Vzpomínka na purkmistra města Plzně Martina Kopeckého

Část první: Plzeňské sady, které se prolínají

Budu Vám, vážené čtenářstvo, vyprávět plzeňskou anekdotu o Smetanových a Kopeckého sadech. Smetanovy začínají pod Divadlem Josefa Kajetána Tyla a tvoří západní část místního sadového pruhu. Hned vedle budovy bývalého kláštera dominikánek, ve kterém nyní sídlí Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje, z nich kolmo vybíhá ulice Bedřicha Smetany. Dále rovně však park pokračuje takzvanými Kopeckého sady k budově Západočeského muzea, kde se park v pravém úhlu láme směrem na sever - zde již mluvíme o Šafaříkových sadech. Za ulicí Zbrojnickou se jedná již o Křižíkovy sady (Plzeňští, kteří si pamatují rok 2002, jistě vzpomínají na slavný dům U Zvonu). Dál se severo-severo-východním směrem nachází Mlýnská strouha a Štruncovy sady.

Ale zpět ke slíbené anekdotě. Před budovou Studijní a vědecké knihovny Plzeňského kraje stojí socha Josefa Františka Smetana, o třiadvacet let staršího bratrance Bedřicha Smetany. Slavný skladatel svou sochu v Plzni také má - o několik metrů dál východně, blízko rohu Smetanových sadů a ulice Bedřicha Smetany. Ale pozor! Smetanovy sady se nejmenují po Bedřichovi, ale právě po jeho bratranci Josefu Františkovi, slavném plzeňském učiteli, obrozenci, historikovi a hvězdoznalci. Blízko Bedřicha (dále východně) stojí další socha - bývalého plzeňského purkmistra Martina Kopeckého (1777-1854). Když se ale podíváte na mapu (čerpal jsem z aplikací Mapy.cz a Google Maps), všimnete si, že Bedřich stojí na úrovni ulice nesoucí jméno Kopeckého sadů. To považuji za skutečně povedené.

Bedřich svého staršího bratrance v dopisech oslovoval „strýčku“, díky čemuž si mnozí dodnes myslí, že byl jeho synovec. Ale kdepak, tak to není. A kdyby mi někdo chtěl tvrdit, že řeším hlouposti, ať si zajde do Pávkova papírnictví, které se nachází hned vedle Studijní a vědecké knihovny Plzeňského kraje přes ulici Bedřicha Smetany a které má na sobě červeno-bílou ceduli s nápisem „Kopeckého sady“.

Část druhá: Jak zasadit nového čtenáře

Před více jak měsícem jsem se seznámil se sympatickým chlapíkem, který mi vyprávěl o svém desetiletém synkovi. Protože by pro něj rád připravil zajímavý program, domluvili jsme se, že něco vymyslím. Píši totiž pohádky, které dotyčného chlapce zaujaly. Takže jsme vyrazili do Knihovny města Plzně. (Další plzeňská zajímavost: ústředí městské knihovny se nachází hned vedle Studijní a vědecké knihovny Plzeňského kraje.) Navštívili jsme oddělení pro dospělé, desetiletého (rozumného) chlapce přece nebudu brát do oddělení pro děti. Vedle knih o umění přišla řeč na knihy o historii. Předtím jsem mu ukázal všechny tři zmíněné sochy a nyní i tři svazky skvěle zpracovaného díla „Dějiny města Plzně. Zajímal nás druhý díl, protože se v něm píše o purkmistru Martinu Kopeckém, který se kdysi zasloužil o rozvoj našeho nádherného města a jehož postava se toho dopoledne stala naším tématem.

Podařilo se mi zasadit nového čtenáře? Snad. Slíbil mi, že jakmile dočte dva rozečtené komiksy, ozve se. Pak zajdeme do knihovny znovu a něco vybereme.

Část třetí: Co se nám podařilo zjistit

Martin Kopecký před svým plzeňským obdobím působil jako purkmistr v Táboře a Lokti nad Ohří. Roku 1828 se jím stal v Plzni a nahradil svého předchůdce Emanuela Davida. V Plzni už zůstal až do své smrti (do výslužby šel roku 1850, zemřel 1854).

Zasloužil se o modernizaci města, zakládání sadů, stavbu silnic. Podporoval školství a pokusil se z Plzně udělat lázeňské město (to souvisí s Lochotínem). Řešil též hygienickou situaci (uzavřené kanály, likvidace smetišť, plošné zavádění okapů). Urychlil bourání hradeb. Nařídil likvidaci kamenných laviček, což se ale moc nedodržovalo, jak dokládá stará fotografie hostince U Bílé růže před jeho přestavbou v roce 1871.

O naše město se zasloužil.

Část čtvrtá: Loutka, sorbet, hřbitov a trolejbus

Náhodou nás potkal můj kamarád Jirka, velký sběratel. Chlapce podaroval dřevěnou loutkou na pružince. Plzeň a loutkářství, jak jistě víte, drazí čtenářové, patří k sobě. Chlapec měl radost a my s Jirkou důvod vyprávět mu o Josefu Skupovi (který ale, pozor na to, Plzeňák nebyl, pocházel ze Strakonic).

Po práci přišla zasloužená odměna a my se odměnili úžasným sorbetem. Nejmladší jahodovým, já čokoládovým s lesním ovocem a Jirka... to už jsem zapomněl. Ale podle výrazů v tvářích bych řekl, že nám všem chutnalo. S Jirkou jsme se rozloučili a já vzal chlapce na Mikulášský hřbitov, na kterém stojí (resp. stála) celá řada hrobů slavných osobností (např. purkmistrů) a pak ho doprovodil na trolejbus. Z domova mi musel zavolat, že dojel dobře.

Část pátá: „Plzeňský Slavín“ jako pomník vandalismu

Že jsem mu nemohl ukázat hrob purkmistra Kopeckého, je smutný příběh. Mikulášský hřbitov, jehož části se říká „Plzeňský Slavín“, vypadá jako pěkný park, ale hraje smutnou písničku. Mnoho hrobů nepřežilo. Podepsali se na něm jednotliví vandalové, ale i politruci z dob komunismu. Významné hroby přece nic neznamenají. Kdo chce, může si smutnou historii tohoto hřbitova (původně založeného pro chudinu) zjistit. Ale aspoň si chlapec prohlédl obnovený hrob Josefa Františka Smetany.

Část šestá: Příjemné a smysluplné dopoledne

Věřím, že chlapci to dopoledne něco dalo. Můžeme sedět za stolem a učit se. Můžeme hrát hry (počítačové, nebo deskové), můžeme jít na výlet. Ale jít se projít po sadech (až do jeho odjezdu jsme pouze chodili pěšky), navštívit knihovnu, najít si v učených knihách zajímavé údaje, vysvětlit si, co je to MDT (to vysvětluji všem dětem - schválně, drazí čtenářové, kdo z Vás to ví?), pochutnat si na sorbetu a navštívit hřbitov je podle mě lepší. Jistě, příště třeba podnikneme výlet. Třebas na nějakou gotickou zříceninu. Ale určitě s alespoň jednou knihou. Např. s „Encyklopedií českých hradů“ od Durdíka.

Kdo nečte, ochuzuje sám sebe. Kdo čte, poznává. To říkám všem „svým“ dětem. Proto jsme dnes navštívili Knihovnu města Plzně, která zahájila svou činnost již v roce 1876 pod názvem Obecná knihovna města Plzně.

Část sedmá: Druhá socha

Druhý den mu volám, že mám vyfocenou druhou Kopeckého sochu. Nachází se na Lochotíně, několik metrů od zastávky tramvaje „Zoologická zahrada“. Jakmile najdeme společný čas, vyrazíme se na ni podívat.

*

Těš se, Studijní a vědecká knihovno Plzeňského kraje, příště přepadneme tebe. Na tom jsme se stihli dohodnout ještě před příjezdem trolejbusu. Schválně, co v Tobě o Kopeckém (a nejen o něm) zjistíme. Když je člověku deset, má toho ještě tolik před sebou. Když je člověku deset, může (a měl by) objevovat. Např. purkmistry města, ve kterém žije. Jak rád bych byl, kdyby mi bylo právě tolik.

[Za pomoc při psaní tohoto článku děkuji Nikolasovi. Bez něj by nevznikl.]

Pomocí šipek doprava a doleva si můžete prohlédnout jednotlivé obrázky.