Vykopávky (Simon Stone, 2021)

Pocítil jsem upřímnou radost, když jsem ve filmu "Vykopávky" (v anglickém originálu "The Dig") po dlouhé době uviděl britského herce Ralpha Fiennese, kterého ctěný čtenář může znát z filmů "Bouřlivé výšiny" (1992), "Červený drak" (2002), ve kterém exceloval, či "Předčítač" (2008). Sice zestárl, ale stále hraje, jako kdyby byl danou postavou. Pro mě - a věřím, že nejen pro mě - je Pan Herec.

Krásná pětatřicetiletá Carey Mulligan vypadá jako diamant vedle osmapadesátiletého Fiennese. Celý ten film je jako diamant, který amatérský archeolog vykopal z hlíny, očistil a nechal zazářit na světle.

Podstatou filmu jsou vztahy mezi postavami, žádný akcí nabitý příběh. Obě hlavní postavy, stárnoucí amatérský archeolog Basil Brown v poněkud zašlém obleku a vznešená majitelka rozsáhlého panství Edith Pretty, ze které je cítit vůně květin i z obrazovky, chtějí vědět, co je skryto v kopečkách na jejím panství. Jsou to mohyly? A jak staré? Brownova teorie o Anglosasích se zpočátku zdá jako nepravděpodobná.

Jeden by čekal romantiku. Stárnoucí muž, jehož manželka není žádná krasavice, a mladá ovdovělá dáma se synkem, který v "panu Brownovi" nachází kamaráda, kterého tak moc chce. Strach z rozbředlé romanťárny je však rychle vystřídán nádhernými záběry britského kameramana Mikea Eleye. Dáma muže obdivuje, ale ne víc, než je zdrávo, a muž dělá to, za co je placen, a to s láskou k vykopávání starých artefaktů, kterou nemůže ohrozit vedro, déšť, dokonce ani arogance profesionálních archeologů, kteří se na jeho bombastický nález vrhnou jako vosy.

Jak poznamenal můj vzdělaný bratranec: Dnes by na takovém "výkopkáři" nenechali nit suchou. Ale atmosféra předválečné Anglie, která se připravuje na návštěvu tvrdých hochů od Luftwaffe, Brownův zašlý oblek a Prettynina vůně - to vše vytváří kouzelných 112 minut filmu o jedné louce, v níž se skrývá - znovu to slovo musím použít - bombastický nález. Fiennes hraje očima a divák cítí, co si při pohledu na malého nešťastného chlapce myslí. Fiennes hraje Basila Browna tak, jako kdyby jím byl, a divák mezi nimi nerozlišuje. Divák ho miluje a je jedno, uvažuje-li o něm jako o Fiennesovi, nebo o Brownovi. Vše spěje k jasnému konci, ale přeci jen se režiséru Simonu Stoneovi daří držet napětí. Napětí plné upřímného obdivu k Brownovi-amatérovi. Pětašedesátiletý skotský herec Ken Stott, hrající arogantního tlusťocha z Britského muzea, který s bohorovností osmanského sultána okamžitě přebere naleziště, se pak zákonitě stává nejméně sympatickou postavou příběhu. Film je i o lásce k historii. A o důležitosti vztahu k tomu, co děláme. Ať už jsme, nebo nejsme profíky.

Neviděl jsem moc filmů, které by se tvářily jako romantické, ale ve skutečnosti takové nejsou. Neviděl jsem moc filmů, které tak dobře hrají na sociálně-kritickou notu (bohatá vdova a chudý výkopkář) a přitom se dokáží vyhnout obvyklým klišé. Neviděl jsem moc filmů, jako Vykopávky. Opět, ne poprvé, musím konstatovat, že vynikajícího herce dělají oči. A to je přednost, kterou Ralph Fiennes má. Moc rád se někdy brzy, budu-li mít příležitost, do pohřebiště Sutton Hoo, které už navždy bude spojeno se jménem Basila Browna (1888-1977), vrátím. Ale jen, když mi dveře otevře Ralph Fiennes v tom ušmudlaném sáčku.