Země kožešin. Brno : Návrat, 1996.

„PROPELLE CUTEM“ („STAHUJ KŮŽI“)

8. února roku 1828 se v západofrancouzském městě Nantes narodil chlapec Jules. Když o 77 let později zemřel, světová literatura přišla o autora, jehož díla přetékají fantazií a jehož jméno je synonymem pro dobrodružství. Jeho knihy nikdy nezestárnou, protože otvírají mnohým to, co tak urputně v životě hledají: nové obzory. Vítej, ctěný čtenáři, ve světě úžasných knih Julesa Vernea.

17. března 1859 vystrojil setník Craventy slavnost ve tvrzi Reliance, která se nacházela pouhé čtyři stupně od polárního kruhu. S organizací mu pomáhal jeho podřízený desátník Joliffe se svou manželkou. Slavnost se v žádném případě nemohla vyrovnat jiným slavnostem, které pořádali bohatší pánové a dámy ve vyspělejších oblastech, jedním detailem však přece vynikala nad jiné: všude se nacházely kožešiny nejrůznějších zvířat. Vlci, medvědi, vydry, rosomáci, lasice, bobři, pižmové krysy, hranostajové, stříbrné lišky... A právě nad těmito kožešinami viselo heslo, jež se stalo nadpisem tohoto článku: PROPELLE CUTEM (neboli „STAHUJ KŮŽI“).

Většina hostů tvrze Reliance pracovala pro Společnost Hudsonova zálivu. Setník Craventy, poručík Jasper Hobson, četař Long, či desátník Joliffe. Společnost se sešla skutečně zajímavá, jak dokládaly manželky některých mužů: kanadská manželka desátníka Joliffea, indiánská manželka jistého Johna Raea, či skotská manželka jednoho Skota - jakéhosi Mac Napa. Pozvání přijalo i několik indiánských náčelníků, se kterými Společnost čile obchodovala. A všechny tyto hostil důstojník Craventy ve tvrzi Reliance, kterou muži z jiných tvrzí považovali za svého souseda, přestože vzdálenost mezi nimi mohla klidně převyšovat i sto anglických mil. Inu, Kanada poloviny 19. století. Vítej, ctěný čtenáři, v knize francouzského spisovatele a otevíratele nových obzorů Julesa Vernea „Země kožešin“.

„I jedlo se a pilo neustále! … Zde se mluvilo o honbě, jinde o obchodu.“

Paní Joliffová sice neměla k dispozici vejce, mléko a citrony, které by se jí do jejího kuchařského výtvoru hodily, přesto ale pro hosty připravila puding. Co jí ovšem chybělo na ingrediencích, to dohnala na jeho velikosti. Bufet dále nabízel sendviče, v nichž chléb nahradily námořnické suchary, což však odolným indiánským zubům nikterak nevadilo. Ale kdyby si snad ctěný čtenář představil sendvič dnešního typu, zmýlil by se. Mezi dvěma suchary se schovávaly tenké proužky solené hověziny. K pití se podávala whisky a gin v cínových číších a punč v obrovské nádobě. „Jste příliš laskav, desátníku, žádám vás o dovolení, abych si oddechl.“ Tak zněla jen jedna z mnoha děkovných vět pronesených na adresu manželů Joliffových.

Snad mi ctěný čtenář detailní popis slavnosti, jež pro samotný děj knihy s názvem „Země kožešin“, která v češtině poprvé vyšla v roce 1876, to jest již 3 roky po vydání originálu, odpustí, ale zachtělo se mi uvésti ho do děje první ze tří verneovek, které se odehrávají v Kanadě. K upřesnění dodávám, že děj knihy se začíná odvíjet osm let předtím, než britský parlament přijal zákon o Britské Severní Americe, který vešel v platnost 1. července 1867 a díky kterému dodnes Kanaďané slaví 1. červenec jako tzv. „Den Kanady“ (jemuž se dříve říkalo „Den Dominia“) a který de facto založil samostatný stát. Tolik na úvod.

Autor knihy - francouzský literární žolík Jules Verne - se schopností sobě vlastní hned v první kapitole, vedle popisu slavnosti, nabízí ctěnému čtenáři charaktery některých z hostů, kteří „jsou osudem určeni, aby se stali hříčkou strašlivých okolností, které žádný lidský ostrovtip nemohl předvídat“. Sluší se, abych tě - zatím jen s některými z nich - i já, ctěný čtenáři, nyní seznámil:

Asi čtyřicetiletý poručík Jasper Hobson nevynikal silou, výškou ani tloušťkou, jinými slovy - muž malý a hubený, a přesto neobyčejně pevný v otázkách mravnosti. Syn - v době našeho příběhu již zesnulého - majora, Ira z Dublinu, velitele tvrzi Assiniboin, která se nacházela na úpatí Skalistých hor (známých jako Rocky Mountains). Jasper Hobson vynikl odvahou a chladnokrevností a osudem (a svými nadřízenými) byl určen za velitele výpravy vyslané prozkoumat kraj Velkého Medvědího jezera kvůli založení nové tvrze za 70. rovnoběžkou. Začátek dubna měl tuto výpravu odstartovat.

Jak skvěle se vedle takového velitele výpravy vyjímal četař Long, zhruba o deset let starší, který byl, slovy autora, „dokonalým strojem, nezadrhujícím, stále jdoucím a nikdy neumdlévajícím“, který nikomu nic neodpouštěl a nemilosrdně trestal jakékoliv chyby. „Muž zrozený k tomu, aby poslouchal, a toto zapření sama sebe se srovnávalo s jeho trpnou povahou.“

Desátníka Joliffea, který „by se hodil za správce spižírny než za vojáka, jenž sám sebe označoval za „desátníka pro podrobnosti“, již známe. Jen dodám, že jeho velká chvíle přijde hned na začátku příběhu a to když - lehce pod vlivem - převrhne saně. Jeden z mála veselých momentů této jinak velmi neveselé knihy.

Zmínit se musím i o dvou ženských členech výpravy (ve které ale bylo ve výsledku žen více): O Paulině Barnettové, Angličance z yorského hrabství, cestovatelce, dobrodružné duši a člence Královské zeměpisné společnosti, která si vykračovala „snad trochu po mužsku“, a její služebné, Skotce Madge, o něco starší (a mohutnější), jež byla více oddanou přítelkyní nežli služebnou. Obě ženy si vzájemně tykali, to o mnohém vypovídá. A obě byly součástí užšího kroužku, který se utvořil kolem velitele výpravy.

A nyní skutečně končím s úvodními informace. Pravidelný čtenář je jistě zvyklý, že se občas rozepíši až k neuvěření, nebudu tedy předchozí věty zpětně zkracovat. Nyní se vydejme na cestu, v níž chybí teplo i přítulní domácí mazlíčci a která začala krátce po slavnosti, na níž se spotřebovalo sto kilogramů uhlí, protože venku uhodil vražedný mráz.

„ … všechno, čeho je schopen člověk, Jasper Hobson učiní.“

Výprava nakonec vyrazila. 19 lidí na 12 saních, celkem 72 psů. Přidal se i poněkud sucharský astronom Thomas Black, který do tvrze (na doporučení Společnosti) dorazil na samém konci hostiny, na kost promrzlý, až si setník Craventy myslel, že už ho k životu neproberou. Probrali ale a muž jim oznámil svůj záměr cestovat s nimi. Cíl měl jasný - sledovat zatmění Slunce, ke kterému dojde 18. července 1860.

A co bylo vlastně cílem výpravy, která nakonec trvala dva roky? Na kanadském území spolu soupeřili lovci kožešinové zvěře, kteří samozřejmě nejednali na svou pěst, ale pracovali pro určité společnosti. Společnost Hudsonova zálivu chtěla tento konkurenční boj vyhrát, potřebovala tedy severněji položenou tvrz. A to byl úkol poručíka Jaspera Hobsona. Založit ji za sedmdesátým stupněm, s čímž byl spojen slib dvojnásobného platu pro všechny.

„Honili a zabíjeli bez přítrže. Toto vraždění se provádělo bez všech ohledů. Nebyla šetřena mláďata, dokonce ani samice. Tím nevyhnutelně zřídl počet zvířat dávajících kožešiny. Vydra vymizela téměř nadobro a vyskytuje se jen na ostrovech Tichého oceánu. Bobři se uchýlili v malých družinách na břehy nejvzdálenějších řek. Podobně učinilo mnoho jiných vzácných zvířat, která byla nucena prchat před vpádem lovců. Pasti a léčky jindy pořád plně jsou nyní prázdné. Cena kůží stoupá, a to právě v době, kdy je velká poptávka po kožešinách. Také lovci pozbývají chuti, a již jen odvážní a neúnavní postupují teď až k mezím americké pevniny.“

Nečekal jsem to - a dojalo mě to - ale už v druhé polovině 19. století Jules Verne poukázal na problém nenasytnosti lidské povahy, která se neštítí vybíjet zvířata velmi brutálními způsoby, jak dokládá předchozí ukázka.

Výprava zažije různá dobrodružství. Autor však připravuje dopředu čtenáře na „strašlivý osud“ nové pevnosti, která je postavena a v září uvedena do provozu. Její název je „Hope“ (Šance). Název daný nezáměrně, ale při zpětném pohledu dosti trefný. Naděje skutečně zůstává poslední, jak se ctěný čtenář přesvědčí, přečte-li si knihu. Což mu já, skromný nedovzdělaný spisovatel usmolených recenzí, mohu jen doporučit.

„Dámy mají rády krásné kožešiny. Kdyby věděly, co námahy a nebezpečí stojí lovce, aby je získal, možná, že by tak po nich nebažily. Zkrátka však, mají je rády. Proto dovolte, paní, ať vám tuto kožešinu nabídnu jako památku na naše setkání.“

Když v době, kdy tvrz ještě nestála, objevila skupina poručíka Hobsona ve sněhu stopy, vedlo to k rozmrzelosti. Ta se definitivně potvrdila v okamžiku, kdy při jednom lovu poručík a jeho lidé narazili na muže a jeho skupinu, kteří se chystali vybudovat svou tvrz pro „Společnost pro obchod s kožešinami v Saint Louis“. Muž mluvil s drobným přízvukem a měl značné vychování a úroveň, jak si ctěný čtenář může všimnout na předchozím odstavci. Drahou liščí kůži, kterou se mu v blízkosti poručíka Hobsona povedlo zastřelit, totiž věnoval madame Barnettové. Ona celkově vzato paní Barnettová funguje v příběhu jako magnet. Autor tohoto článku měl chvílemi pocit, že by se s takovou nejraději oženil.

Setkání s Eskymáky, souboj s medvědy, či odolávání kruté zimě, to všechno čtenář v knize najde. To ale není nic proti tomu, co teprve přijde. Poručík Hobson totiž nechal tvrz postavit na místě, které se ukázalo jako velice nevhodné. Nešlo totiž o pevnou zem, ale o obrovskou kru přimrzlou k zemi. Ale nechci prozrazovat příliš, pokud už jsem tak neučinil. Sdělím jen tolik, že co skupinu devatenácti lidí, ke které zásluhou skotských manželů Mac Napových během výpravy jeden (mužský) člen přibude, potká, není nic záviděníhodného. Tahle Verneovka je skutečně drsná. Zima z ní přímo čiší. A to nazlobené mručení hladových (a tudíž velmi agresivních) medvědů ctěný čtenář uslyší ještě několik dní po přečtení.

Kniha mi chvílemi připomínala druhý svazek „Podivuhodných cest“ „Dobrodružství kapitána Hatterasa“. Ten se také odehrává za polárním kruhem a je plný vražedné zimy. Ale pro svou loveckou tematiku, která je mi zcela cizí (a také pro samé pozitivní hrdiny - jako kdyby lidé vlivem mrazu nepřicházeli o své morální závazky), se mi tolik nelíbila. Ale pro toho, kdo chce (a já chci!) jednou prohlásit, že četl celou edici, povinnost.

Nejdůležitější postavy: Poručík Hobson, paní Paulina Barnettová, četař Long.

Největší přínos knihy: Určitě je hezké číst drsný příběh, v němž hrdinové nepřichází o své postoje, byť jsme si už vysvětlili, že ve skutečnosti takoví lidé nebývají. Zde si ale neodpustím srovnání s již zmíněnou verneovkou „Dobrodružství kapitána Hatterasa“, ta je v tomto ohledu o třídu lepší.

Hodnocení knihy: Velmi dobré. Rád uznávám, že jsem se knihy bát nemusel, protože sám Jules Verne nebyl fanatickým obdivovatelem lovců a na několika místech poukazuje na již zmíněný problém nesmyslného vybíjení zvířat kvůli kůžím. Ačkoliv stále platí, že jde o literaturu 19. století.

Doporučuji: Rozhodně dětem. Na knize se dá dobře vysvětlit, jak zhoubný může obchod s kožešinami být a že je třeba uměřenosti (autor tohoto článku není vegetariánem, ani se nebrání výrobkům z kůže, ale již druhým rokem se řídí zásadou, že s pojídáním masa se to nemá přehánět, neboť si je vědom, jakými cestami - co se stravování týče - se evoluce člověka ubírala a že tudíž každodenní pojídání masa není správné, zdravé, ani morální, přestože se 32 let řídil zcela jinými pohnutkami).

Délka čtení: 12 dní.

A jaký bude další příběh? Jistě neméně zajímavý, tentokráte z cesty kolem světa, kterou nutno stihnout za 80 dní.

Odkaz na první české vydání (bohužel jsem dohledal pouze první díl, který končí zatměním Slunce dne 18. července 1860): https://kramerius5.nkp.cz/periodical/uuid:485d0b20-74db-11dd-8a7c-000d606f5dc6