Žaluji (Roman Polański, 2019)

Krásné kostýmy dam, perfektně padnoucí vojenské uniformy a nakroucené kníry samolibých důstojníků, to vše tvoří nepřehlédnutelnou součást zatím posledního filmu sedmaosmdesátiletého polsko-francouzského režiséra Romana Polańskiho "Žaluji". O filmu se hodně psalo před rokem a půl, kdy byl uveden do českých kin. Francouzský název "J'accuse" ve mně vyvolal myšlenky na francouzského spisovatele, jednoho z mých nejmilejších, Émile Zolu. Zaujala mě představa, čím by obrovský skandál francouzské armády zvaný "Dreyfusova aféra" mohl být pro současného diváka zajímavým. A okamžitě mě napadlo odpověď: no přeci postavou velkého Zoly! Před měsícem jsem konečně získal odpověď. A pochopil jsem, že jsem se mýlil. Polański mé očekávání naprosto rozbil, poplival a nahradil svou vlastní představou.

"J'accuse!" (v češtině "Žaluji") je název Zolova článku, který byl uveřejněn 13. ledna 1898 v novinách L'Aurore. Adresován byl presidentu Félixi Fauremu a Zolovi vynesl pokutu a rok za katrem. Trestu se však odvážný spisovatel, který se ve filmu vyskytne jen na několik krátkých chvil, vyhnul útěkem.

Bezmoc před tváří zelených armádních mozků, pohrdání dané rasovými předsudky, nemožnost vyhrát, s tím vším se musel ani ne čtyřicetiletý kapitán židovského původu vyrovnávat. Na to všechno vzpomínal na Ďábelském ostrově, kde byl (pro údajnou velezradu) internován.

Popisovat Dreyfusovu aféru nemá cenu. Stejně tak, podle mého, nemá cenu vypisovat jednotlivé klady Polańskiho filmu. Ten se musí vidět. Protože je bezchybný. Protože má šmrnc stejně jako zmíněné kostýmy, uniformy a kníry. Protože je filmem o svědomí.

Nevadilo mi, že film není o Alfredu Dreyfusovi, a myslel jsem si, že mi vadí, že není ani o Émile Zolovi. Ale nakonec také ne. Film je o důstojníkovi Georgesovi Picquartovi, který - jakoby omylem - odhalí pravdu. A který, ačkoliv k Dreyfusovi nechová přátelské city, se rozhodne zakročit. Film je určitě o svědomí. A také o odvaze. O odvaze nedržet hubu.

Romanu Polańskimu se povedl mistrovský kousek, když doprostřed filmového plátna postavil hrdinu, který - stejně jako ostatní - nemá rád našeho kapitána a který - opět stejně jako ostatní - nechce překonávat vlastní hluboce zakořeněné předsudky, protože... člověk hledá odpověď na otázku, proč vlastně. Tento kousek režiséra, který má staré tělo ale stále mladého ducha, je tím přitažlivější, čím se hlavní hrdina Georges Picquart dostává do větších problémů. A divák najednou získává odpověď na položenou otázku. Picquart nebojuje za Dreyfuse, ale za pravdu.

Nejsem odborníkem na tuto aféru. Nikdy jsem ji nestudoval a znám jen základní data. Ale mám-li hodnotit řemeslnou stránku filmu, chce se mi začít volat "hurá!". Z filmu cítím hluboké a upřímné nadšení. Její závěrečnou část, v níž se oba muži setkají, oba opět v důstojnických uniformách a s fešáckými kníry, pak musím prohlásit za naprosto úchvatnou. Jean Dujardin v roli Picquarta a Louis Garrel v roli Dreyfuse stanou tváří v tvář. A já v tu chvíli nevěděl, komu víc tleskat, přestože - vzato statisticky - filmu vévodil Dujardin. Ale na Garrela s tím jeho stylovým cvikrem nikdy nezapomenu. Na nic z toho filmu nezapomenu, protože všechno bylo stylové.