantické legendy zemřel po hádce s manželkou, která mu vyčetla náklonost k jedné mladé zpěvačce. V životě neměl nouzi o ženy a své dluhy splatil až krátce před smrtí. Žil jako umělec a svým uměním dokázal nadchnout mnohé lidi ještě za svého života. A některé z nich si, a proč bych se k tomu nepřiznal - mě také, k sobě připoutal skutečnou láskou. Nikdy nezapomenu na své první setkání s jeho operami. Studoval jsem střední školu a náhodou se mi dostaly do rukou nějaké nahrávky. Má hudbymilovná duše tehdy rezonovala Bachovými a Beethovenovými melodiemi. Já odmaturoval a matka přišla s nápadem letět na dovolenou na Krétu. Byl to tehdy luxus a já si s sebou vzal velké balení zapůjčených nahrávek a přehrávač. Horké krétské slunce se tak mohlo snoubit s německou romantickou operou a snídaněmi sestávajícími z vodních melounů namáčených v medu.

Znám dost lidí, kteří prožívají niterný vztah k opernímu umění. Z těch všech se mi vybaví zejména dva starší profesoři a jedna lékařka. Ale nejsem jako oni, nemohu se počítat ke stejnému druhu. První profesor má rád Verdiho, prý pro jeho melodičnost, druhého jsem se na jeho preference nikdy neptal, evidentně chodí na všechno a doktorka, aspoň jak soudím, miluje hudbu jako takovou, v našich vzájemných diskusích o divadle jsem nějaké konkrétní zaměření nepostřehl. Já to mám jinak. Občas se u oper dost nudím, několikrát jsem dokonce i usnul (a to i u jiných žánrů). Ale existuje něco, co mě vždycky usadí a dá facku mým představám o velkém umění. Ne opery o lásce, jakých je hodně, ani ne opery plné krásných árií, které vstoupily do dějin, ale opery o nenávisti, hrdinech, mocenských bojích a konečném uvědomění, že svět v zájmu očisty musí shořet. Zkrátka Prsten Nibelungův, tetralogie, která nemá obdoby. Respektive skladatel, jemuž není rovno.

Toto veledílo, které by hráno souvisle za sebou zabralo přibližně 15 hodin, je neobyčejným jevem, prostorem pro různé interpretace a nevyčerpatelnou studnicí pro milovníky temné zábavy a přímo nebeské hudby. Antihrdinové bojují s hrdiny, podlost rdousí čestnost a germánští (Wagnerem poněkud poupravení) bohové přicházejí o svou moc. Vše kvůli uloupenému zlatu. Vše v proudu nekonečné melodie.

A právě druhý díl - opera Valkýra - vypráví o zplození největšího hrdiny. 30. března 2019 byla možnost ji vidět v přímém přenosu z Metropolitní opery v New Yorku a výprava na ni byla pro mě něco jako velká mše. Wagneriánství není pouhým obdivem, je příslušností k uměleckému náboženství, ve kterém nejsou světci ani duchovní, ale pouze postava Mistra. Wagneriánství je tou nejupřímnější formou lásky k hudbě, neboť Mistr s grácií sobě vlastní dává svým obdivovatelům jednu facku za druhou. Tak hlavně délka. Začínat odpočatý odpoledne a končit unavený večer je těžké. Potom také obsah. Usínat při sobotním večeru s myšlenkami na těžký úděl hrdinovy matky a na osudovost, která pod svými kopyty drtí vše včetně bohů, není jízdenkou do říše provoněných snů. A také ten hudební tok. Čtyři hodiny vnímat zhudebněnou krásu a nemoci se vyjma dvou přestávek pohnout v opravdu nepříjemné sedačce má své limity. Zkrátka a dobře - wagneriánství žádá oběti. Ale rozhodně se tyto oběti vyplatí, tedy pokud vaše duše touží po povznesení, pokud vás dovedou tóny dovést někam, kam se jinak dostáváte jen stěží nebo vůbec. Je to jako s tou mší, občas se divák ošije, ale drží, protože hypnoticky očekává toužebný výsledek. Mše směřuje k jednomu bodu - přijímání - ve kterém se Bůh člověku zhmotní v jednom malém bodu, Mistrova hudba je však jednolitým bodem roztáhlým na několik hodin.

Režisér Robert Lepage a dirigent Philippe Jordan odvedli dobrou práci. Stejně tak François St-Aubin, tvůrce kostýmů. Poněkud pokulhával vzhled některých zpěváků a zpěvaček. Stuart Skelton, představitel Siegmunda, sice zpívá jako tenorový andílek, ale vzhledově mi do postavy hrdinného bojovníka nesedí. Poněkud líp působil basbaryton Greer Grimsley v roli Wotana, ale pořád to nebylo úplně ono. Vizuální představu v mých očích splnily pouze Jamie Barton v roli protivné bohyně Fricky, tu bych opravdu nechtěl potkat, natož ji mít doma, a Christine Goerke v roli hlavní valkýry Brünnhildy. Její mohutné poprsí a silné boky opásané brněním je něčím, na co jen tak nezapomenu.

Problémem této inscenace není hudba, ale celkový vizuální dojem. Přesto však oceňuji, že se tvůrci nesnížili k takovým primitivnostem jako je moderní oblečení či nedej Bože přenášení děje do současnosti. Určitou "americkost" tak lze odpustit. Podstatná je hudba a ta ve mně - a věřím, že nejen ve mně - rezonuje už dobrou řádku let. A rezonovat - to už teď vím - bude provždy.