Zelený had

Ve středu 19. ledna jsem ctěnému čtenáři nabídl článek o mém (samozřejmě ryze subjektivním) výběru několika významných postav historie. Na jeho konci se nachází ujištění, že ctěného čtenáře seznámím s tím, co se mi z úterka na středu zdálo. Původně jsem si myslel, že by se mi totiž mohlo zdát o jedné ze zmíněných postav (článek se mi podařilo sepsat již v úterý večer), ale nakonec se mi zdálo o něčem úplně jiném. Navíc ve zmíněném snu, jak čtenáře ujišťuji v doslovu k článku, nevystupoval žádný muž ani žádná žena, týkal se něčeho zcela jiného. Cítím, že nyní nazrál čas se se svým snem pochlubit. I když, pravda, k chlubení tu nic není. O nic líbezného totiž nešlo...

Čtenář Harryho Pottera ví, že jednou z kolejí čarodějnické školy Bradavice je kolej Salazara Zmijozela. Symbolizuje ji had, zelená barva a velké množství bývalých studentů, ze kterých se stali černokněžníci. Mnozí z řadových kouzelníků proto považují hada za zlověstné zvíře a schopnost mluvit hadím jazykem za prokletí. V době Harryho studií Zmijozelovu kolej vedl Severus Snape, nepříjemný učitel s mastnými vlasy, velký znalec černé magie.

[Následující odstavec obsahuje spoilery, takže těm, kteří plánují Harryho Pottera číst poprvé, doporučuji, aby ho přeskočili. Týká se jen následujícího odstavce, který jsem označil hvězdičkami.]

* * *

Také se ví, že se strýcem Toma Rojvola Raddlea Morfinem Gauntem vymřeli přímí potomci „hadího jazyka“ Zmijozela. Morfin i jeho otec Rojvol schopnost mluvit hadí řečí po svém předkovi zdědili a v očích ostatních kouzelníků vypadali jako blázni. Hrdost na čistokrevný původ a zejména způsob udržování rodové linie (svatbami mezi sestřenicemi a bratranci) způsobily stále se prohlubující šílenství, které zejména u Morfina dosáhlo nevídaných rozměrů. Nebylo nic neobvyklého, když Tomův otec jednoho dne zahlédl na dveřích Rojvolova domu přibitého hada. Sám Tom, který měl první jméno po otci a druhé po dědečkovi, rodinnému prokletí šílenství unikl, přestože jeho povaha byla ve výsledku ještě horší než u jeho strýce.

* * *

Nyní se dostávám ke svému snu: Mnoho malých jasně zelených hadů se kroutilo v hluboké jámě (ofidiofobikové odpustí, je to hrozná představa) a některým z nich se podařilo vylézt. Při hledání na internetu se mé představě nejvíce přiblížila bičovka zelená, jejíž jed ovšem není pro člověka smrtelně nebezpečný, takže si spíše představuji mambu zelenou (hadi v mém snu ale až nepřirozeně zeleně zářili, chce se mi napsat svítili). Já vždy měl zelenou barvu rád, ale v tomto snu sehrála ošklivou roli. Všudypřítomný zelený opar mě pálil v očích ještě půl hodiny po probuzení a z představy hadího klubka se mi dělá špatně doteď. Přiznávám se bez mučení, že pavouci a hadi (a obě tato zvířata v Harryho příběhu hrají nepřehlédnutelnou roli, zejména pak had) se mi nikdy nelíbili. A všem, kteří by mi chtěli oponovat, že v určitých kulturách patří had k pozitivním symbolům, vzkazuji, že to je možné, ale nic to nemění na mém podvědomém strachu a štítivosti z nich. Netrpím ofidiofobií, ale mám své hranice.

Poté, co se některým hadům podařilo vylézt z jámy, se obraz změnil. Svíjeli se na velkých dřevěných vratech jakéhosi statku. Ve snu mě napadlo, že se svíjejí velmi dlouho - navzdory faktu, že jsou ke dřevu přibiti nejméně stovkovým hřebíkem. Do toho vydávalo ryk jakési prase, což - ať přemýšlím, jak přemýšlím - evidentně nesouvisí s Harryho příběhem, zkrátka se mi do toho přimíchala vzpomínka na dědečka, který na prasečí chlívek přibíjel mrtvé úhoře. V pozadí se ozýval hluboký šílený smích a já věděl, že dotyčný vypadá velmi zanedbaným dojmem (což odpovídá popisu Morfina Gaunta). Cosi ve mně začalo křičet „Utíkej!“, ale já jako přikovaný pozoroval zelené tvory, kterých mi nedokázalo být líto. Tento obraz nakonec přerušilo zazvonění budíku. Díkybohu. Upřímně - pojem  „noční můra“ dostatečně nevystihuje mé pocity po probuzení.

Nyní čtu Harryho Pottera potřetí. V úterý večer jsem skončil kapitolou, která předchází vyprávění o rodině Gauntů. Nepamatuji si, že by se mi někdy zdálo o ději knihy jenom proto, že jsem se ho chystal číst. Tak jistě, Harryho příběh znám, věděl jsem, co bude následovat. Ale jedná se o tolik výživný příběh, že sen předběhl čtení. Je vidět, že některé příběhy se zavrtají hluboko. A stačí málo k jejich vyvolání.

I proto mám příběh čarodějnického učně rád - otevírá nejrůznější, někdy i dost těžká témata. Kdo tvrdí, že je to pohádka pro děti, neví, co mluví.