Ze Země na Měsíc. Brno : Návrat, 1996.

„Třicet pět! - Třicet šest! - Třicet sedm! - Třicet osm! - Třicet devět! - Čtyřicet!... Pal!!!“

8. února roku 1828 se v západofrancouzském městě Nantes narodil chlapec Jules. Když o 77 let později zemřel, světová literatura přišla o autora, jehož díla přetékají fantazií a jehož jméno je synonymem pro dobrodružství. Jeho knihy nikdy nezestárnou, protože otvírají mnohým to, co tak urputně v životě hledají: nové obzory. Vítej, ctěný čtenáři, ve světě úžasných knih Julesa Vernea.

Filmoví znalci dodnes obdivují film francouzského režiséra Georgese Mélièse „Le Voyage dans la Lune“, česky „Cesta na Měsíc“ z roku 1902. Bezpochyby všechny generace vzhlížely k Měsíci a přemýšlely o tom, kdo na něm žije (zdali vůbec někdo), jak to tam vypadá, či dá-li se na něj dolétnout. Mélièse pak takové přemýšlení dovedlo až k natočení zřejmě prvního vědeckofantastického filmu.

„A také je možné říci, že žádný návrh nikdy nezískal tolik přívrženců, a že o nějaké nedůvěře v úspěch podniku, pochybnostech nebo nejistotě nebylo vůbec potuchy. Ani žádné vtipy, karikatury nebo odrhovačky, které by v Evropě, zejména ve Francii, uvítaly myšlenku vystřelit kouli na Měsíc; těmi by si jejich původci špatně posloužili, a všechny life preserves z celého světa by je neochránily před všeobecnou nevolí.“

Ve čtvrtém příběhu svého cyklu „Podivuhodné cesty“, v knize poněkud kratšího rozsahu „Ze Země na Měsíc“, přichází francouzský fantasta a populární spisovatel Jules Verne s příběhem několika Američanů, členů Gun-clubu, fanatiků do střelných zbraní a války. Impey Barbicane, prezident Gun-clubu, se stane národním hrdinou v okamžiku, kdy navrhne postavení takového děla, které dokáže k Měsíci vystřelit kouli. Barbicane, „muž středního vzrůstu, který měl, což bylo v Gun-Clubu vzácnou výjimkou, všechny končetiny neporušené“, zná členy své společnosti a ví, že se pro takový podnik okamžitě nadchnou. A tak se také stalo.

„Yankeeové pak už neměli jinou ctižádost, než opanovat tuto vzdušnou pevninu a zasadit na jejím nejvyšším vrcholku hvězdnatou vlajku Spojených států amerických.“

Jules Verne vypráví příběh nikoliv o dobytí Měsíce, ale o přípravách vystřelení. Z původně navrhované koule se postupně stane dutý projektil se třemi pasažéry, neboť do Spojených států amerických docestuje poněkud drzý francouzský dobrodruh Michel Ardan a všechny Američany doslova ohromí svým skálopevným rozhodnutím nechat se v něm vystřelit. Během několika dní se stává dalším hrdinou a je mu přiznáno čestné občanství. Nebyl by to Jules Verne, kdyby do svého příběhu nezapracoval krásnou myšlenku lidské spolupráce a bratrství a za třetího člena expedice neurčil kapitána Nicholla, do té doby velkého odpůrce Barbicanova plánu. Nepřátelství je smazáno ve jménu národního úspěchu.

„Byl to muž ve věku čtyřiceti dvou let, vysoký, ale už poněkud shrbený, jako ty podpěrné figury, které drží balkony na svých plecích. Jeho mohutná hlava, jakoby uťatá lvu, občas potřásala ohnivými vlasy, které skutečně tvořily hlavě opravdovou hřívu. Obličej krátký, zdobený zježeným knírem jako kocouří vousy a drobnými chumáčky žlutavých chloupků, vyrážejících po celé tváři, oči kulaté, trochu mžourající jako u krátkozrakých lidí, které znamenitě doplňovaly výraz kočkovité šelmy. Nos měl smělého výrazu, ústa zvláště souměrná, čelo vysoké, inteligentní a zbrázděné jako pole, které nikdy neleželo ladem. Konečně měl silné vyvinuté tělo a správně postavené na dlouhých nohách, svalnaté paže, jako mocné a dobře zavěšené páky, tvářil se odhodlaně, a to vše dělalo z tohoto Evropana solidně urostlého chlapíka, „spíše kovaného, než ulitého“, kdybychom měli užít výrazu z oboru metalurgiky.“

Píši to nerad, ale pravda je, že Verneův čtvrtý román z cyklu „Podivuhodné cesty“ není vyrovnaný. Prvních 120 stránek celkem často nudí. Podstatou není příběh, ale popis. Nevadí mi popisnost klasických autorů, ale čeho je moc, toho je příliš. Ale na druhou stranu rád uznávám, že s příchodem Michela Ardana, o jehož podobě získá ctěný čtenář představu v předchozím odstavci, se vše mění. Příběh najednou, během pěti šesti stránek, získává na zajímavosti. Jak se bude vyvíjet vztah Barbicanea a Ardana? A jak se k nim „přimotá“ Nicholl? To, co se v první třetině knihy zdá jako parodie (či snad humorně zabalená ironie vůči Američanům), se začíná postupně proměňovat. Postavy se vyvíjí. A musím uznat, že zajímavě.

A tak po vystřelení projektilu k Měsíci mohl tajemník Gun-clubu J. T. Maston, který tak moc chtěl letět taky, prohlásit: „Docílíme s nimi spojení ... jakmile tomu okolnosti dovolí. Pak od nich dostaneme zprávu a oni od nás. Ostatně znám je, jsou to inteligentní lidé. Vnesli do prostoru všechny prostředky umění, vědy a průmyslu a s těmito vlastnostmi dokáže člověk vše, co si přeje, a uvidíte, že i z tohoto svého vězení se dokáží vyprostit!“

Už teď se těším na pokračování příběhu. 7. díl „Podivuhodných cest“ s názvem „Do Měsíce“ totiž bezprostředně na naši knihu navazuje. Ale to si, ctěný čtenáři, budeš muset počkat, protože já budu ctít pořadí Verneova cyklu, takže tě mezitím čekají ještě dvě knihy. A to žádné odrhovačky, prosím pěkně, ale slavné „Děti kapitána Granta“ a ještě slavnější „20 000 mil pod mořem“. Ale neboj se, budu číst rychle.

Nejdůležitější postavy: Impey Barbicane, J. T. Maston, kapitán Nicholl, Michel Ardan (těžko říct, kdo je hlavní postava, zda Barbicane, který to vymyslel, nebo Ardan, který to vylepšil).

Největší přínos knihy: Zasmál jsem se nad ironickým popisem válečnických tužeb amerických dělostřelců. A také jsem si připomněl Mélièsův nádherný film.

Hodnocení knihy: Chvalitebně s plusem.

Doporučuji: všem nad dvanáct let.

Délka čtení: 12 dní.

A jaký bude další příběh? Jistě neméně zajímavý, tentokráte z námořnického prostředí.